Čínské jméno
Čínské jméno (čínsky v českém přepisu sing-ming, pchin-jinem xìngmíng, znaky 姓名) osob má zpravidla dvě části, většinou jednoslabičné příjmení stojí na prvním místě, následuje většinou dvouslabičné osobní jméno.
Obsah |
Příjmení [editovat]
Většina čínských příjmení (čínsky v českém přepisu sing, pchin-jinem xìng, znaky 姓) je jednoslabičná a zapisuje se jedním znakem. Vdané ženy nepřejímají příjmení manžela, ale ponechávají si své příjmení. Děti přejímají příjmení otce.[1]
Přestože je užíváno na čtyři tisíce čínských příjmení,[2] 85 % z 1,3 miliardy Číňanů nosí pouze stovku příjmení,[3] tři nejčastější – Wang (王), Li (李) a Čang (张) má přes 20 % populace.[3]
Osobní jméno [editovat]
Osobní jméno (čínsky v českém přepisu ming, pchin-jinem míng, znaky 名) je obvykle dvouslabičné – dvě slabiky má 80 % osobních jmen,[4] méně často jednoslabičné.
Převaha dvouslabičných jmen se datuje od mingské éry. V říši západní Chan bylo 70 % jmen jednoslabičných a toto procento vzrostlo na 98, když Wang Mang z dynastie Sin dvouslabičná jména zakázal. Návrat k víceslabičným jménům nastal až ve 4. století, pod vlivem kultury kočovných národů ze severu.[4] Obyvatelé říší Tchang a Sung preferovali dvouslabičná jména, ale za pěti dynastií a v říši Liao i Jüan získala oblibu jména jednoslabičná. Až od nástupu čínské říše Ming dominují jména dvouslabičná.[4] U dvouslabičných jmen vznikl zvyk mít jeden znak společný pro všechny členy (zpravidla syny) rodiny stejné generace a druhý individuální.[5]
Přezdívky [editovat]
Jako v jiných kulturách, i Číňané mohou mít různé přezdívky (čínsky v českém přepisu čchuo-chao, pchin-jinem chuòhào, znaky zjednodušené 绰号, tradiční 綽號; čínsky v českém přepisu waj-chao, pchin-jinem wàihào, znaky 外号).
Historická jména [editovat]
Dětské jméno [editovat]
Dětské jméno (čínsky v českém přepisu siao-ming, pchin-jinem xiǎomíng, znaky 小名) nebo mléčné jméno (čínsky v českém přepisu žu-ming, pchin-jinem rǔmíng, znaky 乳名) bylo tradičně dáváno dětem ve třech měsících (resp. sto dnech) života současně s osobním jménem, používáno bylo pouze v dětství.[5]
Studijní jméno [editovat]
V rodinách vzdělanců dostával při zahájení studií žák studijní jméno (čínsky v českém přepisu süe-ming, pchin-jinem xuémíng, znaky zjednodušené 学名, tradiční 學名), vybíral ho učitel po dohodě s otcem, souviselo se zájmy a zaměřením žáka.[5]
Společenské či zdvořilostní jméno [editovat]
S dosažením dospělosti – u mužů kolem 20 let, u žen 15 (věk na vdávání) – dostávali členové rodin vzdělanců společenské jméno (čínsky v českém přepisu c’, pchin-jinem zì, znaky 字),[5] vybírané otcem či učitelem. Oslovovat dospělého muže jeho osobním jménem bylo totiž přiměřené pouze od osob starších, u vrstevníků to bylo neuctivé. Tradice používání těchto jmen zanikla po roce 1919.
Pseudonym [editovat]
Pseudonym (čínsky v českém přepisu chao, pchin-jinem hào, znaky zjednodušené 号, tradiční 號), zpravidla víceslabičná, byla alternativa společenského jména, kterou si vybíral vzdělanec podle svých zájmů, mohl ji měnit se změnou svých poměrů.
Posmrtné jméno [editovat]
Posmrtné jméno (čínsky v českém přepisu š’-chao, znaky zjednodušené 谥号, tradiční 諡號, 謚號) bylo čestné jméno udělované panovníkům a jako vyznamenání i zasloužilým osobnostem, aristokratům, úředníkům a generálům.
Chrámové jméno [editovat]
Chrámové jméno (čínsky v českém přepisu miao-chao, znaky zjednodušené 庙号, tradiční 廟號) bylo čestné jméno udělované po smrti panovníkům. Bylo používáno při ceremoniálech uctívání předků.
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. [Dále jen Kamenarovič]. ISBN 80-7106-397-5. s. 206.
- ↑ 我国汉族公民最长姓名达15字 公安部：起名不规范会有不便 [online]. Xinhua Net, 2007-12-12, [cit. 2012-07-18]. Dostupné online. (čínsky)
- ↑ a b Chinese surname shortage sparks rethink [online]. People's Daily, rev. 2007-6-20, [cit. 2012-07-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c LOUIE, Emma Woo; LAI, Him Mark. Chinese American Names: Tradition and Transition. Jefferson, North Carolina : McFarland, 2008. ISBN 0-7864-3877-0. s. 48. (anglicky)
- ↑ a b c d Kamenarovič, s. 207.
Literatura [editovat]
- Крюков М. В. Китайские фамилии: как и когда они возникли. — Этнография имен. М., 1971.
- Крюков М. В. Система родства китайцев (эволюция и закономерности). М., 1972.
- Крюков М. В. О социологическом аспекте изучения китайской антропонимии. — Ономастика. М., 1969.
- Решетов А. М. Антропонимические трансформации в инонациональной среде. — Этнография имен. М., 1971.
