Nikeforos I. (patriarcha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikeforos I. (patriarcha)

Svatý Nicefor (Nikeforos) (758829) byl byzantský světec a konstantinopolský patriarcha (806815). Narodil se v době obrazoborectví do striktně ortodoxní rodiny. Jeho otec, Theodor byl tajemník císaře Konstantina V. Kopronyma a Nicefor se stal císařským písařem. Dosáhl mnoha vzdělání a byl i filozofem. Po druhém nicejském koncilu (r. 787), kterého se zúčastnil jako říšský zmocněnec byzantské císařovny Ireny, ze svého postu odešel, založil klášter u Marmarského moře a usídlil se v něm. Po smrti konstantinopolského patriarchy Tarasia obsadil císař volné místo Niceforem, přestože byl stále laik. Ovšem tato nekanonická volba pobouřila duchovní spolek stouditů, s nimiž se dostal ještě do většího konfliktu, když se Nicefor, ve všech ohledech jinak přísný mravokárce, podvolil vůli císaře a znovu do funkce vrátil dříve exkomunikovaného kněze Josefa. Po marných sporech následovala roku 814 osobní urážka. Nadto když nový císař Lev V. arménský začal přísně provozovat politiku ikonoklazmu, Nicefor se dostal do ostrého sporu i s ním, protože v návaznosti na tradici jeho otců byl naprosto proti tomuto hnutí. Na své odvolání z funkce nejprve reagoval exkomunikací, ale nakonec se musel podřídit a byl odvezen do Chalcedonu do jednoho z klášterů, který založil, Tou Agathou, později přejmenovaným na Tou Hagiou Theodorou. Tam sepisoval polemiku nad příčinou ikonodulství. Když se v roce 820 změnil císař, dostal se Nicefor na seznam kandidátů na patriarchát a získal i slib tolerance.

Zemřel roku 829 ve svém klášteře uctíván jako zpovědník. Jeho pozůstatky byly roku 847 slavnostně přenesené zpátky do Cařihradu a pohřbené v chrámu Svatých apoštolů. Za svůj odvážný boj proti obrazoborectví byl kanonizován. V porovnání s Theodorem Stoudiosem se Nicefor jeví jako někdo, kdo preferuje smířlivé jednání, což převzal ze studia patristiky, více tíhnul k jednání defenzivnímu spíše než ofenzivnímu a vyznačoval se svým poměrně cudným a prostým vystupováním. Ve svých duchovních a klášterních pravidlech nebyl tak přísný a k dějinnému období mezi lety 610 a 769 se ve své Historia syntomos, breviarum) vyjadřoval nestranně. Jeho přehled obecné historie (Chronographikon syntomon) místy rozšířen a dále rozpracován se mezi Byzantinci těšily velké oblibě a stejnému úspěchu se těšil i vně říše přeložen do latiny i slovanštiny. Chronographikon nabízel obecný přehled historie od časů Adama a Evy po Niceforovu současnost. Toto dílo ještě rozšířil o soupis církevních zákonů (který nezahrnuje Zjevení Janovo). Tento soupis přijatých knih Starého a Nového zákona byl později doplněn antilegomenou (obsahující Zjevení) a apokryfy.

Nejdůležitější díla Nicefora týkající se ikonoklazmu (obrazoborectví): - Apologeticus minor: zřejmě napsán ještě před rokem 814, výkladové dílo pro laiky zaobírající se tradicí a prvními stádii ikonoklastického hnutí; - Apologeticus major : s trojicí Antirrhetici namířené proti Konstantinovi Kopronymovi – soubor dogmat víry v obrazy a vyčerpávajícím pojednání s vyvrácením všech případných námitek, které se nacházejí ve spisech oponentů; - Třetí dílo se zaobírá vyvracováním argumentů, které padly ve jménu obrazoborectví na církevním sněmu roku 815.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]