Opilost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Opilost neboli opojenost či též ebrieta je stav, který vzniká po intoxikaci alkoholem.

Typická je pro ni nadnesená nálada, bývá zvýšené sebevědomí, zvýšená hovornost, podnikavost, zvýšená družnost, zmenšují se sociální zábrany. Je zde ale porucha pozornosti (to je jeden z důvodů, proč v opilosti častěji dochází k dopravním nehodám). Může se ovšem objevit i agresivní chování. Při větší opilosti bývají poruchy chůze - chůze o široké bázi, pády, zarudlé spojivky.

Mechanismus působení alkoholu na centrální nervovou soustavu[editovat | editovat zdroj]

Při intoxikaci alkoholem dochází k přímému ovlivnění neurotransmiterů (útlum dopaminergní, serotoninergní a taurinergní aktivity, potlačení inhibičního vlivu GABA, stoupá aktivita glutamátu). Přesný mechanismus, jimž tyto interakce přispívají k pocitu uspokojení, není jasný. Vyvolání tendence pro opakování příjmu alkoholu lze teoreticky vysvětlit účinky změněné aktivity GABAergního a glutamátergního systému na uvolňování dopaminu v mezolimbické dopaminové dráze.[1] Za somatické poškození neuronů je pak zodpovědné hromadění metabolitů alkoholu - zejména acetaldehydu.

Stádia opilosti[editovat | editovat zdroj]

Obecně dle množství alkoholu v krvi lze rozdělit opilost do několika stádií:[2]

  1. excitační opilost (do 0,99 ‰) – subjekt hovorný, forie mírně elevována (tj. intoxikovaný má lepší, povznesenější náladu, stále však v hranici normy). Od 0,80 ‰ výše není řidič schopen bezpečně řídit vozidlo.
  2. mírná opilost (1,00–1,49 ‰) – subjekt hovorný, euforie, místy planě vtipkuje, je zvýšené sebevědomí a sebedůvěra. Psychomotorika je již ovlivněna alk. intoxikací – reakční čas je prodloužen, nad 1 ‰ pak ataxie, pohledový nystagmus (mimovolní pohyby očí).
  3. střední opilost (1,50–1,99 ‰) – psychomotorika již výrazněji narušena - jsou přítomny poruchy koordinace a zpomalení tělesných pohybů, snížena pozornost. Afektivita (tj. přibližně emoční vyladění) je labilní – nálada se může buď zlepšit, nebo naopak zhoršit a nastupuje celkový útlum (možno až k usnutí), možné i kolísání z obou krajních poloh. Deliberace jednání (snížení zábran) - opilecká sebevražednost, agresivita.
  4. těžká opilost (2,00–2,99 ‰) – blábolivá řeč, neschopnost samostatné chůze, psychické poruchy, výraznější poruchy chování (podobně jako výše - opilecká suicidia, agresivita), zvracení.
  5. vážná otrava alkoholem (3,00–3,99 ‰) – těžké poruchy vědomí (stupor), obluzení, nereaguje na podněty, dýchání je pomalé a mělké, mohou být poruchy srdečního rytmu. Riziko zástavy dechu a oběhu.
  6. riziko smrtelné otravy alkoholem (nad 4,00 ‰) – komatózní stav, letální dávka (u 50 % pacientů) je 5 ‰ alkoholu v krvi.

Nutno ovšem dodat, že individuální snášenlivost je velmi široká. Trénovaní jedinci (tj. jedinci na vrcholu tolerance) jsou schopni i s hladinou alkoholu blížící se 3 ‰ působit v kontaktu s okolím zcela nenápadně a z opilosti je usvědčí až dechová zkouška či toxikologické vyšetření krve.

Patická opilost (patická ebrieta) – patologická reakce na alkohol, vzniká po vypití malého množství alkoholu, které by u většiny lidí nezpůsobilo intoxikaci. Dochází k poruše vědomí s bludy a halucinacemi, poruchám chování často s agresí zaměřenou na okolí (heteroagrese) i na sebe sama (autoagrese). Stav odeznívá po minutách až hodinách, končí spánkem. Na stav si postižený obvykle nepamatuje (amnézie). V případě trestné činnosti páchané v patické ebrietě je snížená trestní odpovědnost postiženého, patická ebrieta může být i důvodem ke zproštění viny (exkulpaci).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo opilost ve Wikislovníku

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FIŠAR, F., a kol.. Vybrané kapitoly z biologické psychiatrie. Praha : Grada Publishing, 2009. 384 s. S. 189.  
  2. KALINA, K., a kol.. Základy klinické adiktologie. Praha : Grada Publishing, 2008. 392 s. S. 341–342.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Höschl, C.; Libiger, J.; Švestka, J. Psychiatrie. Praha : Tigis, 2002.
  • Herman, E.; Praško, J.; Seifertová, D. Konziliární psychiatrie. Praha : Medical Tribune CZ, 2007.

Související články[editovat | editovat zdroj]