Sudetenländische Treibstoffwerke

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sudetenländische Treibstoffwerke
Základní údaje
Právní formaAG - Akciová společnost (Německo)
Datum založení1939
Datum zániku19. května 1945
Osudznárodnění
NástupceČeskoslovenská továrna na motorová paliva
SídloLitvínov, Česká republika
Adresa sídlaMost (Brüx)
Souřadnice sídla50°33′45,23″ s. š., 13°36′48,51″ v. d.
Charakteristika firmy
Oblast činnostipetrochemický průmysl
Mateřská společnostReichswerke Hermann Göring
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sudetenländische Treibstoffwerke byla společnost, která vlastnila chemickou továrnu na výrobu syntetického benzínu Hydrierwerke Brüx.

Dne 9. října 1939 vznikla Sudetenlandische Treibstoffwerke AG (zkráceně STW) se základním kapitálem sto milionů říšských marek, z nichž 98 % patřilo koncernu Reichswerke Hermann Göring (Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“).[1]

Soběstačnost[editovat | editovat zdroj]

V tajném memorandu ze srpna 1936 Adolf Hitler píše: „Německá výroba paliv pokročila nejrychlejším tempem a k úplnému dokončení zbývá 18 měsíců. K tomuto úkolu je nutno přistupovat se stejným odhodláním jako k vedení války. Nadcházející válka závisí na jejím průběžném zásobování palivy a ne na předzásobených skladech benzínu.“[2]

Dne 18. října 1936 vydal Hitler nařízení k provedení čtyřletého plánu (RGBl. I., S. 887), ve kterém pověřil předsedu pruské vlády Hermana Göringa provedením všech potřebných opatření k jeho uskutečnění. Ustanovil ho jako zmocněnce pro čtyřletý plán (Beauftragter für den Vierjahresplan) s pravomocí vydávat výnosy a správně právní předpisy, vztahující se k řízení válečného hospodářství.[3] Čtyřletý plán představil Göring dne 28. října 1936 v berlínském Sportpalastu.[4]

Na území podrobeném německému vlivu vzniklo do roku 1943 celkem 23 závodů na výrobu syntetického benzínu. Z toho 14 závodů využívalo přímou hydrogenaci pomocí Bergius-Pierova procesu a 9 závodů využívalo nepřímou hydrogenaci pomocí Fischer-Tropschova procesu.[zdroj?]

Sudetenländische Treibstoffwerke[editovat | editovat zdroj]

Jedním ze závodů využívající Bergius-Pierova procesu byl závod Sudetenländische Treibstoffwerke (SUTAG, krátce také STW), který byl s kapacitou 600 000 tun ročně jedním z největších hydrogenačních závodů. Závod se nacházel v Záluží u Litvínova.[zdroj?]

Dne 28. března 1939 byly zahájeny projekční práce firmou Mineralöl Baugesellschaft A.G.[5]

Dne 5. května 1939 provedl župní vedoucí (gauleiter) Konrad Henlein symbolický výkop, a tím zahájil výstavbu hydrogenačního závodu Hydrienwerk Brüx.[6]

Vedoucím výstavby byl jmenován Dipl. Ing. Fridrich Amon, generálním ředitelem se stal Dr. Paul Damm, který vlastnil část akcií.[5]

Základní surovinou bylo kvalitní hnědé uhlí, které dodávala ze svých dolů společnost SUBAG (Sudetenländische Bergbau),[7] která vznikla arizací majetku „ústeckých" Petschků. Byla součástí Reichswerke Hermann Göring.[zdroj?]

Od roku 1940 se začalo budovat energetické centrum T-200, které dodávalo páru a elektrickou energii. Součástí energocentra byly i tři stometrové komíny z monolitického železobetonu. Firma Wayss & Freytag tuto technologii použila jako první na území současné České republiky.[8]

Tábory[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší počet nuceně nasazených na území dnešní ČR měl za druhé světové války mostecký region. Dílčím důvodem bylo vyhnání Čechů po obsazení Sudet, kteří zdejší ekonomice chyběli. Zásadním důvodem byla stavba chemičky, kde pracovalo v květnu 1942 více než 30 000 lidí. Tito lidé pocházeli z celé Evropy, někteří přišli dobrovolně a mohli pracoviště po ukončení smlouvy opustit.[9] Většinu tvořili pracovníci, kteří pracovali pod pohrůžkou trestu. Byli to váleční zajatci, vězni, ostarbeiteři, totálně nasazení. Obyvatelé Protektorátu byli od 4. května 1942 „přikazováni“ podle § 14 vládního nařízení 154/1942 Sb.: „Práce schopní obyvatelé Protektorátu mohou býti přikázáni také na práce v ostatním území Říše.“[10]

Zajatecké tábory v Mostě, Záluží u Mostu a další byly spravovány z ústředního tábora Stalag IV C v Bystřici u Dubí.[11] Jedním z mnoha byl Tábor 17-18,[12] který se nacházel v blízkosti areálu hydrogenačního závodu STW.[zdroj?]

Systém nucené práce ve Třetí říši zahrnoval i Zajatecké stavební a pracovní prapory neboli Batalliony. Od 6. února 1942 do 2. listopadu 1943 byl nasazen Batallion 4, nasazení Batallionu 27 bylo uvedeno v roce 1942.[13] Oba tyto prapory byly složeny z francouzských zajatců a mohly mít asi 1 800 členů.[13][14]

Výroba[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1941 byly spuštěny karbonizační pece. Dne 12. listopadu 1941 vyjely první cisternové vlaky s uhelnými dehty na finální rafinaci do Böhlenu.[15] [16] Dne 15. prosince 1942 vyjel z STW první vlak se syntetickým benzínem a naftou.[17]

Oil campaign[editovat | editovat zdroj]

Oil campaign je název, který dali stratégové USAAF a RAF tažení (kampani) proti infrastruktuře, která zajišťovala pohonné hmoty a maziva německým jednotkám. Jednalo se o ropná pole, rafinerie, továrny na syntetický benzín, sklady a železniční seřadiště.[18] Označení bitva o benzín není přesné a vyhýbá se mu i autor Radovan Helt, když mluví o letecké válce:[19]

  • nebojovalo se o pouze o benzín
  • byla to cca roční kampaň, při které proběhlo desítky bitev (byť pojem bitva je používán i u delších konfliktů)
  • Battle For Fuel (bitva o palivo) byla obrovská propagandistická kampaň britského Ministerstva paliv a energie na podporu úspor paliv[20]

Už během výstavby byl STW připraven na letecké útoky. Od srpna 1942 byly v okolí umístěny balonové uzávěry tzv. „Sperrballonen". Hrad Hněvín byl využit jako protiletecká hlásná služba Luftwaffe (Flakmelldedienst)[5] Severozápadně od Mostu bylo umístěno až 300 děl různých ráží a baterie protileteckých světlometů.[15] Od začátku války do 12. května 1944 bylo vyhlášeno 71 leteckých poplachů. Prostor byl při náletech uměle zamlžován. Stometrové komíny přesto trčely nad oblak kouře, a i když byly opatřeny maskovacím nátěrem, prozrazovaly polohu závodu.[8]

Nálety:[editovat | editovat zdroj]

  • Nálet dne 12. května 1944 byl součástí mise (Mission 353),[21] která zahrnovala další čtyři petrochemické závody. Byl ohlášen leteckým poplachem, který trval od 13.30 do 14.40. Byl to 24. letecký poplach v roce 1944.[17] Nálet si vyžádal 586 obětí.[9]
  • Nálet dne 21. července 1944 poškodil výrobu minimálně. Bomby dopadly většinou na přilehlé tábory zahraničních dělníků a válečných zajatců a zabily 195 osob.[22]
  • Nálet dne 11. září 1944 (Mission 623) byl tragédií pro třináct amerických bombardérů, které byly sestřeleny nad obcí Kovářská.[22]
  • Při náletu v noci na 16. ledna 1945 zaútočilo 231 bombardérů typu Lancaster britské RAF.[23] Závod byl těžce poškozen a do konce války se jej nepodařilo obnovit.[24]
  • Nálet dne 5. března 1945 byl poslední.[8]

Následky letecké kampaně[editovat | editovat zdroj]

Hitler si na 30. května 1944 povolal Edmunda Geilenberga, generálního ředitele hutí v Braunschweigu, a s okamžitou platností jej jmenoval generálním komisařem pro mimořádná opatření. Byl spuštěn tzv. Geilenbergův program, který zahrnoval zajištění výroby paliva ve Třetí říši. Výroba paliva měla být rozdělena do mnoha malých podzemních zařízení.[25]

Jako odpad vznikal při výrobě syntetického benzínu polokoks. Ministr Speer rozhodl, že polokoksové generátory nahradí generátory na dřevo,[26] které byly namontovány na osobních a nákladních automobilech.[27] Jediným schváleným typem v Protektorátu byl generátor G. Grunerta.[28] „Plynový generátor není stavem přechodným, ani zjevem válečným."[ujasnit][29]

Technologie[editovat | editovat zdroj]

Zkapalňování uhlí je souhrnné označení pro procesy, které produkují uhlovodíky přidáváním vodíku do uhlí. V zásadě existují dva procesy: přímá hydrogenace uhlí pomocí Bergius-Pierova procesu a druhá nepřímá úprava prostřednictvím zplyňování uhlí pomocí Fischerovy-Tropschovy syntézy.[zdroj?]

Bergius-Pierova metoda[editovat | editovat zdroj]

První významný proces zkapalňování uhlí vyvinul Friedrich Bergius v letech 1910 až 1925. Tento vysokotlaký proces následně zdokonalil Matthias Pier. Jedná se o přímou hydrogenaci, která se provádí ve dvou fázích:[zdroj?]

  • V první, tzv. spodní fázi, se kaše dehydrovaného, rozemletého a smíchaného uhlí s mazacím olejem zkapalňuje na těžké a střední oleje v přítomnosti práškových kovových katalyzátorů při tlacích 200 barů a teplotách kolem 450 °C.
  • Ve druhé, plynné fázi, se oleje získané ve spodní fázi hydrogenují pomocí pevných katalyzátorů.

Proces Bergius–Pier byl původně vyvinut pro středoněmecké hnědé uhlí a teprve později byl převeden na hydrogenaci černého uhlí. První továrna v průmyslovém měřítku byla spuštěna v roce 1927 v Leuně. Leunawerke měla roční kapacitou 100 000 tun. Do roku 1944 bylo v německé sféře vlivu postaveno celkem čtrnáct hydrogenačních závodů, které pracovaly podle Bergius-Pierova procesu. Největší provozovala společnost Hydrierwerke Pölitz AG u Štětína s roční výrobou 700 000 tun.[zdroj?]

Fischerova-Tropschova syntéza[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 objevili pracovníci Institutu Kaisera Wilhelma pro výzkum uhlí, Franz Fischer a Hans Tropsch reakci, která je jednou z nejdůležitějších v oblasti heterogenní katalýzy. Při Fischerově-Tropschově syntéze se vodní plyn – směs vodíku a oxidu uhelnatého – vhání na žhavý koks a přeměňuje se na řadu produktů, která sahá od plynných alkanů po vosky. Tento proces našel v roce 1936 průmyslové uplatnění v Ruhrchemie AG v Oberhausenu. Do roku 1943 bylo v Německu postaveno celkem devět závodů, které pracovaly s technologií Fischer-Tropsch Ruhrchemie. Největší provozovala společnost Braunkohle-Benzin AG ve Schwarzheide s roční produkcí 180 000 tun syntetických paliv.[zdroj?]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Okupační zóny Spojených států, Spojeného království a Francie[editovat | editovat zdroj]

Za porážku hitlerovského Německa zaplatili spojenci obrovskými lidskými a materiálními oběťmi. Materiální škody začaly být odškodňovány válečnými reparacemi. V rámci reparací byly rozebrány četné průmyslové závody. Západní spojence motivovala nejen snaha o odškodnění, ale i potřeba oslabit německý zbrojní průmysl. Ten zahrnoval i provozy na výrobu syntetického benzínu. Demontáže závodů se setkaly s námitkami německých úřadů, které poukázaly na ztrátu pracovních míst a význam závodů pro německou ekonomiku jako celek. Protestovali i zaměstnanci, kteří se snažili demontáži podniků zabránit.[zdroj?]

Dne 8. dubna 1949 ministři zahraničí Spojených států, Spojeného království a Francie potvrdili a schválili ve Washingtonu dohody na téma likvidace závodů, zakázaných a omezených průmyslových odvětví.[30] Tato dohoda zakazovala přímou nebo nepřímou výrobu benzínu, oleje a mazacích olejů z černého uhlí nebo lignitu Bergiovým hydrogenačním procesem, Fischerovou-Tropovou syntézou nebo obdobnými procesy.[31]

Dne 22. listopadu 1949 byla podepsána nedaleko Bonnu Petersberská dohoda.[32] Konrad Adenauer tak dosáhl zastavení demontáže závodů. Zákaz výroby byl definitivně zrušen v roce 1951.[zdroj?]

Území mimo okupační zóny Spojených států, Spojeného království a Francie[editovat | editovat zdroj]

Sověti demontovali a odváželi zařízení hydrogenačních závodů podobně jako ostatní spojenci. Zlom v politice reparací v sovětské okupační zóně nastal 5. června 1946, kdy Sovětská vojenská administrativa v Germanii (SVAG)[33] vydala příkaz č. 167: Podniky sídlící v okupační SSSR jsou považovány za vyňaté z německého vlastnictví, jako zápočet pro válečnou reparaci a stávají se majetkem Sovětského svazu. Majetek spravovala Sovětská akciová společnost (SAG).[zdroj?]

Technické vybavení německých podniků již nemělo být demontováno a odváženo, ale mělo pokračovat ve výrobě na místě. Sedm let vyráběly závody benzín a ostatní produkty pro Sovětský svaz. Téměř všechny závody ve středním Německu fungovaly až do poloviny sedmdesátých let 20. století. Poslední závod v Zeitzu byl uzavřen v roce 1990. Závod na syntézu v Policích (Pölitz) u Štětína pokračoval ve výrobě ve velkém měřítku až do roku 1972.[zdroj?]

Na území Československa začal platit ode dne 23. května 1945 Dekret č. 5/1945 Sb., a protože hydrogenační závod v Záluží úmyslně a záměrně sloužil německému vedení války, byl podle tohoto dekretu znárodněn.

Ministr průmyslu vyhlásil dne 27. prosince 1945 (Ú. l. I č. 15/1946, běž. č. 235 a Ú. v. č. 5/1946, běž. č. 228), že podnik Československá továrna na motorová paliva (Sudetenländische Treibstoffwerke, Aktiengesellschaft) se sídlem v Horním Litvínově, byl dnem 27. října 1945 znárodněn zestátněním včetně podniků, u kterých mu náleží více než polovina kapitálu, pokud jde o závody a majetek na území československého státu.[34]Byly to tyto závody:

  • Grossdeutsche Umsiedlungsgesellschaft, Aussenstelle Sudetengau, Teplice-Šanov
  • Mineralöl-Baugesellschaft m. b. H., Berlín,

Hydrogenační závod v Záluží byl několikrát přejmenován:[35]

  • Československá továrna na motorová paliva a.s. Horní Litvínov
  • Stalinovy chemické závody, n. p. Most[36]
  • dne 7. března 1946 Stalinovy závody, n. p., Horní Litvínov[37]
  • dne 24. února 1962 Chemické závody Československo-sovětského přátelství Záluží u Mostu

Výroba byla obnovena 3. června 1945. Hovorově se závodu říkalo Hydrák a později Staliňák. Hydrogenace uhlí skončila až v roce 1972, kdy byla zahájena výstavba ropné rafinerie a napojení na ropovod Družba.[zdroj?]

Muzea, pomníky, stavby[editovat | editovat zdroj]

  • Památník válečným obětem, které se podílely na výstavbě samotného závodu vystavěného za druhé světové války Němci, nebo zde zahynuly při bombardování spojenci v letech 1944–1945 od autorky Markéty Oplištilové.[38][39]
  • Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím 11. září 1944 v Kovářské
  • Stalag IV C v Bystřici u Dubí připomenut informační tabulí
  • Pomník vojákům americké armády v Teplicích k uctění památky letců 15. armády USA
  • Pomník letcům USAAF na Cínovci k uctění památky letců 8. letecké armády
  • Pomník letcům USAAF v Mukově k uctění památky letců 8. letecké armády
  • Domy se zahradami v Horním Litvínově, které projektovali Gustav Allinger, zahradní architekt, Werner Issel a Karl Wilhelm Ochs[40]
  • Domy v Mostě-Souši mezi Širokým vrchem a Resslem (50.511268868, 13.622059412)[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Válečné muzeum Sudety. valecnemuzeumsudety.cz [online]. [cit. 2023-12-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ HITLER, Adolf, 2008. Hitlerovo memorandum o úkolech čtyřletého plánu (1936). Wien: Universität Wien, Institut für Zeitgeschichte,. 8 s. S. 6. 
  3. ↑ TAUCHEN, Jaromír, 2009. Prameny práva v nacistickém Německu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 17 s. ISBN 978-80-210-4990-1. S. 9. 
  4. ↑ Gerade auf LeMO gesehen: LeMO Kapitel: NS-Regime [online]. Museum Stiftung Deutsches Historisches [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ a b c d HELT, Radovan. Mostecký benzín hoří! Úvod k historii letecké války nad Mostem 1939 - 1945 ; pohledem svědk°u ze země. 1. vyd. vyd. Cheb: Svět Křídel 303 s. ISBN 978-80-86808-19-2, ISBN 978-80-86808-17-8. 
  6. ↑ Chemická továrna v Záluží u Litvínova – největší chemická továrna v České republice – Kudy z nudy. www.kudyznudy.cz [online]. [cit. 2023-12-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ WirtA BS NWA 6 Nr. 1618 - Sudetenländische Bergbau-AG... - Arcinsys Detailseite. www.arcinsys.niedersachsen.de [online]. [cit. 2023-12-13]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c Karta komína - Sudetenländische Treibstoffwerke AG (teplárna T-200, komín I) - tovarnikominy.cz. www.tovarnikominy.cz [online]. [cit. 2023-12-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b ADAM, Alfons. Otroci Třetí říše: pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Překlad Dagmar Lieblová. 1. vyd. Praha: GplusG 369 s. ISBN 978-80-906000-4-1, ISBN 978-80-7515-042-4. 
  10. ↑ TAUCHEN, Jaromír. Pracovní právo v Protektorátu Čechy a Morava – ještě soukromoprávní odvětví?. Brno: Masarykova univerzita 281 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity). ISBN 978-80-210-5917-7. S. 245. 
  11. ↑ Bývalý zajatecký tábor Stalag… - Zajímavost [online]. Turistika.cz [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. 
  12. ↑ PINÇON-DESAIZE, Loïc. Stalag IV C: Le Camp 17-18 de Brüx-Hydrierwerk [online]. 2020-06-13 [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b Lexikon der Wehrmacht - Grenadier-Divisionen. www.lexikon-der-wehrmacht.de [online]. [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. 
  14. ↑ GECK, Stefan. Das deutsche Kriegsgefangenenwesen [online]. Mainz: Johannes Gutenberg - Universität Mainz, 1998-01-06 [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b ČECH, Petr. Poválečná likvidace munice na Mostecku. Historie a vojenství. Časopis Historického ústavu Armády ČR. Červen 2020, roč. 69, čís. 2, s. 96. Dostupné online. 
  16. ↑ VESELÝ, Martin. Sudetská župa jako protiletecký kryt Říše? 1939 - 1945. Vyd. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univ. Jana Evangelisty Purkyně, Filozofická Fak 864 s. (Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae Studia Historica). ISBN 978-80-7414-383-0. 
  17. ↑ a b Most Brüx. www.vrtulnik.cz [online]. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. 
  18. ↑ LUDMER. Oil in Germany. kb.osu.edu [online]. University of Toledo [cit. 2023-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-09-08. (anglicky) 
  19. ↑ HELT, Radovan. A z nebe padaly bílé hvězdy: letecká válka nad Mostem v souvislostech, březen - duben 1945. Vyd. 1. vyd. Cheb: Svět Křídel 495 s. (Svět křídel). ISBN 978-80-86808-07-9. 
  20. ↑ RUDDY, Austin J. The Battle for Fuel. www.keymilitary.com [online]. 2023-03-22 [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ ZALOGA, Steven J. The Oil Campaign 1944–45: Draining the Wehrmacht's lifeblood. [s.l.]: Osprey Publishing, 2022. 96 s. ISBN 9781472848543. 
  22. ↑ a b Letecké bitvy 2. světové války nad českým územím [online]. Velvyslanectví USA v Praze [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. 
  23. ↑ KALOČ, Jiří. Pohnuté osudy jedné chemičky - Petrol.cz. www.petrol.cz [online]. [cit. 2023-12-18]. Dostupné online. 
  24. ↑ BENEŠ, Edvard D. Před 70 lety bombardovali Američané Hitlerovu chemičku, zasáhli i Litvínov. Mostecký deník. 2014-09-22. Dostupné online [cit. 2023-12-18]. 
  25. ↑ WAGNER, Bernd. Treibstoffproduktion. Messerschmitt Me 262 [online]. 2019-05-30 [cit. 2023-12-14]. Dostupné online. (německy) 
  26. ↑ OLEJNÍK, františek. Motorová loď, poháněná dřevem. Domovina domkářů a malorolníků. Roč. XXII., čís. 42, s. 5. Dostupné online. 
  27. ↑ SMUTNÝ, Jaromír. Politické zprávy č.37: Opis zprávy ze Stockholmu z konce května 43 [online]. Stockholm: Kancelář prezidenta republiky [cit. 2023-12-13]. Dostupné online. 
  28. ↑ HLINĚNSKÝ, František. Motorová vozidla na polokoks. Svět. 1943-07-14, roč. II., čís. 28, s. 5. Dostupné online. 
  29. ↑ HLINĚNSKÝ, František. Velká budoucnost plynových generátorů. Svět. 1943-03-11, roč. 1., čís. 10, s. 4. Dostupné online. ISSN 1802-8802. 
  30. ↑ GHDI - Document. ghdi.ghi-dc.org [online]. [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. 
  31. ↑ ENGEL, Fridrich Wilhelm. Von Hoesch-Benzin zu Hoesch-Paraffin. Werk und Wir. 1954, čís. 3, s. 22. Dostupné online. 
  32. ↑ KAMELLE. Petersburg Dialogue: How a famous hotel was the scene of these historical moments. Kamelle [online]. 2019-07-18 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  33. ↑ ZACHAROV, Vladimir Vladimirovič; LAVINSKAJA, Olga Vladimirovna. Činnost ředitelství SVAG pro studium úspěchů německé vědy a techniky v sovětské okupační zóně Německa, 1945 - 1949.. 1. vyd. Moskva: ROSSPEN, 2004. Dostupné online. ISBN 978-5-8243-0882-2. 
  34. ↑ INFO@WOLTERSKLUWER.SK, Wolters Kluwer SR, s r o-. Vyhláška 1968/1946 Ú.l.I , kterou se doplňuje vyhláška ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945 (Ú.l.I č. 15/1946, běž. č. 235 a Ú.v. č. 5/1946, běž. č. 228) úplné a aktuálne znenie. ASPI [online]. [cit. 2024-01-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  35. ↑ Válečné muzeum Sudety. valecnemuzeumsudety.cz [online]. [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. 
  36. ↑ ORBIS, Redakce, 1946. Organisace československého státního zřízení: Přehled státních úřadů a veřejných institucí s rozvrhem jejich agend. Praha: Orbis. 488 b s. S. 542. 
  37. ↑ A, B. Československé chemické závody n. p. Praha II, Štěpánská 30 - Ústřední orgán znárodněného chemického průmyslu. Partyzán, týdeník Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce v Praze. 1948-05-07, roč. 3., čís. 19, s. 2. Dostupné online. 
  38. ↑ BENEŠ, Edvard D. Připomínka válečných obětí. Před Chemparkem v Záluží odhalili památník. Deník.cz. 2015-06-04. Dostupné online [cit. 2023-12-18]. 
  39. ↑ Památník připomíná oběti výstavby chemických závodů: Litvínov. www.mulitvinov.cz [online]. [cit. 2023-12-18]. Dostupné online. 
  40. ↑ Architekturmuseum der TU Berlin. Architekturmuseum Berlin [online]. 2023-12-17 [cit. 2023-12-17]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sudetenländische_Treibstoffwerke&oldid=23652948“