Kríkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Kríové.

Kríkové (angl. Creeks, vlastní název Muscogee, Maskogi) jsou etnická skupina severoamerických indiánů, společně s Čerokíji a Seminoly nejpočetnější etnikum kulturní oblasti jihovýchodu USA. Kríkové hovoří jazykem z maskogijské jazykové rodiny. Do češtiny z tohoto jazyka pronikl název stromu katalpa.

náčelník Kríků Menawa

Společenský systém[editovat | editovat zdroj]

V době příchodu Evropanů v 16.-17. století Kríkové sídlili na území dnešních států Alabama, Tennessee a Georgia. Netvořili jednotný kmen, ale spíše volnou konfederaci samostatných skupin. Politickou jednotkou byla idalwa - velká vesnice obehnaná palisádou (někdy se hovoří o městech), mající v čele mírového náčelníka miko, který plnil i kněžskou funkci. Jeho funkce mohla být dědičná, případně byl volen z okruhu několika vlivných rodin. Miko spravoval město společně se svou matkou, jedním či více zástupci - mikalgi a radou starších - heniha. V době války si Kríkové volili válečného náčelníka tustunnuggi, který měl na starosti přípravu a koordinaci válečného tažení. Důležitou roli hráli ve společnosti i medicinmani - yaholové, kteří léčili nemocné a prováděli očistné obřady. Nejvýznamější byla čtyři mateřská města Abihka, Tukabutče, Kúsa (Coosa) a Koweta. Obyvatelé těchto mateřských měst později založili menší dceřiná města. Obyvatelé Kowety a jejích dceřiných měst bli zámi jako Dolní Kríkové, obyvatelé ostatních měst byli Horní Kríkové. Na přelomu 18. a 19. stol. měli Horní Kríkové 42 měst, které obývalo asi 15.000 lidí, Dolní Kríkové měli 10 měst, v nichž žilo asi 7.200 obyvatel.

Kríkové do své konfederace v 18. stol. přijali řadu menších kmenů poražených Evropany, jako byli Hitčitové, Appalačiové, Alabamové a posléze i Načezové a Šóníové. Naopak od Dolních Kríků se počátkem 18. stol. odtrhli Seminolové, kteří migrovali na jih a osídlili oblast Floridy.

Společnost Kríků se dělila na dvě exogamní moiety - Červené a Bílé, jejichž příslušníci žili ve všech městech Kríků. Mimoto se Kríkové dělili do mnoha matrilineárních klanů, jejich příslušícižili roztroušeně ve více městěch. Klanů bylo více než dvacet. Největší prestiž měl Zimní klan, ostatní byly např. klany Vlka, Krtka, Bobra, Medvěda, Želvy, Mývala, Zelené kukuřice, Ořechovce nebo Rákosu.

Způsob života a kultura[editovat | editovat zdroj]

Byli to usedlí zemědělci, pěstovali hlavně kukuřici, fazole, tykve a tabák. Menší význam měl rybolov a lov zvěře, zvláště jelenců, ale i králíků a některých ptáků. Hlavní loveckou i válečnou zbraní byl luk, měřící asi 170 cm, zhotovený ze dřeva hikory (ořechovce). Používali však také oštěpy, kyje a od 18. stol. i palné zbraně. Rozšířeným zvykem bylo skalpování, naproti tomu mučení zajatců většinou neprováděli.

Města Kríků byla tvořena dlouhými domy ze dřeva a kůry, případně chýšemi z větví omazaných hlínou, od 18. stol. se pdo vlivem Evropanů objevují i dřevěné domy a sruby. V centru města bylo dlážděné prostranství, kde hořel slavnostní oheň a kde stála poradní chýše, v níž zasedal mírový náčelník s radou starších. Města bývala obehnaná palisádami.

Oděv Kríků byl tradičně zhotovován z kůže jelenců a jiných zvířat, v létě muži nosili jen bederní zástěrku, kožené legíny a mokasíny, v zimě rovněž koženou košili. 6eny nosily koženou tuniku, sahající ke kolenům. Od 18. stol. začali nosit oděvy z evropských látek, často velmi pestré, někdy i vyráběné metodou patchworku. Obě pohlaví se tetovala pomocí rybích kostí tmvě modrým nebo černým barvivem, v oblibě byly geometrické vzory, často protáhlé trojúhelníky. Ženy Kríků nosily douhé vlasy, často stažené čelenkou nebo upravené do uzlu, muži mívali vyholenou hlavu s ponechaným hřebenem vlasů na temeni (podobně jako Irokézové a Čerokíové) nebo se dvěma kadeřemi po stranách nad ušima. Muži nosili péřové čelenky (často z per jeřábů, volavek a labutí) nebo čepice zdobené mývalími ocasy.

Rituály a duchovní kultura[editovat | editovat zdroj]

Původní náboženství kríků bylo animistické. Muži při obřadech kouřili nebo i žvýkali tabák a pili očistný nápoj z cesmíny karolínské, který ve větších dávkách vyvolával zvracení. Nejvýznamnějším obřadem byl Tanec zelené kukuřice, což byla oslava sklizně, ale zároveň také míru a obnovy. Tanec trval osm dní a Kríkové se na něj připravovali očistou v parní lázni a pitím cesmínového nápoje. Posléze tančili kolem kotlů, v nichž se vařila kukuřice, v domech byl uhašen a znovu zapálen oheň, obnovovalo se domácí nářadí a usmiřovaly staré spory. Po dobu trvání tance bylo přísně zakázáno válčení a veškeré násilí. Kríkové znali mnoho her, oblíbený byl především lakros a hazardní hry s hůlkami. Měli v oblibě tance a zpěv, z hudebních nástrojů používali bubny, chřestidla a flétny. Mrtvé Kríkové pohřbívali do země a do hrobu jim dávali jídlo i některé předměty (oděv, nůž).

Kontakty s Evropany a historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Kríkové se setkali s Evropany jako jedni z prvních severoamerických indiánů roku 1536, kdy je navštívili členové Narváezovy výpravy, roku 1542 je navštívil Hernando de Soto, který na jejich území zahynul a posléze další španělští i francouzští objevitelé. Od roku 16170 začali mít Kríkové spory s anglickými osadníky z Karolíny, kteří pronikali na jejich území. Od konce 17. stol. vedli Kríkové vedli proti Evropanůům řadu válek, první z nich byla Yamasecká válka z let 1715-17. Posléze se Kríkové smísili s Evropany, především se skotskými osadníky. Ze smíšené skotsko-kríkské rodiny pocházel významný náčelník přelomu 18 a 19. stol. Alexander MacGilavry, usilující o vytvoření samostatného státu Kríků. V době americké války za nezávislost bojovali Kríkové na straně Británie, za což jim byla přislíbena nezávislost. Samostatný stát Kríků skutečně existoval v oblasti dnešní Georgie a severní Floridy mezi lety 1799 a 1803, záhy však zanikl z důvodů nejednotnosti jednotlivých náčelníků a sílísího tlaku Američanů. Na straně Britů bojovali Kríkové také za války roku 1812. Po porážce Britů se Dolní Kríkové společně s Čerokíji podřídili vládě USA, ale část Horních Kríků pod vedením náčelníka Menawy snahám o usmíření vzdorovala, což způsobilo válku rudých holí z let 1813-1814. V tomto velmi krvavém konfliktu, který měl částečně charakter občanské války mezi Kríky, byli radikální "rudé hole" poraženy. Po válce rudých holí se stal hlavním náčelníkem Kríků William MacIntosh, rovněž smíšeného skotsko kríkského původu. MacIntosh prosaoval smířlivou politiku vůči USA, za což byl většinou kmene označen za zrádce a roku 1825 popraven svým rivalem, radikálním náčelníkem Menawou.

Část Kríků byla již roku 1828 vysídlena do Indiánského teritoria na území dnešní Oklahomy, ale většina kmene tam byla nucena odejít společně s Čerokíji až roku 1836 během tzv. cesty slz, při níž zahynulo asi 2000 Kríků. Další stovky indiánů zemřely v nové vlasy hlady těsně po vysídlení. V Indiánském teritoriu utvořili společně s Čerokíji, Seminoly, Čikasavy a Čokty svaz Pěti civilizovaných kmenů. Za Americké občanské války bojovali Kríkové společně s Čerokíji na straně Konfederace. V současné době se ke Kríkům hlásí více než 71.500 osob, včetně míšenců, většina z nich však hovoří spíše anglicky, jen asi 15.000 Kríků dosud ovládá i svůj jazyk z maskogijské jazykové rodiny. Kríkové žijí převážně v Oklahomě, menší skupiny také v Alabamě, Georgii a na Floridě.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jeier, Thomas: Indiáni. Praha: Knižní klub, 2012.
  • Procházka, Petr: Indiánská kniha mrtvých. Praha: Eminent, 2004.
  • Šolc, Václav, Indiánské historie. Praha: Československý spisovatel, 1989.
  • Zelený, Mnislav, Indiánská encyklopedie. Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994.