Karl Rahner
| Karl Rahner | |
|---|---|
 | |
| Narození | 5. března 1904 Freiburg im Breisgau |
| Úmrtí | 30. března 1984 (ve věku 80 let) Innsbruck |
| Místo pohřbení | Jezuitský kostel |
| Povolání | římskokatolický kněz, teolog, spisovatel a vysokoškolský učitel |
| Alma mater | Freiburská univerzita |
| Ocenění | Reuchlin Award (1965) Romano Guardini award (1970) Cena Sigmunda Freuda za vědeckou prózu (1973) Cena Leopolda Lucase (1982) Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (1983) … více na Wikidatech |
| Příbuzní | Hugo Rahner (sourozenec) Christoph Cremer (synovec) Hubert Cremer (švagr) |
| Vlivy | Erich Przywara Pierre Rousselot Joseph Maréchal |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Prof. Karl Rahner (5. března 1904 Freiburg – 30. března 1984 Innsbruck) byl německý katolický kněz, jezuita a teolog, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století. Stal se jedním z nejvlivnějších teologů Druhého vatikánského koncilu. Jeho Sebrané spisy mají 26 svazků.
Mládí a studia
Karl Rahner se narodil jako čtvrté dítě ze sedmi. Po ukončení střední školy vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, noviciát zahájil v roce 1922, čtyři roky poté, co do téhož řádu vstoupil jeho starší bratr Hugo. Karl byl v úvodní fázi noviciátu hluboce ovlivněn spiritualitou Ignáce z Loyoly. V dalších letech se soustředil na katolickou scholastickou filozofii a moderní německé filozofy: silný zájem měl zejména o Immanuela Kanta a dva tehdejší tomisty, belgického jezuitu Josepha Maréchala a francouzského jezuitu Pierra Rousselota, kteří ovlivnili Rahnerovo chápání filozofie Tomáše Akvinského.
Na kněze byl Rahner vysvěcen 26. července 1932. V roce 1934 se vrátil do Freiburgu, aby tam získal doktorát z filozofie. Ještě více se ponořil do prací Kanta a Maréchala, v téže době také navštěvoval semináře Martina Heideggera. Jeho dizertační práce Geist im Welt (Duch ve světě), interpretace epistemologie Tomáše Akvinského ovlivněná transcendentalizujícím tomismem Maréchala a také Heideggerem, byla nakonec vedoucím jeho práce Martinem Honeckerem odmítnuta, údajně kvůli důrazu na Heideggerovu filozofii a nedostatečnému vyjádření katolické novoscholastické tradice.
V roce 1936 byl Rahner poslán do Innsbrucku, aby tam pokračoval ve studiu teologie. Zde dokončil habilitační práci E latere Christi – počátek církve jako nové Evy z žebra Ježíšova, nového Adama, za kterou získal doktorát v prosinci 1936, poté byl jmenován docentem na fakultě teologie insbrucké univerzity.
V roce 1939, kdy univerzitu převzali nacisté a zrušili teologickou fakultu, dostal nabídku práce z Pastoračního institutu ve Vídni. Tam vyučoval a byl aktivní v pastorační práci až do roku 1948. Poté se vrátil do Innsbrucku, kde učil a publikoval eseje na řadu teologických témat.
Na druhém vatikánském koncilu
V roce 1962 se Rahner od svého řádového představeného dozvěděl, že podléhá předběžné cenzuře ze strany Říma, takže bez svolení nemůže publikovat ani přednášet. Jeho otevřený přístup k některým otázkám víry a teologie jej dostal do potíží s konzervativními vatikánskými autoritami. Jejich základní výtky se týkaly zejména Rahnerových názorů na eucharistii a mariologii.
Praktický dopad předběžné cenzury však vymizel v listopadu 1962, když papež Jan XXIII. ustanovil Rahnera poradcem Druhého vatikánského koncilu a stal se expertem kardinála Franze Königa. Rahner tak získal přístup na koncil a mnoho příležitostí sdílet své myšlenky s jeho účastníky. Rahnerův vliv v rámci koncilu byl tak rozsáhlý, že byl nakonec vybrán mezi sedm teologů, kteří připravovali jeden z nejdůležitějších dokumentů sněmu, dogmatickou konstituci Lumen gentium.
Po koncilu
V době konání koncilu Rahner přijal profesorské místo na univerzitě v Mnichově a vyučoval tam v letech 1964 až 1967. Poté učil dogmatickou teologii na univerzitě v Münsteru, kde pracoval až do svého odchodu do penze v roce 1971, kdy se stal čestným profesorem Vysoké školy filozofie v Mnichově. Poté se přestěhoval do Mnichova a v roce 1981 do Innsbrucku, kde další tři roky psal a přednášel. Obdržel 15 doktorátů honoris causa, vydal více než 4 000 děl. Zemřel 3. března 1984 a byl pochován v kryptě tamního jezuitského kostela.
Osobní život
Na začátku 60. let navázal Rahner blízký vztah s německou spisovatelkou Luise Rinserovou. Během dvou desítek let si napsali asi čtyři tisíce dopisů, některé své pak Rinserová publikovala.[1]
Dílo
Česky vyšlo
- Všední věci. Einsiedeln 1966
- Můj problém. Brno 1990
- O svátostech v církvi. Praha 1993
- Teologický slovník. Praha 1996
- Bůh je s námi. Duchovní promluvy. Praha 1997
- Filosofie pro každého. Košice 1998
- Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
- Rozjímání podle exercicií sv. Ignáce. Velehrad 2001
- Slova do mlčení. Svitavy 2004
- Základy křesťanské víry. Svitavy 2004
- Dynamický prvek v církvi. Olomouc 2007
- Poslání a milost. Příspěvky k pastorální teologii. Olomouc 2011
Ocenění
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity informace z článku en:Karl Rahner na anglické Wikipedii.
- ↑ Karl Rahner’s secret 22-year romance [online]. National Catholic Reporter, 1997-12-19. Dostupné online. (anglicky)
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Rahner na Wikimedia Commons 
Osoba Karl Rahner ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karl Rahner
- MACHULA, Tomáš: Rahnerův geniální strategický tah?, katyd.cz, 31. 10. 2004
- KÜGLER, Georg: Karl Rahner – současník, teolog, prorok, teologicketexty.cz, 2/2004
- Karl Rahner Society – životopis a bibliografie - en
- Bibliografie - de
- VESELÝ, Jindřich: Svět, tajemství, bohočlověk.: Člověk jako bytost transcendence u Karla Rahnera a Jana Patočky
- Karl Rahner na stránkách existence-transcendence (česky)
