Fang I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fang I
Narození26. února 1916
Sia-men
Úmrtí17. října 1997 (ve věku 81 let)
Peking
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
Povolánípolitik a diplomat
Politická stranaKomunistická strana Číny
FunkceMinistr pro vědu a technologie Čínské lidové republiky
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fang I je čínské jméno, v němž Fang je příjmení.

Fang I (čínsky pchin-jinem Fāng​ Yì, znaky 方毅; 26. února 191617. října 1997) byl čínský komunistický politik, účastník občanské války, poté regionální politik ve Fu-ťienu a Šanghaji, diplomat ve Vietnamu, v 60. a první polovině 70. let organizátor čínské pomoci a investic do zahraničí, od druhé poloviny 70. let postoupil do celostátně významných funkcí: kandidát (1958–1973) a člen (1973–1987) ústředního výboru Komunistické strany Číny, člen politbyra (1977–1987) a sekretariátu ústředního výboru (1980–1982), předseda Státní komise pro vědu a technologii (1977–1984), místopředseda vlády (1978–1982), státní poradce (1982–1988), předseda akademie věd (1979–1981), místopředseda celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1988–1993).

Život[editovat | editovat zdroj]

Fang I se narodil 27. března 1915 v Sia-menu[1] v provincii Fu-ťien v chudé rodině. Jeho původní jméno bylo Fang Čching-ťi (čínsky pchin-jinem Fāng​ Qīngjí, znaky 方清吉). Když bylo Fang Iovi osm let, zemřel mu otec a rodina upadla do naprosté chudoby. S pomocí strýce z matčiny strany mohl Fang navštěvovat střední škol. Během školní docházky vstoupil ve 14 letech do Komunistického svazu mládeže a o rok později, v roce 1931, do Komunistické strany Číny (KS Číny).[1][2]

Později odešel do Šanghaje a pracoval v předním nakladatelství Commercial Press.[1] Neúčastnil se Dlouhého pochodu, protože patřil ke komunistickým aktivistům, kteří zůstali ve Fu-ťienu.[1] V roce 1934 byl zatčen kuomintangskou policií a za komunistickou činnost odsouzen k osmi letům vězení. Z vězení byl propuštěn v roce 1937, po Sianském incidentu, vypuknutí čínsko-japonské války a uzavření dohody o druhé jednotné frontě mezi KS Číny a Kuomintangem.[1][2] Během války s Japonskem působil jako místopředseda nebo vedoucí finančního odboru různých administrativních rad spravujících komunisty ovládanéregiony v severní Číně, naposledy byl generálním sekretářem finančního a ekonomického výboru Severočínské lidové vlády, poloautonomní komunistické vlády v severní Číně (1948–1949). Krátce vykonával úřad místopředsedy vlády provincie Šan-tung (březen–srpen 1949).[2]

Po vzniku Čínské lidové republiky působil Fang I v letech 1949–1952 jako místopředseda vlády a ministr financí své domovské provincie Fu-ťien a současně byl místopředsedou finančního a ekonomického výboru východočínského vojensko-administrativního výboru (resp. od konce roku 1952 do roku 1954 východočínského administrativního výboru).[2] V letech 1952–1953 byl krátce místostarostou Šanghaje. V září 1953 byl pak jmenován náměstkem ministra financí (Teng Siao-pchinga), ale ve funkci zůstal jen do října 1954. V roce 1954 byl totiž spolu se svou ženou Jin Sen vyslán na čínské velvyslanectví v Severním Vietnamu. Jako ekonomický zástupce byl zodpovědný za koordinaci čínské pomoci Severnímu Vietnamu. Tuto funkci zastával až do roku 1961. Mezitím byl roku 1958 zvolen kandidátem ústředního výboru KS Číny.[2]

V roce 1961 se Fang I vrátil do Pekingu, byl jmenován místopředsedou Státní plánovací komise (do 1967)[2] a do roku 1977 řídil zahraniční pomoc Číny jako předseda/ministr stojící v čele byra (od 1961), komise (od 1964) a ministerstva (1971–1977) pro hospodářské vztahy se zahraničím.[2] Přitom mu byla velmi užitečná jeho znalost několika cizích jazyků, včetně angličtiny, němčiny, japonštiny a ruštiny. Na IX. sjezdu KS Číny v dubnu 1969 byl znovuzvolen kandidátem ústředního výboru. Vedl ekonomické delegace do mnoha, především afrických, zemí; mimo jiné dohlížel na projekt Tanzansko-zambijské železnice. Současně byl koncem roku 1964 zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (do 1975). Na X. sjezdu KS Číny v srpnu 1973 byl zvolen členem ústředního výboru.[2]

Po smrti Mao Ce-tunga a ukončení kulturní revoluce v roce 1976 byl Fang jmenován viceprezidentem Čínské akademie věd a sblížil se s Teng Siao-pchingem. Na XI. sjezdu KS Číny v srpnu 1977 byl znovuzvolen členem ústředního výboru a nově se stal i členem politbyra (znovuzvolen na XII. sjezdu roku 1982, ve funkci do roku 1987).[2] O měsíc později, v září 1977 byl jmenován předsedou Státní komise pro vědu a technologii (do září 1984). Když se Teng dostal k moci, stal se Fang v březnu 1978 jedním z místopředsedů čínské vlády. Roku 1978 byl také opět zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (do 1983). V letech 1979–1981 byl také předsedou akademie věd. Při obnově sekretariátu ústředního výboru v únoru 1980 byl jmenován jedním z tajemníků sekretariátu (do 1982),[2] v sekretariátu měl na starosti otázky vědeckotechnického rozvoje.

V květnu 1982 přešel (s většinou dosavadních místopředsedů) z funkce místopředsedy vlády do nově zřízené funkce státního poradce (znovu jmenován 1983, do 1988).[2] V roce 1988 byl vybrán jedním z místopředsedů celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění (1988–1993).[2] Od roku 1977 až do své smrti byl čestným předsedou Čínské asociace wej-čchi.

Dne 17. října 1997 zemřel v Pekingu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Biographical Dictionary of the People's Republic of China. Příprava vydání Song, Yuwu. Jefferson, North Carolina: McFarland, 2014. ISBN 978-1-4766-0298-1. S. 327–328. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i j k l BARTKE, Wolfgang. Who's who in the People's Republic of China. 2. vyd. München: K. G. Saur, 1987. Dostupné online. S. 91–92. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]