Ortogonalita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Původem řecké slovo ortogonální znamená pravoúhlý (z řec. ορθος pravý a γονια úhel).

Elementární geometrie[editovat | editovat zdroj]

Původně byl termín užíván pouze v kontextu elementární geometrie pro označení přímek protínajících se v pravém úhlu (jinak řečeno pokud všechny čtyři úhly, které protínající se přímky vymezují, jsou stejné). Pravému úhlu odpovídá velikost 90° nebo π/2 radiánu. Viz též pravoúhlý trojúhelník. V geometrii je ortogonalita označována jako kolmost.

Zobecněné významy[editovat | editovat zdroj]

S rozvojem lineární algebry došlo k zobecnění pojmu ortogonality na obecné vektorové prostory se skalárním součinem (tzv. unitární prostory). Vektory jsou nazývány ortogonálními, je-li jejich skalární součin nulový. Význačnou úlohu hrají ortogonální báze, zvláště u nekonečnědimenzionálních prostorů, kde je pojem úplnosti báze netriviální a ortogonalita usnadňuje jeho definici. Důležitým příkladem jsou systémy ortogonálních funkcí umožňující vyjádřit libovolnou funkci z daného prostoru funkcí jako součet nekonečné řady vektorů báze.

Pokud mají navíc vektory jednotkovou normu (velikost), pak jde o ortonormalitu (ortonomální vektor, ortonomální báze).

V kvantové teorii, kde jsou stavům systému přiřazeny vektory z Hilbertova prostoru, odpovídají ortogonální vektory takovým stavům, kde pravděpodobnost nalezení jednoho ve druhém je nulová. Obvykle pak stavy odpovídající klasickým stavům (tj. stavy jednoznačně určené hodnotami měřitelných veličin) tvoří ortogonální bázi Hilbertova prostoru.

Ortogonální funkce[editovat | editovat zdroj]

Systém funkcí f_n je v intervalu \langle a,b\rangle ortogonální s váhou w(x), kde w(x)\geq 0, pokud pro každou dvojici f_i(x), f_k(x) platí

\int_a^b w(x)f_i(x)f_k(x) \mathrm{d}x = 0 \; \mbox{ pro } i \neq k.

Funkci f nazýváme normovanou s váhou w(x), jestliže platí

\int_a^b w(x)f^2(x)\mathrm{d}x = 1

Systém funkcí f_n ortogonální s váhou w(x), kde každá funkce f_n je normovaná s váhou w(x), nazýváme ortonormální (ortonormovaný) s váhou w(x).

Systém ortogonálních funkcí v L_2[editovat | editovat zdroj]

Systémy ortogonálních funkcí v prostoru L_2 našly praktické uplatnění především v kvantové mechanice.

Funkce f,g \in L_2(a,b) označujeme jako ortogonální v prostoru L_2(a,b) (na intervalu \langle a,b\rangle), pokud platí

(f,g)=0,

přičemž skalární součin v předchozím vztahu vyjadřujeme jako

\int_a^b f(x)\overline{g(x)} \mathrm{d}x=0

Funkci f nazýváme normovanou v prostoru L_2(a,b), je-li její norma rovna jedné, tzn.

\|f\|=1

Máme-li konečný nebo spočetný systém funkcí f_n \in L_2(a,b), pak říkáme, že tento systém je ortogonální v L_2(a,b), pokud pro každou dvojici funkcí f_i, f_k platí

(f_i,f_k)=0 \; \mbox{ pro } i \neq k.

Je-li navíc každá funkce f_n normovaná, pak říkáme, že systém funkcí je ortonormovaný (ortonormální). V takovém případě platí

(f_i,f_k) = \delta_{ik},

kde \delta_{ik} je Kroneckerovo delta.

Máme-li ortogonální systém funkcí a pro všechny funkce f_n platí, \|f_n\|\neq 0, pak lze vytvořit ortonormální systém zavedením g_n(x) = \frac{f_n(x)}{\|f_n\|}.

Mikroprocesorová technika[editovat | editovat zdroj]

Ortogonální instrukční sada je taková sada strojových instrukcí procesoru, ve které nejsou přítomny duplicitní strojové instrukce, tj. pro každou operaci existuje jen jediná strojová instrukce[1] a zároveň je sada strojových instrukcí navržena tak, aby strojové instrukce mohly použít jakýkoliv registr v jakémkoliv adresním režimu. Terminologie vychází z představy, že instrukce je vektor, jehož dalšími složkami jsou operandy a adresní režim.

Telekomunikace[editovat | editovat zdroj]

Ortogonalitu má v názvu technologie se zkratkou OFDM (Orthogonal Frequency Division Multiplexingortogonální multiplex s kmitočtovým dělením), využívající širokopásmovou modulaci po vícero frekvenčních kanálech, komunikace na žádném z nichž neomezuje ty ostatní.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Null, Linda & Lobur, Julia(2006). The essentials of computer organization and architecture, 2nd,Jones & Bartlett Learning, 257. ISBN 978-0-7637-3769-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]