Faust. Prvý díl tragédie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tento článek popisuje děj prvního dílu Goethova dramatu Faust. Viz též Faust. Druhý díl tragédie.

Předzpěvy[editovat | editovat zdroj]

Věnování. Stance z roku 1797. Spolu s „Předehrou“ a „Prologem“ zařazeny roku 1808 do vydání 1. dílu. Vyjadřují autorovy pocity z doby, kdy se oddaloval svému mladistvému záměru básnickému.[1]

Předehra na divadle. Divadelní ředitel, básník a komik (v orig. Lustige Person) diskutují o smyslu divadla. Ředitel by rád „do noty trefil davu“, básník chce stvořit věčné, ryzí hodnoty, a komik zdůrazňuje, že „svět potrpí si na legrace“ a úkolem herce je „bavit přítomné“. Forma („divadlo na divadle“) i obsah („na divadle o divadle“) ukazují k obdobám romanticky ironickým, spolu i k dávnému vzoru (k prologu KálidásovySakuntaly“). Hojně zásad, platných pro Goethovu estetiku i praxi, v závěrečných slovech jakýsi (přesně nedodržený) rozvrh básně, zabírající svým dějem tré vrstev kosmu.[1]

Prolog v nebi. Z roku 1800. Po hymnickém vstupu prvá dějová složka „Fausta“, zarámovaného metafyzickým námětem: sázkou mezi Hospodinem a Mefistofelem, pojatým za ducha popírajícího, ale spíše za čtveráka než za princip naprostého zla. Mefistofeles navrhuje: „Vsaďme se, že se vám přec jen ztratí!“ I ďáblův svod náleží do tvůrcova záměru, sázka tedy (předobrazená ve starozákonné knize Jobově) má předem pravděpodobnost výhry boží.[1]

Prvý díl tragédie[editovat | editovat zdroj]

Noc. Dějovým podkladem legenda XVI. století, zpracovaná v německých lidových knihách, též v anglickém dramatu Marloweovu: Dr. Faust (historicky doložen asi 14801540), zklamán věděním fakult, zahloubán do černé magie.[1]

Za branou. Tato „velkonoční procházka“, za jejíhož průběhu se mění scenérie, rovněž až v Tragédii 1808. Ke konci (motivem pudlíka) přechod k výstupu Mefistofelovu.[1]

Studovna (Faust s pudlíkem). Faustovo odhodlání překládat Nový zákon: v duchu XVI. století. Nahrazení počátku evangelia Janova slovy Byl na počátku čin – výraz Faustovy (a Goethovy) filosofie aktivistické. Mefistofeles (jméno záhadného původu, spíše z hebrejštiny než z řečtiny) definuje svou bytost a působnost ve shodě s „Prologem v nebi“: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení.[1]

Studovna (Faust, Mefistofeles). Scéna smlouvy, jen z menší, druhé části už ve fragmentu, vyslovuje přesnými podmínkami sázky mezi člověkem a ďáblem, jež koresponduje se sázkou mezi bohem a ďáblem, základní osnovu děje. Předchozí scénou a svým k vášnivému proklínání světa se stupňujícím pesimismem Faust připraven k okamžiku, v němž se krví upisuje Mefistofelovi.[1]

Auerbachův sklep v Lipsku. Scéna „Urfausta“, z prózy však převedena do rýmů. Goethovy upomínky na lipské studie, ostré viděné postavy pijáků: mladý Frosch, řvavý Brander, zahořklý, plešatý Siebel, letitý Altmayer; studentské zvyky a neplechy: pitka, volba papežem, zpívání písniček: o kryse - parodie milostného citu, o bleše - karikatura dvořenínské poddanosti. Mefistofelovy čáry s vínem, doprovozené šlehy na německé šosáctví a vlastenectví.[1]

Čarodějnická kuchyně. Vznikla v únoru 1788 v zahradě římské vily Borghese, kdy představy rodného severu nabývaly tvarů dvojnásob dráždivých a pitvorných. Ke grotesknímu ději pojí se výpady literární, politické aj. Sabat – předběžné ohlášení Valpuržiny noci, té schůzky ďáblů a čarodějek.[1]

Další scény 1. dílu se souhrnně označují jako Markétčina tragédie. S výjimkou Lesa a sluje, Valpuržiny noci a Snu Valpuržiny noci převzaty z „Urfausta“, kde arci některé scény jen načrtnuty nebo obsaženy v prostší a drastičtější podobě (závěrečná v žaláři). Dějovým předpokladem: jednak autorovy citové zkušenosti ve Frankfurtu a zvlášť v Sesenheimu, jednak literární tradice doby Sturm und Drang, protestující proti příkrému odsuzování nevdaných matek, doháněných k vraždě dítěte.[1]

Ulice (Faust, Markéta). I ďábel udiven svůdnickou pohotovostí Faustovou.[1]

Večer. Markétka zde je charakterizována monology a písněmi.[1]

Procházka. Silné akcenty protiklerikální.[1]

U sousedky. Postava Marty i humor celé scény mají něco z tónu hanssachsovského.[1]

Ulice (Faust, Mefistofeles). Faust marně hledá jméno pro svůj přemocný cit – důležité doznání nevyslovitelnosti vnitřního života.[1]

Zahrada. Paralelismus dvou velmi nestejných dvojic. Na Markétce silně vyzvednut mateřský cit před mateřstvím. Faust opět o nevýslovném.[1]

Besídka. Dějově patří bezprostředně k scéně předcházející.[1]

Les a sluj. Faustův monolog v pětistopém nerýmovaném jambu vznikl v Římě 1788, rovněž následující dialog s Mefistofelem, jen závěr převzat z „Urfausta“. V posledních výkřicích Faustových zhuštěný titanismus a vnitřní rozvrácenost Sturm und Drang.[1]

Markétčina světnice. Monolog převzat z „Urfausta“.[1]

Martina zahrada. Faustovo vyznání naplněno duchem panteismu, spřízněno tedy s pohanstvím.[1]

U kašny. Drastičnost i naturalismus ponechány v slohu „Urfausta“.[1]

Městský val. Modlitba k bohorodičce ponechána Goethem opět ve znění „Urfausta“, parafrázována a stupňována na konci 5.dějství 2.dílu.[1]

Noc. Ulice před Markétčinými dveřmi. Začátek už v „Urfaustu“, celá scéna až 1808. Mefistofelova píseň podle písně Ofeliiny v „Hamletu“. Valentinova povahokresba, zvláště scéna jeho umírání, sytě dokresluje prostředí měšťanské tragédie.[1]

Chrám. Scéna převzata z „Urfausta“, leč přemístěna. Zlý duch – nikoli Mefistofeles, spíše personifikace Markétčina svědomí.[1]

Valpuržina noc. Scéna projektována 1797, vypracována 1799 a v letech následujících. Podle náčrtků uchovaných v Goethově pozůstalosti je zřejmé, že partie zařaděné do konečného znění „Fausta“ jsou jenom částí rozvrhu velkorysejšího, v němž ďáblovská i čarodějnická účast měly být vystiženy ještě pádněji a v němž mimo jiné měla být zbásněna krvelačnost inkvizice. Dějovým předpokladem scény jest, že Faust po svedení Markétčině je Mefistofelem zaplétán do nových, divočejších smyslových dobrodružství; prožívá je, ale ukojen jimi není, a ježto v něm stále žije obraz opuštěné milenky, vymaní se posléze z kouzelnických orgií. Prostředí líčeno podle prostonárodních podání i podle starých rytin znázorňujících sabat, tj. shůzku čarodějek s čerty a s jejich knížetem Satanem čili Uriánem. Lokalita nejen vesnic Schierke a Elend, ale i skal byla Goethovi dobře známa, jak o tom svědčí i popis barev a dýmu. Závěrem scény je dosti násilný přechod k následujícímu představení diletantů.[1]

Sen Valpuržiny noci. Z roku 1797. Neústrojná vložka vsunutá do „Fausta“ jako satirická mezihra.[1]

Ponurý den. Pole. Jediná scéna ponechaná v próze, převzatá z „Urfausta“, s drásavým protestem proti úzkoprsé spravedlnosti, soudící bludy a poklesy lásky. Mefistofelovo Ona není první – bodavé, k odporu vyzývající projádření světaznalého cynismu.[1]

Noc. Širé pole. Přízračné vidění převzaté z „Urfausta“.[1]

Žalář. Děj z „Urfausta“, jehož silná próza přelita do melodických , pololidových rýmů. Markétčina píseň podle lidové pohádky; její šílenství ukazuje k literární obdobě se scénami Ofelie. Tragédie vrcholí v odhodlání, že dvojnásobná vražednice, zavrhujíc Mefistofelovu pomoc, vydává se do rukou popravčího. Hlasem shůry Je zachráněna zjednán přechod k 2.dílu a k motivu nebeského povznesení v posledním dějství.[1]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Tento článek využívá text z poznámek Otokara Fischera k jeho překladu Fausta.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac poznámky Otokara Fischera k překladu Fausta

Literatura[editovat | editovat zdroj]