Karel II. Neapolský

Karel II. Neapolský
	král neapolský
Narození	1254?
Úmrtí	6. května 1309; Neapol
Pohřben	Dominikánský kostel v Neapoli
Potomci	Karel I. Martel; Ludvík z Toulouse; Robert I. Neapolský; Filip I. z Taranta; Ramon Berengar z Andrie; Jan; Tristan; Petr Tempesta; Jan z Durazza; Markéta z Anjou; Blanka z Anjou; Eleonora z Anjou; Marie z Anjou; Beatrix z Anjou
Rod	Anjouovci
Otec	Karel I. z Anjou
Matka	Beatrix Provensálská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel II. Neapolský (francouzsky Charles le Boîteux, italsky Carlo II d'Angiò; 1254^? – 6. května 1309 Neapol) byl neapolský král.

Život

Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.

Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270^[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.

„	Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého...	“
— Dubnická kronika^[2]

Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Aragonské vězení

Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.

V internaci strávil Karel celé roky^[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.^[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.

Vláda

S otcem se po návratu domů již nesetkal^{[pozn. 1]} a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.

Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.^[3]

Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.

Vývod předků

Ludvík VII. Francouzský

Filip II. Francouzský

Adéla ze Champagne

Ludvík VIII. Francouzský

Balduin V. Henegavský

Alžběta Henegavská

Markéta I. Flanderská

Karel I. z Anjou

Sancho III. Kastilský

Alfons VIII. Kastilský

Blanka Navarrská

Blanka Kastilská

Jindřich II. Plantagenet

Eleonora Anglická

Eleonora Akvitánská

Karel II. Neapolský

Alfons VII. Kastilský

Alfons II. Provensálský

Sancha Kastilská

Ramon Berenguer V. Provensálský

Renier ze Sabranu

Garsinde ze Sabranu

Garsenda z Forcalquier

Beatrix Provensálská

Humbert III. Savojský

Beatrix z Viennois

Beatrix z Faucigny

Odkazy

Poznámky

↑ Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.

Reference

↑ www.fmg.ac
↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.
↑ ^a ^b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu.
↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.

Literatura

RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. ISBN 0521286522. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel II. Neapolský na Wikimedia Commons
(německy) genealogie-mittelalter.de
Socha Karla z Anjou v katedrále v Luceře

Předchůdce:
Karel I.

Neapolský král
1285–1309

Nástupce:
Robert I.

Předchůdce:
Karel I.

Albánský král
1285–1301

Nástupce:
Filip I.

[5] Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.

[Mar-fmg-1] www.fmg.ac

[Dub96-2] Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.

[Nicolle14-3] NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu.

[Pernoud203-4] PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál.

[1]

[2]

[3]

[4]

[pozn. 1]