Evan Hunter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evan Hunter

Evan Hunter, známý též jako Ed McBain, rodným jménem Salvatore Lombino (15. října 1926, New York6. července 2005, Weston, Connecticut) byl americký spisovatel a scenárista.

Svá díla psal pod řadou pseudonymů. „Serióznější“ výtvory zpravidla pod jménem Evan Hunter, které později přijal za vlastní. Uznání si vydobyl románem Džungle před tabulí (The Blackboard Jungle) z prostředí americké střední školy. Napsal též scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci (The Birds). Do paměti čtenářů se však nejvíce zapsal pod pseudonymem Ed McBain jako stvořitel kriminálního cyklu 87. revír, v jehož více než pěti desítkách detektivních románů zachycuje příběhy policisty Steva Carelly a jeho kolegů ze smyšleného amerického velkoměsta Isoly, nápadně se podobajícího autorovu rodnému New Yorku. Dále je třeba připomenout jeho detektivky s hlavním hrdinou advokátem Matthew Hopem, které také došly velkého čtenářského uznání. McBainovy detektivky vynikají faktografickým realismem, vypravěčskou lehkostí a pozorovatelským talentem, s nimiž autor vykresluje množství figurek svého velkoměstského panoptika. Některé jeho romány byly použity jako předlohy detektivních seriálů (např. Columbo). Jeho dalšími autorskými pseudonymy byly Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot a Curt Cannon.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 15. října 1926 v New Yorku na Manhattanu, ale od dvanácti let žil v Bronxu. V New Yorku také chodil na základní a střední školu. V roce 1944 byl odveden k námořnictvu; po návratu do civilu v roce 1946 dovršil své vzdělání na newyorské Hutton College, kterou opustil s titulem bakaláře svobodných umění. Na universitě se také seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se v posledním ročníku oženil. Psát se pokoušel už za studií, ale po odchodu z university nejprve prošel celou řadu zaměstnání: odpovídal na telefonické dotazy u Americké automobilové společnosti; u jiné firmy nabízel telefonicky restauracím mořské raky a kromě platu dostával i naturálie: tolik mořských raků, kolik jich dokázal sníst. Poté se stal učitelem na odborně vzdělávací střední škole – znalost tohoto prostředí pak využil v románu Džungle před tabulí. U kantořiny však nezůstal a odešel pracovat do literární agentury. Do té doby byly jeho tvůrčí pokusy značně roztříštěné, vedle psaní se pokoušel i malovat (získal dokonce v soutěži stipendium Art Student's League) a nějaký čas i hrál na piano v džezovém orchestru. Teprve v literární agentuře se podle svých slov „naučil psát povídky, které měly hlavu a patu“ a jeho šéf je začal pravidelně uveřejňovat v časopise. Když pak nakladatelé projevili téměř současně zájem o jeho detektivní román a románovou science fiction pro dospívající mládež, rozhodl se Hunter na doporučení svého šéfa věnovat se jen psaní.

Jeho kniha Džungle před tabulí (The Blackboard Jungle) se stala bestsellerem roku 1954 a svým pranýřováním šokujících poměrů v americkém školství vyvolala bouřlivou společenskou reakci. Od té doby vydával jednu knihu za druhou. Žil na Long Islandu s manželkou Anitou a třemi syny: Tedem a dvojčaty Markem a Richardem. Zemřel 6. července 2005 ve městě Weston ve státě Connecticut.

Díla pod jménem Evan Hunter[editovat | editovat zdroj]

Od úspěchu Džungle před tabulí napsal Hunter kolem patnácti „vážných“ románů ze současného amerického života, většinou úspěšných a v mnoha případech zfilmovaných, např. Papírový drak (The Paper Dragon); Cizinci, když se potkáme (Strangers When We Meet); Mladí divoši (The Young Savages); Matky a dcery (Mothers and Daughters); Já na bráchu (Buddwing). Tematicky jsou Hunterovy knihy různé, ale všechny spojuje sociálně kritické stanovisko.

Napsal i mnoho povídek, které se objevily v nejrůznějších amerických časopisech. Svoje nejlepší nedetektivní povídky shrnul do knihy Všechno nejlepší v novém roce (Happy New Year) a Herbie a jiné povídky (Herbie and Others Stories).

Pracoval též jako scenárista, napsal například scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci, promítanému i v Československu.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • The Evil Sleep!, 1952
  • Don't Crowd Me, 1953
  • The Blackboard Jungle, 1954 (Džungle před tabulí, 1976)
  • Second Ending, 1956
  • Strangers When We Meet, 1958
  • A Matter of Conviction, 1959
  • Mothers And Daughters, 1961
  • Buddwing, 1964
  • The Paper Dragon, 1966
  • A Horse's Head, 1967
  • Last Summer, 1968
  • Sons, 1969
  • Nobody Knew They Were There, 1971
  • Every Little Crook And Nanny, 1972 (Spousta malých darebáků, 1985)
  • Come Winter, 1973
  • Streets Of Gold, 1974
  • The Chisholms: A Novel Of The Journey West, 1976
  • Walk Proud, 1979
  • Love, Dad, 1981 (Líbá táta, 2000)
  • Far From The Sea, 1983
  • Lizzie, 1984 (Tajemství domu Bordenů, 2003)
  • Criminal Conversation, 1994 (Cizoložství, 1995; Osudný odposlech, 1999)
  • Privileged Conversation, 1996 (Soukromý rozhovor, 1999)
  • The Moment She Was Gone, 2002

Povídky[editovat | editovat zdroj]

  • The Jungle Kids, 1956
  • The Last Spin & Other Stories, 1960
  • Happy New Year, Herbie, 1963
  • The Easter Man And Six Stories, 1972
  • Seven, 1972
  • The McBain Brief, 1982
  • The Best American Mystery Stories, 2000
  • Barking at Butterflies & Other Stories, 2000 (Poprava a jiné povídky, 2004)
  • Running from Legs, 2000

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • The Easter Man, 1964
  • The Conjuror, 1969

Scénáře[editovat | editovat zdroj]

  • Podle románu King's Ransom (Těžký prachy) natočil v roce 1963 japonský režisér Akira Kurosawa film Nebe a peklo (Tengoku to džigoku)
  • Strangers When We Meet, 1960
  • Ptáci, 1963 (The Birds)
  • Fuzz, 1972
  • Walk Proud, 1979

Televizní hry[editovat | editovat zdroj]

  • The Chisholms, 1979
  • The Legend Of Walks Far Woman, 1980
  • Dream West, 1986

Knihy pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Find The Feathered Serpent, 1952
  • The Remarkable Harry, 1959
  • The Wonderful Button, 1961
  • Me And Mr. Stenner, 1976

Autobiografie[editovat | editovat zdroj]

  • Me & Hitch!, 1997

Díla pod jménem Ed McBain[editovat | editovat zdroj]

Pod jménem McBain dlouho uveřejňoval jen příběhy o 87. revíru, ale tímto pseudonymem podepsal i kriminálně dobrodružný román Strážní (The Sentries), s jinými hrdiny a zcela odlišného typu. Zfilmovány nebyly jen jeho „vážné“ prózy, ale i „mcbainovky“: příběhy o 87. revíru posloužily za podklad pro televizní seriál a podle příběhu Výkupné za krále (King's Ransom) natočili Japonci vynikající celovečerní thriller Houpačka (Hight and Low), který sklízel úspěchy v mnoha zemích světa.

Pod jménem McBain také sestavil několik antologií detektivních povídek, v nichž pravidelně připojoval do každého svazku k pracím jiných autorů jednu povídku vlastní.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Death of a Nurse, 1964 Původní vydání z roku 1955 neslo název Murder in the Navy a vyšlo pod autorským pseudonymem Richard Marsten.

87. revír (The 87th Precinct Mysteries)[editovat | editovat zdroj]

  • Cop Hater, 1956 (Zabiják, 1969; Nenávist, 1993)
  • The Mugger, 1956 (Útočník, 2003)
  • The Pusher, 1956 (Překupník, 1993)
  • The Con Man, 1957 (Profesionál, 1967)
  • Killer's Choice, 1957 (Koho zvolil vrah, 1969; Která stála za vraždu, 1993)
  • Killer's Payoff, 1958 (Vrahův žold, 1993)
  • Lady Killer, 1958 (Vražda předem ohlášená, 2003)
  • Killer's Wedge, 1959 (Zub za zub, 1967)
  • 'til Death, 1959 (Až do nejdelší smrti, 2002)
  • King's Ransom, 1959 (Těžký prachy, 1995)
  • Give the boys a great big hand, 1960 (Dej mládencům ruku jako lopatu, 1973)
  • The Heckler, 1960 (Provokatér, 1979)
  • See Them Die, 1960 (Dívej se, jak umírají, 2002)
  • Lady, Lady I did it, 1961 (Udělal jsem to já!, 2002)
  • The Empty Hours, 1962 (Příliš tiché hodiny, 2001)
  • Like Love, 1962 (Jako z lásky, 1996)
  • Ten Plus One, 1963 (Deset a jeden, 1972)
  • Ax, 1964 (Sekera, 1982)
  • He Who Hesitates, 1964 (Nerozhodnost, 2001)
  • Doll, 1965 (Panenka, 1970)
  • 80 Million Eyes, 1966 (Osmdesát milionů očí, 2001)
  • Fuzz, 1968 (Poldové, 1979)
  • Shotgun, 1969 (Brokovnice, 1973)
  • Jigsaw, 1970 (Skládačka, 1973)
  • Hail, Hail the gang's all here, 1971 (Všichni do jednoho, 2000)
  • Let's hear it for the deaf man, 1972 (Není hluchý jako hluchý, 1979)
  • Sadie when she died, 1972 (Zemřela jako Sadie, 1997)
  • Hail to the Chief, 1973 (Jeho slovo je zákon, 2000)
  • Bread, 1974 (Prachy, 1977)
  • Blood relatives, 1975 (Příbuzenská krev, 1983)
  • So long as you both shall live, 1976 (Dokud vás smrt nerozdělí, 1999)
  • Long time no see, 1977 (Dlouho jsme se neviděli, 1983)
  • Calypso, 1979 (Kalypso, 1997)
  • Ghosts, 1980 (Přízraky, 1995)
  • Heat, 1981 (Horko, 2000)
  • Ice, 1983 (Sníh, 1988)
  • Lightning, 1984 (Postrach, 1995)
  • Eight Black Horses, 1985 (Osm černých koní, 1997)
  • Poison, 1987 (Jed, 1994)
  • Tricks, 1987 (Noc kouzel zbavená, 1991)
  • McBain's Ladies, 1988
  • Lullaby, 1989 (Ukolébavka, 1998)
  • Vespers, 1990 (Nešpory, 1993)
  • Widows, 1991 (Vdovy, 1993)
  • McBain's Ladies, Too, 1992
  • Kiss, 1992 (Polibek, 1994)
  • Mischief, 1993 (Zlovolnost, 1994)
  • And All Through the House, 1994 (Štědrý večer na 87. okrsku, 1995)
  • Romance, 1995 (Romance, 1998)
  • Nocturne, 1997 (Nokturno, 1997)
  • The Big Bad City, 1999 (To veliké zlé město, 1999)
  • The Last Dance, 2000 (Poslední tanec, 2000)
  • Money, Money, Money, 2001 (Prachy, prachy, prachy, 2001)
  • Fat Ollie's Book, 2002 (Kniha Špekouna Ollieho, 2003)
  • The Frumious Bandersnatch, 2003 (Uloupená hvězda, 2004)
  • Hark!, 2004 (Slyšte!, 2005)
  • Fiddlers, 2005 (Hudlaři, 2006)

Matthew Hope (The Matthew Hope Mysteries)[editovat | editovat zdroj]

  • Goldilocks, 1977 (Zlatovláska, 1998)
  • Rumpelstiltskin, 1981 (Skřet a královna, 1999)
  • Beauty & The Beast, 1982 (Kráska a zvíře, 1999)
  • Jack & The Beanstalk, 1984 (Jack a fazole, 1999)
  • Snow White & Red Rose, 1985 (Sněhurka, 2000)
  • Cinderella, 1986 (Popelka, 2000)
  • Puss in Boots, 1987 /Kočka v botách, 2000)
  • The House that Jack Built, 1988 (Dům, co postavil Jack, 1993)
  • Three Blind Mice, 1990 (Tři slepé myšky, 2001)
  • Mary, Mary, 1992 (Mary, Mary, 1994)
  • There was a little girl, 1994 (Byla jedna holčička, 2001)
  • Gladly the cross-eyed bear, 1996 (Šilhavý medvídek, 2001)
  • The Last Hope, 1998 (Matthew Hope – poslední naděje, 2002)
  • Candyland, 2001 (Sladký svět, 2002) Román je napsán ve dvou částech odlišného stylu pod oběma autorskými pseudonymy Evan Hunter a Ed McBain.

Díla pod ostatními jmény[editovat | editovat zdroj]

Curt Cannon[editovat | editovat zdroj]

  • Deadlier than the Mail, 1953
  • Good Deal, 1953
  • Dead Men Don't Scream, 1958
  • The Death of Me, 1958
  • Die Hard, 1958
  • I'm Cannon - For Hire, 1958
  • Now Die in It, 1958
  • I Like 'Em Tough, Short Stories, 1958

Richard Marsten[editovat | editovat zdroj]

  • Danger: Dinosaurs!, 1953
  • Rocket To Luna!, 1953
  • Runaway Black!, 1954
  • Murder in the Navy, 1955 V roce 1964 znovu vydáno pod jiným názvem Death of a Nurse a pseudonymem Ed McBain.
  • Vanishing Ladies!, 1957
  • The Spiked Heel!, 1957
  • Even The Wicked!, 1958
  • Big Man!, 1959

Hunt Collins[editovat | editovat zdroj]

  • Cut Me In, 1954
  • Tomorrow's World, 1956
  • Tomorrow And Tomorrow, 1957
  • Sucker, 1958

Ezra Hannon[editovat | editovat zdroj]

  • Doors, 1975

John Abbott[editovat | editovat zdroj]

  • Scimitar, 1992

2. Tvorba Eda McBaina

2.2. Charakteristika díla Eda McBaina

McBain si pro svůj detektivní seriál (jednotlivé romány jsou samostatné, přestože mají vzájemnou cyklickou vazbu) vytvořil fiktivní svět 87. policejního revíru ve fiktivním městě, který se jmenuje Isola a má být modelem typického moderního velkoměsta, jedné z civilizačních struktur dvacátého století, úhrnem jeho předností i jeho stinných stránek. V Isole je opravdu všechno: vysoký stupeň organizace ve všech odvětvích lidské činnosti i otloukající všednost a nuda; temperamentní výkonnost jedněch i skličující opuštěnost druhých; lidská solidarita a soudržnost i exaltovaný asociální individualismus; bodré a veselé figurky i vzrůstající kriminalita; spořádaná středostavovskost i notoricky známé "bahno velkoměsta" v té nejsoučasnější podobě.

Skoro ve všech románech o 87. revíru se setkáváme s energetickým Stevem Carellou, detektivem italského původu, jehož hluchoněmá, leč půvabná manželka Teddy se na řešení případů svého muže občas aktivně podílí, jindy do nich bývá bezděčně nebo i proti své vůli zatažena. Carella je vitální, přesvědčivý typ; vlastnosti, jimiž ho autor obdařil - klid i chladnokravnost, náhlé impulsivní výbuchy, skromnost, houževnatost i liščí prohnanost, kterou projevuje během pátrání, a jistě i zbytečně nezveličovaná inteligence - vytvářejí iluzivní obraz řadového mírně příkladného detektiva, k němuž čtenář sice už nepociťuje někdejší obdiv, ale kterého dobře chápe a s nímž se koneckonců dokáže ztotožnit i v jeho neúspěších.

Carella je ovšem spíš pravý opak Velkého detektiva než jedna z jeho dalších variant. Všem McBainovým čtenářům je jasné, že Carella je jen poněkud nápadnější než jeho kolegové, ale že bez nich nemůže existovat, že nemůže fungovat bez laboratoří, daktyloskopických oddělení a kartoték, mimo policejní aparát a vně zavedené pátrací rutiny. Je to programové: autor systematicky odmítá "hrdinu" jako takového, v jeho knihách nikdy nejde o boj individua se zločinem; zločin v nich zápolí vždy s celým kolektivem. Příběh se zpravidla rozjíždí po kolejích zevrubného, neefektního pátrání uvedeného za podpory kolektivu těmi detektivy, kterým jejich nadřízený případ svěřil. Žádný detektiv není nepostradatelný, skoro každý může nahradit každého. (Tato zastupitelnost je někdy až ironicky demonstrována tam, kde se do víru případu dostane některý z mužů čirou náhodou, protože si právě vybírá náhradní volno nebo si prohodil službu s někým jiným, kdo si šel dát spravit zuby.) Rozdíl mezi detektivy je tedy jen ve větší či menší míře zkušeností, schopností a šikovností. Závěrečný triumf, odhalující zločin a vysvětlující záhadu, rozplyne se také jaksi předem v nekonečném množství různých a nezbytných akcí, často zdánlivě bezvýsledných, jejichž význam se projeví až na úrovni kolektivně dosaženého výsledku. K tomuto nahrazování musí ovšem mít autor po ruce početnou řadu dobře charakterizovaných a výrazně odlišných detektivů, aby mohl podle potřeby v různých knihách či různých částech jedné knihy "vysunovat" do popředí toho či onoho z nich.

Kádr detektivů, kteří na příbězích o 87. revíru participují, obnáší zatím asi dvacet postav, ale stejně jako v realitě i ve fikci jich mnoho vypadává z kola ven (někteří jsou zabiti nebo těžce zraněni, někteří z vlastní vůle odejdou od policie pracovat jinam, někteří jsou propuštěni pro neschopnost nebo nějaký poklesek) a noví přicházejí, dopouštějí se začátečnických lapsů, získávají pozvolna přehled a zapracovávají se. Najdeme mezi nimi židovského policistu se "zrcadlovým" jménem a příjmením Meyer Meyer, Portorikánce Hernandeze a Englada, seržanta Hawese s nezvyklým křestním jménem Cotton (po duchovním a spisovateli Cottonu Matherovi, působícím v 17. a 18. století v Nové Anglii), mladíka Berta Klinga, hezounka s velkou slabostí pro půvabné ženy, nebo třeba sympatického černošského policistu Arthura Browna. Podle toho, do jaké šíře a hloubky je autor charakterizuje a zživotňuje, proměňuje některé v prominentní protagonisty seriálu, kdežto jiným propůjčuje pouze existenci načrtnutých figurek. U některých se dá z epizod, které v jednotlivých knihách prožívají, složit celý životní příběch: u Carelly je to příběh zaběhávajícího se manželství s finančními obtížemi a problémy kolem výchovy dvojčat majících hluchoněmou matku; u Klinga zas love story s dívkou Cindy, která se táhne několika knihami a projde krutě dramatickými peripetiemi. Toto odkrývání soukromého zázemí detektivů je však v knihách seriálu důsledně realizováno v ucelených a uzavřených vsunutých pasážích, které jsou pokaždé zajímavé samy o sobě. Je-li McBain schopen bohaté a odstupňované individualizace, je už jen samozřejmé, že se obejde i bez stařičkých klišé: ztradičnělé "tuhé chlapíky" a prkenně upjaté pátrače ze svých příběhů vypudil a nahradil je běžnými dnešními typy: někteří jeho detektivové jsou drobní byrokrati, někteří jsou zakomplexovaní, ať z rasových či jiných příčin, někteří zapomněli seskočit z kolotoče konzumní společnosti a úmornou službou u policie vydělávají na náročné choutky svých znuděných manželek, někteří bez reptání úpí a strejcovatí v chomoutu domácích saní, které jim neváhají přerazit o hlavu deštník, když je podezírají ze záletů či nedokonalé vertikální "stojky" po výplatě. McBain prostě své pátrače nekonstruoval, neradil se s počítacími stroji, kolik vlastností se znaménkem + a kolik se znaménkem - by měli mít, aby čtenáře zaujali; zvolil ty, jejichž profesí je vyšetřovat a odhalovat zločiny. Jimi nahradil Velkého detektiva, v úhrnu jejich spolupráce se Velký detektiv rozplynul. Syrys je i v tom, že tyto "hrdiny" sice dobře charakterizoval, ale přes zalíbení, s nímž o nich píše, se nezamiloval. Předvádí americké policisty ambivalentně: ukazuje, v čem jsou tupí, těžkopádní a suroví, ale i v čem jsou spolehliví, zdatní a výkonní. I prostředí jsou různá: jsme s nimi v otřískaných a zaprášených kancelářích, nad papírovou dřinou, která nebere konce, ale vidíme je i v perfektně pracujících laboratořích a kriminalistických ústavech. Obklopuje je různá skutečnost a různě na ni reagují: sakrují na nepříjemné stránky své profese, jsou malicherní při dohadování, kdo zaplatí "úřední" kávu, únavní při žvástech o baseballu a trapní při leštění klik ve snaze urychlit si služební postup; užívají si svoje na koberečcích, když na nich nadřízení nenechávají suchou nit; vyzařuje z nich ležérnost v poklidných ranních nebo nočních hodinách ve služebně a překvapivě zvěcní ve vypjatých mezních okamžicích, které se neobejdou bez úderů pěstí a střelby. Protože se McBain nevyhnul téměř ničemu (něčemu možná přece: nikde se šířeji nezmiňuje o braní úplatků, třebaže je známo, jak právě tím je americká policie zamořena), vyšel mu obraz téměř pravdivý, nebo aspoň pravdě hodně blízký: nenapsal glorifikovanou, zidealizovanou partu policajtů, ale skupinu obyčejných lidí, kolegů od jedné profese a zároveň se vyvaroval i druhého extrému: zaujatého postoje lidí, kteří při slově policajt začínají vidět rudě. (Mimochodem: nejde ani tak o vyzkoušený postup šikovného spisovatele, jako spíš o autorův bytostný zájem o lidi, o jeho detektivy, ale i o jejich protihráče. Často se zastaví a prodlí právě u těch, jimž románové vyprávění neodvolatelné určilo funkci objektu: u zločinců nebo obětí, anebo zločinců-obětí, ubohých aktérů, kteří pošetile usilovali o právo na existenci podle zmatených, agresívních či outsiderských představ - a jiným toto právo eo ipso upřeli-, u zbloudilců v končinách vlastní duše i v neónových džunglích velkoměst.)

Existuje fráze "odhalovat praktiky" - častá oblíbená fráze. McBain právě tohle znamenitě umí a nešetří nikoho, padni komu padni. V jednom příběhu má otřesně nezapomenutelnou scénou, v níž si sadistický, zakomplexovaný policajt, "stoprocentní" bílý Američan, vezme do prádla portorikánského teenagera, s bestiální posedlostí mu vymlátí zuby a zbije ho do bezvědomí gumovou hadicí, nezůstavující stopy, takže postižený nemá pro stížnost u soudu důkazy. V jeho knihách jsou ale i jiní policisté, také v lecčems stoprocentní; pořád v nich zůstávají i oči klížící se při přesčasech, osmačtyřicetihodinové i delší služby, když se "dotahuje" případ; i mrtvá těla policistů zabitých téměř bez motivace, jen tak, z běsnivého amoku velkoměstské galerky, mstíci se těm, kteří jí šlapou na paty. (Jedna McBainova kniha se v přesném překladu jmenuje Poldožrout, Cop Hater.) Autor zřejmě ví, že i tohle jsou "praktiky", s nimiž se v žumpách americké společnosti setkáváme na každém kroku, že i o tomhle je třeba napsat, nemá-li být obraz svévolně zkreslený. Nelze samozřejmě tvrdit, že podává úplný obraz společnosti, ba ani ne úplný obraz společenské periférie - třebaže putování nejrůznějšími prostředími při pátrání má charakter hloubkové vertikální sondy - současně ale ani napředkládá karikaturu, báchorečnou povídačku, z níž čpí na sto honů palce až ke zpocení držené jedné straně. McBain se snaží dát každé své postavě místo, jaké má v životě, a ušít jí roli na tělo, tj. takovou, jakou ve společnosti skutečně hraje, neboť ví, že světla promenád svítí stejně na lumpy jako na řádné občany. Distancovat se od darebáků je nutné a žádoucí v oblasti morální, ve vyznění knihy. Ve světě fikce je však třeba napsat barvitě a s vervou obě strany, nemají-li se po papíře ploužit nepřesvědčivé stíny mátožných hastrošů.

Je to málem udivující, ale je to tak: stará dobrá pokleslá detektivka se ve své moderní inkarnaci nápadně přiblížila pravidlům a zásadám realistického románu.

Opuštění Velkého detektiva není však jedinou novinkou, s níž McBain ve svých románech přišel. Ještě markantnější je možná jeho pojetí zápletky. V té podobě, v jaké ji známe ze starších detektivek, u něho vlastně zápletka neexistuje. Jemné hry logických luštěnek, dohnaných v předešlém období až k absurditě, naprosto chybějí. Souvisí to s tím, co už bylo také řečeno: autor se snaží předvést práci moderního pátracího oddělení tak, jak tato práce opravdu vypadá. (Sám se k tomu hlásí v závěru klauzule, kterou nezměněně předesílá všem svým knihám: velkoměsto na těchto stránkách je vymyšlené. Lidé a místa, to je fiktivní. Pouze postup policie vychází ze zavedené pátrací techniky.) A skutečně pátrání dozajista připomíná více všechno jiné než uměle vykonstruovanou zápletku. Chce-li je autor věrohodně popsat, musí se vyhnout nepravděpodobným scénám, trikům a motivacím. Z toho důvodu je netradiční už stavba románů. Zatímco dřív se zápletka rozvíjela od počátku knihy až k rozuzlení v pokud možno návazné linii se stoupající gradací (narušována pouze drobnými oklikami a omyly), u McBaina se často setkáváme s tím, že intenzívně vedené vyšetřování v polovině nebo dokonce ve třech čtvrtinách knihy totálně „kiksne“, ukáže se jako naprosto chybné a scestné. Všechno musí začít znova, s případnými novými omyly a chybami. Typický pro něho bývá návrat až na samý začátek. V závěru spíš překvapí, než oslní poměrně snadným, po ruce ležícím řešením. Přesně tak to totiž chodí v životě, přesně tak to chodí i v policejní praxi. V některých McBainových knihách bývá nakonec z činu přece jen usvědčen první podezřelý nebo někdo, kolem něhož se případ celou dobu točil, ale kdo byl tak dobře maskován nebo měl takové štěstí, že se mu policie nemohla dřív dostat na kobylku, buď že nedokázala prorazit jeho alibi, nebo shromáždit proti němu dostatek indicií. McBainova nevyslovená, ale ze všech knih odvoditelná devíza zní, že život má být záhadný, záludný a brutální, ale jen málokdy šarádovitý.

Co je tohle za detektivku? Může se zeptat čtenář, jemuž naskočí husí kůže už při pouhém pomyšlení, jak by se asi k autorovi takové detektivky zachovali před padesáti lety jeho kolegové, kteří dokázali vyloučit Agathu Christie ze Spolku britských autorů detektivek za něco, co je ve srovnání s tímhle maličkost: za to, že udělala vrahem detektiva. A proto je třeba upozornit zvlášť toho čtenáře, který se s McBainem setkává poprvé, že takovéhle či podobné řešení není výsledkem neschopnosti nebo neznalosti pravidel detektivky, že to prostě k jeho pojetí zápletky patří. Časy se mění, leccos je jinak a zmíněná knížka náleží k McBainovým nejlepším. Spádnosti, napětí a zajímavostí je dosaženo jinými prostředky. Zvraty fikce začínají svou nepředvídatelností připomínat nevypočitatelné zvraty reality.

A tak vedle opuštění Velkého detektiva je druhým hlavním znakem McBainových detektivek návrat (ovšem na jiné úrovni) k tomu, čemu se říkávalo policejní román a z čeho detektivka v jejích raných počátcích v předminulém století vyšla. Tam také běželo víc o průběh akce, o proceduru pátrání než o efektní rozplétání předem důvtipně spleteného copánku záhady.

Zmínka o realistickém románu už padla. Ano, McBainovy knihy jsou napsány v kvalitních tradicích americké realistické prózy; text má ovšem moderní oproštěnost, stručnost a spádnost – při zachování sugestivní atmosféry a barvitosti. Zdá se, že autor umí napsat zajímavě o čemkoli, ať posuzuje zdlouhavé zkoumání v policejní laboratoři nebo výrobní proces v továrně na sluneční brýle. Na rozdíl od nejvíc oceňovaných detektivkářů předchozí generace netrpí McBain komplexem před literárními celebritami, nepošilhává jako Chandler nebo Hammett po žádném Hemingwayovi, Thomasu Wolfovi, případně Caldwellovi a nesnaží se přejímat a kopírovat jejich styl. Má totiž styl vlastní: maximálně účelný, energický a živý, dobře aplikovatelný na řádově rozdílné situace, schopný ostrých, a přece ne bulvárních point, nosný i v nedějových pasážích, vhodný i pro komické zkratky. V knihách je minimum servírované psychologie a mudrování, většina potřebných údajů se do textu dostává přes charakteristiky a dialogy postav nebo přes koncentrovaný přímý popis. Celek působí dojmem přirozenosti, lehkosti, suverenity a bravury ve všech etapách knih: od scén, které naťukávají téma a rozprostírají síť zápletky, přes únavné informační šlapačky a výslechy, které McBain vynalézavě ozvláštňuje, aby nepropadly inerci šablony, až po střihové záběry v závěru, napěchované fakty a dějem, kdy akce střídá akci a vyprávění letí vpřed jak závodní jaguár.

Všimneme-li si blíž McBainových dialogů, které se někdy táhnou přes celé stránky, zjistíme, že nejsou spoutány žádnými apriorními teoretickými požadavky. Platí o nich staré latinské: Drž se věci, slova přijdou. Přestože jde o nejsoučasnější hovorovou řeč, je v nich kupodivu málo slangu, spíš je zajímavě zvýrazněna hantýrka detektivů a profesionalismy používané v prostředích, jimiž detektivové prochází. Jazykový projev detektivů je ovšem zabarven i podle jejich původu: jinak mluví Portorikánci, jinak černoši; z ostatních postav jsou v tomto ohledu dobře odlišeni například Carellovi rodiče, patřící k první přistěhovalecké generaci, která do Spojených států přijela ze Sicílie.

Jeden z kritiků prohlásil, že McBainovy detektivky připomínají „jen trochu rozvinutou zprávu o policejním pátrání“. Přesně tím postihl výchozí rovinu; chtěl-li tím však zároveň klasifikovat jistu chudost a stereotypnost, případně subsumovat hodnocení, že „něco takového je sranda napsat“, propadl poněkud iluzi, kterou McBainovy texty sugerují už zmíněnou lehkostí a přirozeností. Není to zdaleka tak holá a redukovaná konstrukce, jak se zdá. Klame tu zdánlivá dopovězenost a přehlednost: jenže i tam, kde je mnohé oproštěno až na minimum, je pořád ještě třeba vědět, jak postavit scénu, kde ji přerušit, co do ní nezatahovat, kde ještě vtip zůstává vtipem a kde vtip přechází v trapnost. To vše není při psaní tak samozřejmé, jak to vypadá při čtení. Nedostatky vidíme spíš jinde, třeba tam, kde lyrické pasáže nejsou dost organicky zapojeny do textu a působí nahodile.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]