Viktor Alksnis
| Viktor Alksnis | |
|---|---|
.JPG) | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Sovětského svazu |
| Narození | 21. června 1950 (73 let) Taštagol |
| Příbuzní | Yakov Alksnis (dědeček) |
| Alma mater | Riga Higher Military Aviation Engineering School |
| Profese | politik, voják a poslanec Státní dumy |
| Ocenění | medaile Za bojové zásluhy medaile Za bezchybnou službu 3. třídy medaile Za bezchybnou službu 2. třídy medaile Za bezchybnou službu medaile 60. výročí Ozbrojených sil SSSR … více na Wikidatech |
| Commons | Viktor Alksnis |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Viktor Alksnis (rusky Виктор Имантович Алкснис, lotyšsky Viktors Alksnis; * 21. června 1950 Taštagol, Kemerovská oblast) je ruský politik lotyšského původu.
Je vnukem Jakova Alksnise, důstojníka Rudé armády popraveného za Velké čistky.[1] Narodil se ve vyhnanství na Sibiři, v roce 1957 mu bylo dovoleno žít v Rize, kde vystudoval školu pro vojenské letce. V Sovětském letectvu získal hodnost plukovníka a medaili Za bojové zásluhy.
V roce 1989 byl zvolen na Sjezd lidových poslanců SSSR a v roce 1990 se stal členem Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR. Profiloval se jako jeden z hlavních konzervativců a odpůrců Michaila Sergejeviče Gorbačova, pro své militantní postoje získal přezdívku „černý plukovník“.[2] Odmítal snahu o nezávislost Lotyšska a zastával se ruské menšíny, po rozpadu Sovětského svazu byl zbaven poslaneckého mandátu a propuštěn z armády, pak se usadil ve vsi Tučkovo u Moskvy.
V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů Fronty národní spásy, usilující o svržení Borise Jelcina a návrat k sovětským pořádkům. V letech 1999 až 2007 byl poslancem Státní dumy za strany „Ruský všelidový svaz“ a „Vlast“. Patří k ruským nacionalistům, podporoval nezávislost Podněstří a připojení Krymu k Rusku. Před prezidentskými volbami v roce 2018 se zapojil do kampaně Pavla Grudinina.[3]
Vystupuje jako zastánce svobodného softwaru a podpořil Alexandra Ponosova, učitele souzeného za nelegální užívání programů.[4]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Биография, доходы и личная жизнь Виктора Алксниса - Свободная Пресса - Биография. Личная жизнь. Доходы. Факты Биографии. - Свободная Пресса. svpressa.ru [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ «Чёрный полковник» : как сложилась судьба Виктора Алксниса, депутата из 1990-х. Яндекс Дзен | Блогерская платформа [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Виктор Алкснис: Кому не дают покоя счета Грудинина?. беловка.рус [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.
- ↑ Алкснис и Поносов: лица российской OpenSource- революции. CNews.ru [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Viktor Alksnis na Wikimedia Commons - https://persona.rin.ru/eng/view/f/0/10618/victor-alksnis-imantovich
