Jindřich Přemyslovec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příbuzenstvo
otec Vladislav I.
matka Richenza z Bergu
manželka Markéta
syn Jindřich Břetislav
dcera Alžběta
dcera Markéta

Jindřich († 1. srpna po 1169) byl synem českého knížete Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Po celý život podporoval svého staršího bratra Vladislava[1] a zúčastnil se společně s ním křížové výpravy do Svaté země. Ve Svaté zemi se stal členem řádu johanitů, společně s manželkou Markétou byl jedním z mnoha dobrodinců nově založeného premonstrátského kláštera v Doksanech.[2]

Mladší knížecí syn[editovat | editovat zdroj]

Poté, co Soběslav I. po smrti knížete Vladislava I. obdržel lénem české knížectví, žil zřejmě Jindřich společně s bratry v blízkosti strýcova pražského dvora.[3] Po Soběslavově smrti v roce 1140 se stal knížetem Jindřichův starší bratr Vladislav II. Ten se ovšem musel brzy vypořádat se vzpourou nespokojené šlechty a moravských údělníků. Věrnost novému knížeti zachovali jeho bratři Jindřich a Děpolt společně s biskupem Jindřichem Zdíkem a některými šlechtickými předáky.[4] Koncem dubna 1142[5] došlo u Vysoké na Čáslavsku k vojenskému střetu mezi knížetem a vojskem vzbouřených nespokojenců v čele s Konrádem Znojemským.

Vévoda Vladislav a jeho bratři učinili, co mohli mezi tak nevěrnými lidmi učinit, jako lvi se statečně vrhli na vojska Konrádova...
— Vincencius

V bitvě kníže utrpěl drtivou porážku a přišel o mnoho bojovníků. Po prohrané bitvě se Vladislavovi podařilo probít se společně s bratry[1]zpět do Prahy a společně s Jindřichem Zdíkem odjel žádat o pomoc do říše. Děpolt po dobu bratrovy nepřítomnosti společně s kněžnou Gertrudou bránil Pražský hrad a Jindřich byl vyslán sbírat vojáky do Budyšína.[6] Vladislav byl v říši úspěšný a vracel se zpět společně s římským králem Konrádem a jeho vojáky, což zapřičinilo Konrádův ústup na Moravu.[1]

Svatá země[editovat | editovat zdroj]

Konrádova armáda projíždí Uherskem (iluminace z Vídeňské obrázkové kroniky)

Po pádu Edessy byla na počátku roku 1146 vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Agitace se ujal opat Bernard z Clairvaux, kterému se podařilo pro kruciátu získat také německého krále Konráda.[7] Společně s Konrádem se kruciáty hodlal zúčastnit také český kníže Vladislav s bratrem Jindřichem, bratrancem Spytihněvem[pozn. 1] a Vladislavem Vyhnancem.

..vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž s rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům...
— Vincencius[8]

Na výpravu se vydali zřejmě koncem května ze shromaždiště v Řezně, kde se sešli s válečníky ze zemí německých a Lotrinska.[9] Prošli bez větších potíží územím uherského krále Gejzy a po Konrádově přísaze, že nepozvedne zbraň proti byzantské říši, bylo vojsko vpuštěno na území císaře Manuela. Až k Soluni cesta probíhala bez rozmíšek s místními obyvateli. Poté křižáci začali rabovat byzantská města a konflikt vyeskaloval u hradeb Konstantinopole, kdy Konrád zřejmě pohoršený doprovodem byzantskými policejními oddíly odmítl přepravu přes Helespont a byl ubytován v předměstském paláci. Palác a přilehlé okolí bylo záhy křižáky zcela vydrancováno a císař se pokoušel přesvědčit Konráda k utužení vojenské morálky jeho výpravy. Konrád kontroval pohrůžkou vpádu do Konstantinopole a situaci musela urovnat císařovna Irena.[pozn. 2] Po příchodu francouzských křižáků začaly spory mezi německou a francouzskou částí výpravy[11] a i Konrád s Ludvíkem VII. nepřekypovali ochotou ke spolupráci. Konrád s vojskem v polovině října vyrazil oproti císařově radě napříč Malou Asií a 25. října se u Dorylea setkal se seldžuckým vojskem, jež nepřipravené a unavené křižáky zcela rozdrtilo. Zdá se, že přežila snad desetina, která se probila k Nikáji a tam se spojila s Francouzi. Část Konrádových křižáků se odhodlala k návratu domů[12] a mezi nimi byl i český kníže Vladislav se svými vojáky.

Není zcela jisté, zda Češi na počátku výpravy odcházeli z Řezna společně s Konrádem a táhli s jeho hlavním vojskem. Zdá se, že důležitých bojů se nezúčastnili a nepanuje ani jistota, že se zúčastnili bitvy u Dorylea.[pozn. 3] Podle byzantských pramenů se český houf po Doryleu setkal se zbídačenými křižáky Konráda III. v Nikáji[14] a poté se rozhodl pro návrat domů. Knížete Vladislava údajně při cestě domů přijal v Konstantinopoli císař Manuel. Vladislav mu přislíbil stejně jako ostatní křižáčtí páni, že všechna jím dobytá území budou byzantským lénem.[pozn. 4] V roce 1148[15] se čeští křižáci přes Rusko vrátili zpět domů.[16]

Bratra Vladislava Jindřich a Děpolt podpořili i během císařské výpravy do Polska v roce 1157,[17] kde se zúčastnili bojů na obranu práv Vladislava Vyhnance.[18] V době Vladislavovy nepřítomnosti na přelomu let 1158/1159 byl regentem knížectví.[19]V letech 1163 - 1169 se Jindřich údajně vypravil do Svaté země znovu[20] a stal se v Jeruzalémě členem řádu johanitů[21] a po příchodu řádu na české území byl jeho velkým příznivcem a dárcem.[22]

Zemřel po roce 1169[23] a zanechal po sobě vdovu Markétu, která zemřela před rokem 1186. Syn Jindřich Břetislav se stal pražským biskupem a českým knížetem a obě dcery byly postupně prelátkami v Doksanech.[24]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Syn Bořivoje II.
  2. Irena byla švagrovou krále Konráda, sestrou jeho druhé choti.[10]
  3. Vincencius hovoří pouze o dvou ztracených ze střetnutí s Turky, což zrovna nesvědčí o české účasti na bitvě.[13] a Ota z Freisingu o Češích nemluví vůbec.[14]
  4. Což by spíše vypadalo, že byl přijat císařem při cestě do Svaté země a to nikoli jako člen Konrádova doprovodu, ale jako samostatný křižácký velmož.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-759-8. S. 87.  
  2. NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha : Jan Laichter, 1928. S. 76.  
  3. ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí : (1034-1198). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-905-8. S. 222.  
  4. SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-352-0. S. 235.  
  5. Čechy, str. 231
  6. a b Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. S. 54.  
  7. HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 289 s. Dále jen Křižáci. ISBN 80-204-0621-2. S. 104-105.  
  8. Letopis, str. 60
  9. Křižáci, str. 106
  10. www.genealogie-mittelalter.de
  11. Křižáci, str. 107
  12. Křižáci, str. 108
  13. Letopis, str. 62
  14. a b Křižáci, str. 110
  15. Letopis, str. 61
  16. Křižáci, str. 112
  17. Čechy, str. 237
  18. Letopis, str. 69
  19. www.genealogie-mittelalter.de
  20. České dějiny, str. 59
  21. Přemyslovci, str. 558
  22. České dějiny, str. 128
  23. Čechy, str. 263
  24. České dějiny, str. 77-78

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]