Michael F. Feldkamp

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michael F. Feldkamp
Narození23. dubna 1962 (62 let)
Kiel
Povolánínovinář, spisovatel, církevní historik, historik a archivář
Alma materUniverzita v Bonnu
Papežská univerzita Gregoriana
Gymnasium Carolinum
Tématadějiny
Politická příslušnostKřesťanskodemokratická unie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael-Frank Feldkamp (* 23. dubna 1962 Kiel) je německý historik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Feldkamp maturoval v roce 1982 na gymnáziu Carolinum v Osnabrücku. V období 1983-1985 studoval dějiny, katolickou teologii, pedagogiku a filozofii na univerzitě v Bonnu. Posléze v letech 1985-1986 studoval církevní dějiny se zaměřením na diplomatiku a pomocné vědy historické na Papežská univerzita Gregoriana v Římě. V roce 1990 složil první státní zkoušku v Kolíně. V roce 1986 a v období 1990-1991 byl Feldkamp stipendistou na Německém historickém institutu v Římě. Poté, co biskupská studentská nadace Cusanuswerk v roce 1992 podpořila jeho výzkum na téma papežská diplomacie v 17. a 18. století, obdržel ještě v prosinci téhož roku doktorát u Raymunda Kottjeho.

Začátkem roku 1993 se stal vědeckým pracovníkem archivu Německého spolkového sněmu, kde se zabýval zpracováním publikací Parlamentní rady za období 1948-1949. V letech 1996-1997 působil Feldkamp v Institutu pro novodobé dějiny v Mnichově. Těžištěm jeho práce bylo zpracovávání dokumentů ministerstva zahraničí týkajících se zahraniční politiky Spolkové republiky Německa. Od roku 2000 je redaktorem publikace „Dějiny Spolkového sněmu“ a pracovníkem protokolu Německého spolkového sněmu. Dále rovněž píše projevy a životopisy a publikuje na téma současných i historických otázek.

Feldkamp je čestným členem Královská akademie sv. Ambrože od roku 2015.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Feldkamp publikoval četné studie a práce na téma dějiny biskupství v Osnabrücku od pozdního středověku do raného novověku, dějiny papežské diplomacie, kolínské nunciatury, dějiny vědy a historie univerzity. V zahraniční je znám svými články a publikacemi o vztahu katolické církve k národnímu socialismu. Jeho výzkumná práce z roku 2000 s titulem „Pius XII. a Německo“ si klade za cíl předložit širšímu okruhu čtenářů nestranný a komplexní pohled na tuto problematiku. Toto dílo lze současně považovat za první vědeckou odpověď na knihu Johna Cornwella „Pius XII.- papež, který mlčel“. Feldkamp zde korigoval Cornwellovu interpretaci historie vzniku konkordátu se Srbskem v roce 1916 a poukázal na významnou chybu, jež vznikla při překladu z italských dokumentů do anglického i německého vydání.

Ve své knize „Goldhagens unwillige Kirche“ se Feldkamp postavil proti výkladu Daniela Goldhagena. Goldhagen podle Feldkampa staví na předsudcích, falšování a zřejmě úmyslně zkreslených překladech, a tímto neprávem představuje papeže Pia XII. jako antisemitu a přítele nacistů.

V Německu vzbudily velký zájem Feldkampovy studie k historii vzniku ústavy Spolkové republiky Německo.

Od roku 2000 se zabývá počátky vzniku a fungování Německého spolkového sněmu. V této souvislosti sepsal studie o vztahu Konrada Adenauera a Kurta Schumachera, dále pak biografie Ericha Kählera, Hermanna Ehlerse, Karla Mommera, Paula Löbeho. Je rovněž spoluautorem publikací o policii a o obsluze Spolkového sněmu: „Bundestagspolizei“ a „Saaldiener im Bundestag“.

V roce 2012 se zabýval v rámci biografické skici o Franzi Nüssleinovi tzv. „Nachrufsaffäre“ na spolkovém ministerstvu zahraničních věcí. („Nachrufsaffäre - nekrologová aféra“ vedla k odhalení fašistické minulosti dlouholetého pracovníka spolkového ministerstva zahraničí Franze Nüssleina. Nüsslein byl po 2. světové válce vězněn v Československu, byl ale předčasně propuštěn.)

Díky jeho vědecké a publicistické činnosti jej novinář Wolfram Weimer jmenoval ve své knize „Who is Who mezi katolíky“. Feldkamp byl takto v roce 2012 zařazen mezi 800 nejvýznamnějších zástupců moderního katolicismu v Německu.

Dne 16. května 2009 byl přijat do rytířského Řádu božího hrobu. 17. května 2011 jej jmenoval guvernér německého řádu Heinrich Dickmann jako nástupce Bernharda Blaszkiewitzkeho vedoucím delegátem v Berlíně. Následně 16. května 2015 byl jeho mandát o další čtyři roky prodloužen. Na jaře 2015 ho jmenoval guvernér Dr. Detlef Brümmer pověřencem německého zastoupení pro archív a dějiny řádu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Studie o církevních dějinách severního Německa a o regionálních dějinách Osnabrücku[editovat | editovat zdroj]

  • Anmerkungen zum Stadtplan Osnabrücks von Wenzel Hollar aus dem Jahre 1633, in: Osnabrücker Mitteilungen 88 (1982), S. 230–233 (online-Zusammenfassung: [1][nedostupný zdroj]).
  • Die Statuten der Jesuitenuniversität Osnabrück und ihrer Fakultäten 1632–1633, in: Osnabrücker Mitteilungen 91 (1986), S. 85–139.
  • Die Ernennung der Osnabrücker Weihbischöfe und Generalvikare in der Zeit der »successio alternativa« nach römischen Quellen, in: Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirchengeschichte 81 (1986), S. 229–247
  • Die Jesuitenmission in Bremen 1648–1773, in: Archivum Historicum Societatis Iesu 59 (1990), S. 27–74
  • Der Nachlaß des Komponisten, Diplomaten und Bischofs Agostino Steffani (1654–1728) im Archiv der Propaganda Fide, in: Quellen und Forschungen aus italienischen Archiven und Bibliotheken 72 (1992), S. 230–313 (online)
  • Zur Bedeutung der „successio alternativa“ im Hochstift Osnabrück während des 17. und 18. Jahrhunderts. In: Blätter für deutsche Landesgeschichte 130 (1994), S. 75–110 (online).
  • Johannes Alting (1587–1652) – Rektor der Jesuitenuniversität Osnabrück und Weggefährte des Bischofs Franz Wilhelm von Wartenberg. Ein Lebensbild im Zeitalter der Konfessionalisierung, in: Osnabrücker Mitteilungen 100 (1995), S. 75–116

Studie o papežské diplomacii[editovat | editovat zdroj]

  • Die Tribunal- und Gebührenordnung der Nuntiatur Madrid aus dem Jahre 1611, in: Archivum Historiae Pontificiae 30 (1992), S. 363–384.
  • Bullen von Nuntien und Legaten. Zum Sprachgebrauch des Terminus »Bulle« in der frühen Neuzeit, in: Römische Historische Mitteilungen 34/35 (1992/1993), S. 133–138
  • Studien und Texte zur Geschichte der Kölner Nuntiatur. 4 Bde., Città del Vaticano 1993, 1995 und 2008, ISBN 8885042228 – ISBN 888504221X – ISBN 8885042279 – ISBN 9788885042513.
  • Die europäischen Nuntiaturen in der frühen Neuzeit unter besonderer Berücksichtigung der Luzerner Nuntiatur, in: Zeitschrift für schweizerische Kirchengeschichte 88 (1994), S. 27–48.
  • Die Beziehungen der Bundesrepublik Deutschland zum Heiligen Stuhl 1949–1966. Aus den Vatikanakten des Auswärtigen Amts. Eine Dokumentation. Köln u. a. 2000, ISBN 3412033995.
  • La diplomazia pontificia. Da Silvestro I a Giovanni Paolo II. Milano 1998 (franz. Übersetzung: Paris 2001 [ISBN 2204064521]; span. Übersetzung: Madrid 2004 [ISBN 8479146974]).
  • Geheim und effektiv. Über 1000 Jahre Diplomatie der Päpste. Augsburg 2010, ISBN 9783867441506.

Studie o vzniku německé ústavy[editovat | editovat zdroj]

  • Der Parlamentarische Rat 1948–1949. Akten und Protokolle. Bd. 8, ISBN 3-7646-1946-5 (Rezension in FAZ), Bd. 10 (ISBN 3-486-56232-0), Bd. 11 (ISBN 3-486-56279-7), Bd. 12 (ISBN 3-486-56379-3) und 14 (ISBN 9783486565645). Harald Boldt Verlag, Boppard, bzw. Oldenbourg, München 1995–2009.
  • Der Parlamentarische Rat 1948–1949. Göttingen 1998, ISBN 3525013663 (Rezension bei H-Soz-u-Kult). Überarbeitete Neuausgabe. Mit einem Geleitwort von Bundestagspräsident Norbert Lammert, Göttingen 2008, ISBN 9783525367551 (Rezension bei Das Parlament, Rezension in der Zeit sowie Rezension in der FAZ).
  • Die Entstehung des Grundgesetzes für die Bundesrepublik Deutschland 1949. Stuttgart 1999, ISBN 3150170206.
  • Anmerkungen zu Urschrift und Faksimileausgaben des Grundgesetzes für die Bundesrepublik Deutschland vom 23. Mai 1949. In: Zeitschrift für Parlamentsfragen 35 (2004), S. 199–219.
  • Der Parlamentarische Rat und das Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland 1948 bis 1949. Option für die Europäische Integration und die Deutsche Einheit. Hrsg. von der Konrad-Adenauer-Stiftung, Berlin 2008, ISBN 9783940955098 (online (PDF; 692 kB) auf der Website der Konrad-Adenauer-Stiftung).

Studie o katolicismu a národním socialismu[editovat | editovat zdroj]

  • Pius XII. und Deutschland. Göttingen 2000, ISBN 3525340265 (Text auf Google Books, Rezension bei H-Soz-u-Kult).
  • Der „Stellvertreter“ von Rolf Hochhuth in der Innen- und Außenpolitik der Bundesrepublik Deutschland. Mit einem Anhang ausgewählter Aktenstücke aus den Vatikanakten des Auswärtigen Amtes. In: Geschichte im Bistum Aachen, Beiheft 2, 2001/2002: Von Pius XII. bis Johannes XXIII. Hrsg. vom Geschichtsverein für das Bistum Aachen e. V., Neustadt a. d. Aisch 2001, S. 127–177.
  • Goldhagens unwillige Kirche. Alte und neue Fälschungen über Kirche und Papst während der NS-Herrschaft, München 2003, ISBN 3789281271.
  • Kurt Georg Kiesinger und seine Berliner Studentenkorporation Askania auf dem Weg ins „Dritte Reich“. In: Günter Buchstab/Philipp Gassert/Peter Thaddäus Lang (Hrsg.): Kurt Georg Kiesinger 1904–1988. Von Ebingen ins Kanzleramt. Hrsg. im Auftrag der Konrad-Adenauer-Stiftung e. V., Herder Verlag, Freiburg im Breisgau 2005, S. 149–199, ISBN 3451230062.
  • Mitläufer, Feiglinge, Antisemiten? Katholische Kirche und Nationalsozialismus. Augsburg 2009, ISBN 9783867440653.

Studie o dějinách vědy a univerzit[editovat | editovat zdroj]

Studie o dějinách Spolkového sněmu[editovat | editovat zdroj]

Různé[editovat | editovat zdroj]

  • Regentenlisten und Stammtafeln zur Geschichte Europas. Vom Mittelalter bis zur Gegenwart, Stuttgart 2002, ISBN 3150170346.
  • Franz Roman Nüßlein (1909–2003) und die sog. „Nachruf-Affäre des Auswärtigen Amtes im Jahre 2005, in: 1863–2013. Festschrift zum 150. Stiftungsfest des katholischen Studentenvereins Arminia, Bonn 2013, S. 74–101. ISBN 978-3-00-041979-9
  • Was heißt Abendland? Ein alter Ausdruck ist derzeit wieder als Schlagwort präsent. Woher kommt er? Wofür steht er? In: Die Tagespost vom 7. Januar 2015. Online: [2].

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Michael_F._Feldkamp&oldid=23180078“