Teorie vodní opice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Teorie vodní opice (anglicky aquatic ape hypothesis, AAH) je alternativní vysvětlení některých rozdílů mezi člověkem a ostatními hominidy, které pracuje s myšlenkou, že společný předek dnešních lidí strávil část vývoje v částečně vodním prostředí. Poprvé byla teorie navržena v roce 1942 a rozšířena v roce 1960; jejím největším obhájcem je spisovatelka Elaine Morganová.

Teorie je kritizována pro nedostatek důkazů, několik teoretických problémů, a také proto, že mnoho pozorování, která ji mají podporovat, lze vysvětlit jinými způsoby.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

V roce 1942 německý patolog Max Westenhöfer navrhl teorii, že lidé evolvovali v blízkosti vody, s tvrzením: „Teorie vodního života v brzkém období lidské historie je udržitelná teorie, kterou by mohly podpořit další důkazy.“[1]

V roce 1930 mořský biolog Alister Hardy navrhl hypotézu, že předci lidí mohli žít ve vodě více, než se předpokládalo. Protože se bál kontroverze, kterou by hypotéza způsobila, počkal s jejím publikováním až do roku 1960, kdy ji v březnu vydal časopis New Scientist.[2]

Myšlence se ve vědecké komunitě nedostalo velké pozornosti a většina paleoantropologů i v současnosti takové představy odmítá.[3] V roce 1967 teorii popsal ve své knize The Naked Ape (česky doslova Nahá opice) britský zoolog Desmond Morris, který poprvé použil termín „vodní opice“.[4] Spisovatelka Elaine Morganová knihu přečetla a od té doby se stala jedním z hlavních zastánců této teorie; během 40 let o ní napsala šest knih.[5]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Aspekty, které mohly být ovlivněny pobytem ve vodě
Baby diving.jpg

Sir Alister Hardy předpokládal, že stadium „vodní opice“ probíhalo v miocénu, zhruba v době mezi výskytem vyhynulých rodů Proconsul a Australopithecus (asi před 4 - 14 miliony let), což bylo v 60. letech 20. století velmi málo známé období.[2] Jiní autoři kladou toto stadium až do pozdního pliocénu či brzkého pleistocénu před 2 miliony lety.[6][7]

K přesunu do vody mohla vést příliš velká potravní konkurence na souši. Část tehdy žijících hominidů tak začala využívat mělké pobřežní vody, kde jako zdroj potravy sloužily ryby i bezobratlí. V teplém tropickém podnebí nebyl problém pobývat ve vodě delší dobu, takže se postupně vyvinuly četné adaptace, které umožnily hominidům pohybovat se dál od břehu, potápět se za potravou na dně a chytat ryby.[2] Na břeh se přitom předkové lidí mohli vracet ke spánku a zřejmě zde trávili i poměrně velké množství času. Ve vodě bylo jednodušší zůstávat v klidu ve svislé poloze, čímž se usnadnilo nejen dýchání, ale také krmení. Tak došlo k přestavbám kostry, které na souši umožnily bipední chůzi.[2]

Teorie vodní opice pobytem ve vodě vysvětluje mnohé specifické rysy moderního člověka. Mezi ně patří:

  • bipedie (chůze po dvou) - mimo vodu způsobuje bolesti zad a opotřebení kloubů dolních končetin, zatímco voda při pohybu nadnáší a zátěž snižuje [8][9]
  • ztráta srsti - lidé jsou oproti ostatním hominidům málo chlupatí, stejně jako nosorožci a sloni, kteří mají vodní předky[10] (u člověka zůstaly pouze vlasy, které mohly fungovat jako ochrana proti slunci); také směr růstu chlupů se od lidoopů liší, jakoby usnadňoval pohyb v proudu vody[2]
  • tělní tuk - člověk (zejména malé děti) má proti lidoopům silnou vrstvu podkožního tuku stejně jako současní vodní savci, které chrání před ztrátou tepla místo chlupů[2]
  • úpravy nosu - schovaný nos, svaly okolo nosního otvoru a philtrum brání vstupu vody do dýchacích cest[11]
  • rozsáhlé pokrytí těla mazovými žlázami[12] a novorozenecký sýrový mázek[11]
  • potřeba lidského mozku přijímat určité živiny jako jod[13] a některé esenciální mastné kyseliny,[14] které se vyskytují v mořském jídle[15]
  • dobrá schopnost kontroly dechu, která umožňuje vytrvalé plavání a potápění, vyžadující zadržení dechu na delší dobu,[8][16]
  • hydrodynamický tvar těla v porovnání s ostatními hominidy[11]
  • potápěcí reflex, který se projevuje po ponoření hlavy do studené vody[17]
  • schopnost plavat u novorozenců a dětí, které ještě neumí chodit[2]
  • zbytkové blány mezi prsty[16]
  • určité morfologické adaptace ledvin[18]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Teoretické problémy[editovat | editovat zdroj]

Aspekty, které mohou být adaptací k vytrvalostnímu běhu

Teorie je kritizována za nedostatek fosilních záznamů pro podporu jejích tvrzení.[19][20]

Britský paleontolog Henry Gee označil teorii za přijatelnou, ale netestovatelnou, protože většina evolučních adaptací popsaných Morganovou by nefosilizovala. Poznamenal, že u čistě vodních savců, jako jsou velryby, jsou adaptace na vodu pozorovatelné na kostře, lidé a lidské fosílie takové adaptace ovšem neukazují. Také prohlásil, že existuje mnoho jiných přijatelných teorií vysvětlujících jedinečné lidské znaky a že argumenty obhájců teorie se týkají vlivu minulých adaptací na současnou fyziologii, když přitom dnešní lidé nejsou nijak zvlášť přizpůsobeni životu u vody.[21] Neexistují hmatatelné důkazy, jen důkazy kruhem.[22][23] Greg Laden ze ScienceBlogs prohlásil, že vysvětlení pomocí teorie vodní opice jsou správná jen v některých případech, a to pouze náhodou.[3]

Většinu konkrétních pozorování používaných jako důkazy této hypotézy lze vysvětlit i v rámci jiných teorií lidské evoluce,[19] zejména adaptací člověka k vytrvalostnímu běhu. Navíc chybí doklady rozsáhlejších vodních ploch v oblastech s nálezy lidských předků, uspokojivě není vyřešen návrat k plně suchozemskému životu ani otázka nebezpečí, hrozícího ve vodě od krokodýlů, hrochů či hadů.[24]

Tvrzení týkající se anatomie a fyziologie[editovat | editovat zdroj]

  • Bipedie – nevýhody dvojnohé chůze jsou spíše tzv. evolučními jizvami, protože vývoj nikdy nevychází z nulového, dokonalého stavu, ale využívá starší, byť někdy nevýhodné znaky. Lidé začali chodit po dvou, protože jim to přinášelo určité, v současnosti ještě málo známé výhody (např. možnost lépe dosáhnout na potravu), ačkoliv se nejednalo o pohyb nejrychlejší nebo nejefektivnější. Bipední chůze a běh se navíc vyvíjely v několika fázích po dlouhou dobu, nejednalo se o jednorázovou záležitost a některé aspekty se projevily až u mladších zástupců rodu Homo. Ve vodě by se také jen obtížně vytvářely jemné mechanismy k udržení rovnováhy při chůzi na souši. [25]
  • Ztráta srsti – většina vodních savců velikostí podobná člověku není bez chlupů, ale má hustou izolační srst a vrstvu tuku pod kůží.[26] Vodní savci mají také oproti lidem chlupy rovnoměrně rozložené.[3] Kůže bez chlupů je výhodou pouze u kompletně vodních savců, kteří se potápějí, rychle plavou a migrují na dlouhé vzdálenosti,[27] a vyskytuje se jen u velkých zvířat, která by se kvůli chlupům přehřála a která se jako vodní zvířata vyvíjela miliony let, tedy např. u velryb a delfínů. Méně chlupů ale zadržuje méně parazitů a může tak být preferováno pohlavním výběrem i při suchozemském životě.[28] Směr růstu chlupů neovlivňuje jen proudění vody při plavání, ale může usnadnit i stékání vody při vystavení těla dešti.
  • Tělní tuk – rozložení podkožního tuku u lidí je bližší domácím zvířatům než vodním živočichům a je téměř stejné jako u ostatních primátů.[29]
  • Úpravy nosu – tvar lidského nosu je u různých druhů rodu Homo různý; předpokládá se, že je adaptací na klimatické podmínky a slouží k oteplování a zvlhčování vzduchu před tím, než vstoupí do dýchacích cest, a ne k zabránění přístupu vody do dýchacích cest. Zároveň neexistují důkazy, že svaly okolo nosu (sloužící mimo jiné k vyjádření emocí) byly v historii více vyvinuté.[19]
  • Strava - rozmanitá potrava, tvořená pevninskými zdroji obsahuje všechny potřebné mastné kyseliny,[30] byť mohou být hůře dostupné než v mořských zdrojích; ryby s „nejlepšími“ tuky se nenacházely na pobřežích, kde jsou nalézáni fosilní homininé. Navíc potřeba lidského mozku přijímat tyto tuky je minimální a neexistují důkazy, že větší příjem tuků vyústil ve větší mozek. U lidí bez přístupu k mořským zdrojům potravy se také vyvíjejí mozky běžné velikosti.[19][31]
  • Kontrola dechu – je pravděpodobné, že kontrola dechu u lidí se zlepšila spíše kvůli rozvoji řeči než kvůli evoluci ve vodním prostředí.[32] Řeč delfínů a dalších vodních druhů se k lidské řeči většinou nepřirovnává. Navíc některé druhy ptáků umí vytvářet složité hlasové projevy, i když neprošli obdobím vodní adaptace.[19]
  • Potápěcí reflex - vyskytuje se jak u pozemských, tak u vodních živočichů.[19]
  • Plavání – dnešní lidé nejsou tvarem těla k plavání dobře uzpůsobeni a nejsou to dobří plavci.[33]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aquatic ape hypothesis na anglické Wikipedii.

  1. WESTENHÖFER, M. Der Eigenweg des Menschen. [s.l.] : Mannstaedt & Co., 1942.  
  2. a b c d e f g HARDY, A. Was man more aquatic in the past. New Scientist. 1960, roč. 7, s. 642 – 645. Dostupné online.  
  3. a b c LADEN, G. Musings on the Aquatic Ape Theory [online]. ScienceBlogs, 2009-08-04, [cit. 2009-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. MORRIS, D. Nahá opice. Praha : Mladá fronta, 1971. 176 s. ISBN 23-035-71.  
  5. Knihy Morganové o teorii vodní opice jsou:
  6. VERHAEGEN, M.; PUECH, P. F.; MUNRO, S. Aquarboreal ancestors?. Trends in Ecology & Evolution. 2002, roč. 17, čís. 5, s. 212 – 217. Dostupné online.  
  7. VERHAEGEN, M., MUNRO,S., VANEECHOUTTE, M., BENDER, R., OSER, N. The original econiche of the genus Homo: Open Plain or Waterside?. SI Muñoz ed. Ecology Research Progress. 2007, s. 155 – 186. Dostupné online.  
  8. a b NIEMITZ, C. A Theory on the Evolution of the Habitual Orthograde Human Bipedalism – The "Amphibisce Generalistheorie". Anthropologischer Anzeiger. 2002, roč. 60, s. 3 – 66.  
  9. VERHAEGEN, M. Origin of hominid bipedalism. Nature. 1987, roč. 325, čís. 6102, s. 305 – 306. DOI:10.1038/325305d0.  
  10. MORGAN, E. The Aquatic Ape. [s.l.] : Stein & Day Pub, 1982. ISBN 0-285-62509-8.  
  11. a b c MORGAN, E. The Aquatic Ape Hypothesis. [s.l.] : Penguin, 1997. ISBN 0-285-63518-2.  
  12. KINGDON, J. Lowly origin: where, when, and why our ancestors first stood up. Princeton, N.J : Princeton University Press, 2003. 416 s. ISBN 0-691-05086-4.  
  13. VENTURI, S; BÉGIN, M. E.. Thyroid Hormone, Iodine and Human Brain Evolution. In CUNNANE, S.; STEWART, K. Environmental Influences on Human Brain Evolution. [s. l.] : John Wiley & Sons, 2010. ISBN 978-0-470-45268-4. S. 105 – 124.
  14. CRAWFORD, M. A.. Long-Chain Polyunsaturated Fatty Acids in Human Brain Evolution. In CUNNANE, S.; STEWART, K. Environmental Influences on Human Brain Evolution. [s. l.] : John Wiley & Sons, 2010. ISBN 978-0-470-45268-4. S. 13 - 32.
  15. ELLIS, D. V. Wetlands or aquatic ape? Availability of food resources. Nutrition and health. 1993, roč. 9, čís. 3, s. 205 - 217. PMID 8183488.  ;CUNNANE, S., PLOURDE, M., STEWART, K., CRAWFORD, M. Docosahexaenoic Acid and Shore-Based Diets in Hominin Encephalization: A Rebuttal. American Journal of Human Biology. 2007, roč. 19, čís. 4, s. 578 - 591. DOI:10.1002/ajhb.20673. PMID 17546620.  ;CRAWFORD, M., et al. Evidence for the unique function of docosahexanoic acid (DHA) during the evolution of the modern hominid brain. Lipids. 2000, roč. 34, s. S39 - S47. DOI:10.1007/BF02562227. PMID 10419087.  
  16. a b PATRICK, J. M. Human Respiratory Adaptations for Swimming and Diving. In ROEDE, M.; WIND, J; PATRICK, J. M. The aquatic ape: fact or fiction?. Londýn : Souvenir Press, 1991. ISBN 0-285-63033-4. S. 237 - 246.
  17. ODENT, M. We are All Water Babies. [s.l.] : Celestial Arts, 1996. ISBN 0-890-87758-0.  
  18. WILLIAMS, M. F. Morphological evidence of marine adaptations in human kidneys. Medical Hypotheses. 2006, roč. 66, čís. 2, s. 247 - 257. DOI:10.1016/j.mehy.2005.09.024. PMID 16263222.  
  19. a b c d e f LANGDON, J. H. Umbrella hypotheses and parsimony in human evolution: a critique of the Aquatic Ape Hypothesis. Journal of Human Evolution. 1997, roč. 33, čís. 4, s. 479 - 494. DOI:10.1006/jhev.1997.0146. PMID 9361254.  
  20. ZIHLMAN, A. Review: Evolution, a suitable case for treatment [online]. New Scientist, 1991-01-19, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. GEE, H. In search of deep time: beyond the fossil record to a new history of life. [s.l.] : Cornell University Press, 2001. ISBN 0-801-48713-7.  
  22. MEIER, R. The complete idiot's guide to human prehistory. [s.l.] : Alpha Books, 2003. ISBN 0-028-64421-2. S. 57 - 59.  
  23. BRIDGEMAN, B. Psychology & evolution: the origins of mind. [s.l.] : SAGE Publications, 2003. ISBN 0-761-92479-5. S. 64.  
  24. VANČATA, V. Paleoantropologie – přehled fylogeneze člověka a jeho předků. Brno : Akademické nakladateltví CERM, 2003. 212 s.  
  25. HARCOURT-SMITH, W. E. The Origins of Bipedal Locomotion. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín : Springer, 2007. S. 1483–1518.
  26. VANSTRUM, G. S. The saltwater wilderness. Oxford : Oxford University Press, 2003. 360 s. ISBN 0-19-515937-3.  
  27. JABLONSKI, N. G. Skin: a natural history. Berkeley : University of California Press, 2008. 281 s. ISBN 0-520-25624-7.  
  28. PAGEL, M.; BODMER, W. A naked ape would have fewer parasites. Proceedings of the Royal Society of London. 2003, roč. 270, čís. Supplément 1, s. S117 - S119. DOI:10.1098/rsbl.2003.0041. PMID 12952654.  
  29. POND, C. The Fats of Life. [s.l.] : Cambridge University Press, 1998. 344 s. ISBN 0-521-63577-2.  
  30. CARLSON, B. A.; KINGSTON, J. D. Docosahexaenoic acid biosynthesis and dietary contingency: Encephalization without aquatic constraint. Journal of Human Biology. 2007, roč. 19, čís. 4, s. 585 - 588. DOI:10.1002/ajhb.20683. PMID 17546613.  
  31. MILTON, K. Reply to S.C. Cunnane. American Journal of Clinical Nutrition. 2000, roč. 72, čís. 6, s. 1586 - 1588.  
  32. MACLARNON, A. M.; HEWITT, G. P. The evolution of human speech: The role of enhanced breathing control. American Journal of Physical Anthropology. 1999, roč. 109, čís. 3, s. 341 - 363. DOI:10.1002/(SICI)1096-8644(199907)109:3<341::AID-AJPA5>3.3.CO;2-U. PMID 10407464.  
  33. VOGEL, S. K. Life in moving fluids: the physical biology of flow. Princeton, N.J : Princeton University Press, 1994. 488 s. ISBN 0-691-02616-5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]