Demografická historie amerických indiánů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Jeden nebo více uživatelů zpochybnili nezaujatost, ověřitelnost, faktickou přesnost nebo encyklopedičnost, případně i další aspekty tohoto článku. Podívejte se na diskusní stránku, kde mohou být uvedeny další detaily.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.
Numaga, náčelník Paiutů v době války v roce 1860
Rytina z roku 1857 zobrazující nemocného indiána v péči domorodého léčitele
Dobová ilustrace tzv. masakru na Washitě (1868) – 7. kavalérie proti Čejenům; americké indiánské války.

Určení vývoje počtu domorodých obyvatel Ameriky v období před a po Kolumbově objevitelské výpravě z roku 1492 se ukázalo jako obtížně stanovitelné. Odborníci přitom vycházejí z archeologických nálezů a písemných záznamů osadníků z tzv. starého světa. Většina autorů, kteří působili na konci 19. století, odhadovala předkolumbovskou populaci na 10 milionů; koncem 20. století upřednostňovala většina autorů střední odhad ve výši asi 50 milionů, ovšem někteří historici hovoří až o 100 a více milionech.[1] Kontakt s novým světem vedl k evropské kolonizaci Ameriky, během níž se v novém světě nakonec usadily miliony imigrantů ze starého světa.

Počet afrického a eurasijského obyvatelstva v Americe stabilně narůstal, zatímco počet původních obyvatel klesal. Euroasijská onemocnění, jako je chřipka, dýmějový mor nebo plicní mor, zdevastovala domorodé Američany, kteří vůči nim nebyli imunní. Konflikty a otevřená válka s nově příchozími ze západní Evropy i s ostatními indiánskými kmeny rovněž přispěly k úbytku obyvatelstva a narušení tradiční společnosti. Rozsah a příčiny poklesu jsou již dlouhou dobu předmětem akademické debaty, která zahrnuje i označení těchto událostí za genocidu.[2]

Historie

Související informace naleznete také v článku Indiánské války.
Útok kanadských Indiánů na Deerfield v roce 1704 (Kresba z roku 1900)
Indiánský útok na osadníky ve Virginii v březnu 1622

Když v roce 1492 připlul do Ameriky Kryštof Kolumbus, žilo podle odhadů historiků na území dnešních Spojených států asi 1-10 milionů původních obyvatel. Tento počet klesl do roku 1900 na méně než 300 tisíc.[3] Podle aktivistů z organizace United to End Genocide, evropská expanze do Severní Ameriky – ať už kvůli hledání zlata, úniku před náboženským pronásledováním nebo začátku nového života – vedla ke zničení tradičního způsobu obživy indiánů. S tím nesouhlasí Markéta Křížová, která uvádí, že rozklad indiánské civilizace nebyl způsoben jen expanzí Evropanů, indiánské říše byly oslabeny a vzhledem ke svému násilnému a často zaostalému způsobu života, byl zánik předurčen a proto byl nevyhnutelný.[4]

Hlavní příčinou úmrtí 90% indiánů byly nemoci, dalšími faktory byla podvýživa a snížená porodnost. Na území Severní Ameriky jsou zaznamenány dva[5][6] případy kdy byli indiáni úmyslně infikováni, např. anglický generál Jeffery Amherst v období Pontiacova povstání nechal indiánům rozdávat pokrývky infikované neštovicemi, což bylo jeho nadřízenými kritizováno vzhledem k nebezpečí rozšíření nemocí i mezi osadníky.[5][6] V průběhu 19. století nebyla populace amerických indiánů zredukována zdaleka tolik v důsledku války a genocidy jako kvůli nemocem a dalším příčinám.[7]

Ve Střední a Jižní Americe kolonizaci prováděli španělští conquistadoři, podle některých autorů[8], brutálním, vojenským způsobem. Původní obyvatelé byli zotročováni, elity pobíjeny, docházelo k násilné christianizaci.[zdroj?] Např. v Mexiku však byla kolonizace vedena daleko mírněji a méně brutálně než v Peru, Kolumbii nebo na karibských ostrovech. Mexiští indiáni nebyli nikdy vystaveni tak brutálním excesům a těšili se mnoha výhodám, takže mohla proběhnout jistá kulturní syntéza mezi původní aztéckou a importovanou španělskou kulturou. Naopak v oblasti Peru a Kolumbie Španělé volili cestu podřízení a zotročení původních obyvatel a na karibských ostrovech proběhla kolonizace tak brutálně, že původní obyvatelé do konce 16. století zcela vyhynuli.[zdroj?] Dílem byli přímo vybiti, často za pomoci bojových psů,[zdroj?] dílem vymřeli na nemoci, podvýživu a následky otrocké práce. Zcela vyhubeni (zásluhou hlavně nemocí, v menší míře válek mezi osadníky a indiány mezi sebou[9]) byli např. Selknamové v oblasti Ohňové země, Beothukové z Newfounlandu, Jahiové ze severní Kalifornie, Timukuové z Floridy, Tonkawové a Karankawové z Texasu a mnohé další indiánské kmeny.

V některých oblastech Jižní Ameriky, např. v dnešní Paraguayi přinášely indiánům vyšší životní standard a větší bezpečí katolické misie, zejména dobře organizované jezuitské redukce, ovšem za cenu akulturace. Při neúrodě pomáhaly ostatní misie. Jezuité se snažili bránit indiány proti nejhorším excesům – lidským obětem, mučení zajatců, kanibalismu, týrání manželek, ale i sirotků.[4][10][8][11] Méně známé, ale také významné byly misie jezuitů a františkánů na území Severní Ameriky: v Kalifornii, u Jakiů na hranicích Mexika a Arizony nebo u Huronů v kanadském Quebecu. Díky misijním stanicím v Texasu byla uzavřena mírová smlouva mezi indiány v roce 1785. Ta však nezabránila vyvraždění kmene Tonkawků (praktikující rituální kanibalismus) ostatními indiánskými kmeny.[9] Indiánské kmeny vyvraždili např. kolonii evropských osadníků Fort Saint Louis při zálivu Matagorda Bay.[12]

Podle aktivistů z organizace United to End Genocide osadníci organizovali násilné přepady kmenových vesnic, čímž podněcovali nepřátelství s domorodci. Mezi kmeny a americkými osadníky vypuklo několik válek, které vedly k velkému počtu obětí, vyvlastňování pozemků, útisku a zjevnému rasismu.[3] Indiánské války na území Spojených států si v 19. století vyžádaly životy 20 000 bělochů a 30 000 Indiánů.[13] Podle Markéty Křížové je typická kultura prérijních Indiánů založená na chovu koní nepřímým produktem styku s Evropany. Indiáni neznali např. koně, kovové zbraně, nože, korálky nebo kotle. V předkolumbovské době indiáni osidlovali jen okrajové oblasti prérií a věnovali se spíše zemědělství, protože možnosti lovu bizonů byly před zavedením koní hodně omezené. Podle Václava Šolce osadníci potřebovali stále více místa a proto vyháněli, pobíjeli a utlačovali původní obyvatelstvo, mnohé kmeny byly nemilosrdně vybity, jiné se houževnatě bránily do posledního muže. S tímto tvrzením nesouhlasí Markéta Křížová nebo Alberto Vojtěch Frič[10]. Boje trvaly až do konce 19. století.[14] Evropané, kteří využívali i nepřátelství mezi jednotlivými kmeny, byli sami často původci mnoha „indiánských ukrutností“. Například skalpování, tedy stahování kůže s vlasy z hlavy nepřítele, není původním indiánským zvykem, uvádí Šolc. Nájemní indiánští bojovníci byli placeni za zabíjení nepřátel a jako důkaz měli předkládat jejich uřezané hlavy. Indiáni tento požadavek postupně omezili na skalpování, které se rychle rozšířilo až daleko do prérií a na jih.[15]

Podle Šolce jako první vpadli na území prérijních indiánů obchodníci s kožešinami ze Společnosti Hudsonova zálivu, Severozápadní společnosti a Americké kožešinářské společnosti, což vedlo k obchodnímu vykořisťování indiánů. Po obchodnících přišli chudí bezzemci, kteří se usazovali na půdě, kterou zabrali indiánům. V 19. století lovci bizonů nemilosrdně pobíjeli celá stáda těchto zvířat a zbavovali indiány jejich obživy. Značné proslulosti v tomto směru dosáhl plukovník William Cody, zvaný Buffalo Bill. Šolc jej označil za hromadného vraha indiánů, protože se zasloužil o masové vybití bizonů.[16] V letech (1867–1868), za období 18 měsíců, Buffalo Bill zabil 4 280 kusů bizonů (8 denně), z několika milionových prérijních stád, bylo to v době, kdy byl najat na zásobování dělníků bizoním masem při výstavbě železnice. Vždy lovil tolik, kolik bylo potřeba pro obživu, nepodílel se lovu pro zábavu. V době, kdy by bizon ve volné přírodě vyhuben, jeho soukromé stádo bizonů přispělo k záchraně druhu.[17][18][19] Podle Šolce bez hlavního zdroje obživy byli indiáni nuceni vzdávat se na milost a nemilost a odejít do rezervací, kde je čekal hlad, špína, nemoci a vykořisťování.[20] Před příchodem Evropanů indiáni neměli jak bizony ulovit.[10] Na začátku 19. století žilo na celém území USA okolo 600 000 indiánů, k poklesu populace došlo hlavně z důvodů nemocí.[3]

V roce 1925 byla americkým indiánům v USA přislíbena občanská práva a v roce 1934 měli být začlenění do společenského života – většina plánů však v té době zůstala pouze na papíře.[3]

Odborná diskuse

Někteří autoři či organizace používají termín genocida amerických indiánů (anglicky Native American Genocide, American Indian Genocide[21]) pro označení zločinů proti lidskosti spáchaných cíleným vyvoláváním hladu[pozn. 1] a nehumánním zacházením s původním obyvatelstvem Severní Ameriky v době kolonizace tohoto území evropskými koloniálními mocnostmi a později Spojenými státy. V průběhu 19. století nebyla populace amerických indiánů zredukována zdaleka tolik v důsledku války a genocidy jako kvůli nemocem a dalším příčinám.[22] Federální agentura U.S. Census Bureau v roce 1894 odhadla, že indiánské války na území Spojených států si v 19. století vyžádaly životy 20 000 bělochů a 30 000 Indiánů.[23]

V Severní Americe žilo před příchodem evropských objevitelů a kolonizátorů zřejmě několik miliónů domorodců, velká většina z nich na území dnešních Spojených států. Přesná čísla nejsou známa, ale odhady vědců se pohybují v rozmezí 1-10 miliónů, nejpravděpodobnější se jeví údaje v rozmezí 3-5 miliónů. V roce 1800 žilo na území USA přibližně 600 000 Indiánů a koncem 19. století to už bylo jen 250 000. Tento úbytek domorodého obyvatelstva způsobily tři hlavní faktory - z 90% epidemie,[3] dále snížení porodnosti a války, kterým je připisováno 30 000 obětí z řad indiánů.[24] Také ve Střední a Jižní Americe znamenaly epidemie zásadní faktor ve snižování počtu původních obyvatel. Obyvatelstvo říše Inků bylo během prvního století koloniální nadvlády zdecimováno epidemiemi tak, že podle odhadů jeho počet poklesl o 80-90%.[zdroj⁠?] První epidemie neštovic vypukla v dnešním Peru a Bolívii roku 1546, chřipka ve spojení s neštovicemi v roce 1558, další epidemie neštovic v roce 1589, dále záškrtu v roce 1614 a spalniček v roce 1618.[zdroj⁠?] Charakter přímé genocidy měly spíše některé dílčí epizody kolonizace. První z kolonizovaných etnik, Taínové z Karibských ostrovů byli již od sklonku 15. století vystaveni i fyzické likvidaci a zneužívání k otrocké práci v dolech a na plantážích.[zdroj⁠?] Naopak jednou z posledních epizod genocidy amazonských indiánů byla tzv. aféra Putumayo, při níž pracovníci kaučukové společnosti Arana v západní Amazonii na řece Putumayo týrali, zneužívali a zotročovali indiánské obyvatele z kmenů Tukuna, Okaina, Bora a Huitoto.[zdroj⁠?] Pokud indiáni nedodali včas požadované množství kaučuku, bývali bičováni nebo zastřeleni a ve městě Iquitos byl provozován obchod s otroky. Roku 1909, po víc než deseti letech, byly tyto skutečnosti zveřejněny a vyšetřovány, ale odsouzen nikdo nebyl.[zdroj⁠?] Na přelomu 19. a 20. století došlo i k fyzické likvidaci Selknamů z Ohňové země, kteří překáželi chovatelům ovcí. Byli proto zabíjeni speciálně najatými pistolníky.[zdroj⁠?] Sousední Jaghanové a Alakalufové z pobřeží však podlehli spíše epidemiím chřipky, neštovic a plicní tuberkulózy.[zdroj⁠?] Alberto Vojtěch Frič v témže období popsal z vlastní zkušenosti genocidu a zotročování Botokudů a Kaingangů ve východní Brazílii německými osadníky.[zdroj⁠?]

Mezi odborníky, kteří tvrdí, že události související s tímto poklesem populace lze považovat za genocidní, patří historik David Stannard[25] a antropologický demograf Russell Thornton,[26] dále odborníci/aktivisté, jako je Vine Deloria, Russell Means nebo Ward Churchill.[27] Stannard srovnává události v průběhu kolonizace, která vedly k poklesu populace v Americe, s definicí genocidy v úmluvě OSN z roku 1948: „Řečeno jazykem OSN – ponechávaje stranou některé volnější formulace – při vědomí toho, co se stalo v Americe během šestnáctého, sedmnáctého, osmnáctého a devatenáctého století, nelze nedojít k závěru, že to byla genocida.“[28] Thornton nepovažuje za genocidu rozšíření onemocnění a jako genocidu popisuje pouze přímý dopad války, násilí a masakrů, z nichž mnohé měly za následek vyhlazení celých etnických skupin.[29] Odborník na holokaust a politolog Guenter Lewy odmítá v této souvislosti „nálepku“ genocida a považuje vylidňování Ameriky nikoli za zločin, ale tragédii.[30]

Národní kongres amerických indiánů (National Congress of American Indians – NCAI) na své konferenci v roce 2013 přijal rezoluci, požadující vznik „National American Indian Holocaust Museum“. NCAI byl založen v roce 1944 a je nejstarší a největší organizací amerických indiánů a aljašských kmenových rad. Podle NCAI by měla být genocida amerických indiánů připomínána jako útok na samou humanitu.[31] Russell Thornton, profesor antropologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, použil pro označení genocidy amerických indiánů také pojem holokaust. Podle Thorntona znamenal pro americké indiány příchod Evropanů na území, které se mělo stát Spojenými státy, začátek dlouhého holokaustu, jehož výsledkem byly miliony mrtvých.[32] Leo Kuper, jeden z předních světových odborníků na problematiku genocidy, uvedl, že minulá neochota Spojených států ratifikovat konvenci OSN o genocidě se odvíjela od strachu, že mohou být retrospektivně zodpovědné mimo jiné za vyhlazování amerických indiánů.[33]

Markýz Louis-Joseph de Montcalm se snaží zabránit indiánským spojencům v masakrování britských zajatců po obléhání pevnosti William Henry v roce 1757 za francouzsko-indiánské války.

Podle docentky etnologie a historie Markéty Křížové nárůst finančních příjmů a podpor umožňuje indiánům platit vlastní historiky a kulturní a vzdělávací instituce, kde vytvářejí svou vlastní verzi dějin, která není opřena o evropské akademické standardy. To vede podle Křížové k nepřesnostem: „Minulý týden jsem byla v novém muzeu mimoevropských kultur v Paříži – Musée Branly. Nedozvíte se tam téměř nic o indiánském kolonialismu, kanibalismu, vražedných válkách kmenů, ženské obřízce, mnohoženství a útlaku žen. Toto je současný postoj daný ideologií multikulturalismu, která lakuje historii narůžovo. Moji studenti mohou zapomenout data, jména conquistadorů a kmenů, ale chtěla bych, aby si pamatovali, že historie je nesmírně komplikovaná a nemá jednoznačného viníka a jednoznačnou oběť. Je to šachová partie s mnoha účastníky v mnoha dimenzích, ve které hrálo roli strašně moc faktorů, ale jedinec nakonec stál vždy sám za sebe a musel se zodpovídat kulturním normám své vlastní společnosti.“ — Markéta Křížová, Cestomila.cz  

Podle Markéty Křížové rozklad indiánské civilizace nebyl způsoben jen expanzí Evropanů, celá kultura prérijních Indiánů je produkt styku s Evropou.[4][10][8][11]

„ „Historická fakta jsou zřejmá: většina texaských indiánů byla vyhlazena nebo přivedena na okraj zapomnění Španěly, Mexičany, Texasany a Američany, kteří si často nevážili života indiána více než života psa, někdy i méně.“ “
— William W. Newcomb, The Indians of Texas (1961), citováno dle[34]

Stanoviska státních orgánů

Spojené státy

Vedoucí představitel agentury Bureau of Indian Affairs, spadající pod federální vládu Spojených států, se dne 8. září 2000 formálně omluvil za podíl této organizace na „etnických čistkách“ západních indiánských kmenů.[35][36][37]

Kanada

Podle „Komise pravdy a usmíření“ (vznikla z rozhodnutí soudu z roku 2006) se Kanada dopustila kulturní genocidy na původním obyvatelstvu. K násilné převýchově docházelo od 19. století až do 70. let 20. století. Podle komise byl více než 150 tisícům indiánských dětí ve 130 církevních internátech upřen rodný jazyk, kultura a styk s rodinou.[38]

Současnost

Severní Amerika

Rozmístění rezervací a domorodých etnik v současných USA

Nárůst indiánské populace se datuje okolo roku 1900. V roce 1970 žilo na území USA 0,827 mil. indiánů, v roce 1980 celkem 1,361 mil., v roce 2000 2,4 mil. indiánů a 1,8 mil. míšenců, celkem 4,2 mil. osob.[39] Podle sčítání lidu v roce 2010 bylo v USA 2,9 mil. indiánů a 2,3 mil. míšenců, celkem 5,22 mil. osob.[40]

V dnešní době indiáni často žijí v jedné z 314 rezervacích, které mají vyjednány smlouvy s vládou USA a mají i občanství té které rezervace. Indiánské rezervace spadají výhradně pod svou vlastní jurisdikci. Na jejich území neplatí mnohé zákony USA, včetně daňových povinností.[zdroj?] Mimo rezervace jsou indiáni osvobozeni od daní v taxativně vymezené oblasti činností, nejznámější je provozování hazardních her. V roce 2001 provozovali indiáni celkem 290 kasin ve 28 státech USA s celkovým příjmem 12,7 miliardy USD. Vedle toho je kultura indiánů dotována z federálního rozpočtu, v roce 2001 bylo pro tento účel vyčleněno celkem 9,4 miliardy USD. Indiáni mají nárok na nespočet sociálních dávek a podpor, včetně zdravotní péče a školství zdarma, jsou přijímáni přednostně na univerzity. I přes tuto podporu se je často nedaří integrovat do běžného života. Peníze často končí u indiánských šéfů, mezi indiány je rozšířená konzumace alkoholu a drog. Jejich situace je přirovnávána přirovnat k problémům při práci se sociálně vyloučenými skupinami v Česku.[41][10][39]

Mírná většina indiánů žije mimo rezervace, hlavně ve velkých městech. Největší indiánskou komunitou je dnes národ Navahů, kteří žijí v rezervaci Navajo Nation. Největší populace indiánů dnes mají státy Oklahoma (bývalé Indiánské teritorium), Arizona, Nové Mexiko (rezervace Navahů), Aljaška (část z toho Eskymáci a Aleuti) a dále státy Velkých plání jako jsou Severní Dakota, Jižní Dakota a Montana. Největšími kmeny jsou Čerokíové s počtem přes jeden mil. osob, Navahové s počtem 0,3 mil. osob a Siouxové s počtem 0,15 mil. osob. Například indiánská rezervace kmene Navahů má rozlohu téměř jako Česká republika. Je na plochu větší než devět států USA (Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, Rhode Island, Vermont, West Virginia).[39]

Střední Amerika

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Jižní Amerika

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Časté záměrné ničení flóry a fauny, kterou američtí indiáni využívali, bylo „strategií univerzálně přijatou veliteli evropských jednotek, kteří válčili proti indiánům ... věděli, že zničením jejich plodin znemožní základní zásobování kmene jídlem.“ Nejmarkantnějším a pro americké indiány pravděpodobně nejvíce zničujícím příkladem vybíjení zvířat bylo téměř úplné vyhubení bizonů, které vyvrcholilo ve druhé polovině 19. století (Thornton 1987, s. 51). Před příchodem Evropanů indiáni neměli jak ulovit bizony (Křížová 2014, tyden.cz, Co zavinil Vinnetou. Etnoložka vyvrací mýty o indiánech). Podle Šolce bylo v letech 1872–1874 bylo pobito přes čtyři miliony bizonů. Hladovějící indiáni byli nuceni vzdávat se na milost a nemilost a odejít do rezervací, kde jim vláda slibovala alespoň nějakou obživu, ovšem i zde často trpěli hladem a nemocemi (Šolc 1977, s. 104). Na začátku 19. století žilo na celém území USA okolo 600 000 indiánů, k poklesu populace došlo hlavně z důvodů nemocí. Indiánům přinášely vyšší životní standard a větší bezpečí křesťanské misie. Při neúrodě pomáhaly ostatní misie. Misionáři se snažili zabránit nejhorším excesům – lidským obětem, mučení zajatců, kanibalismu, týrání manželek, ale i sirotků, kteří byli vydáni napospas naprosto všem. (Křížová 2013, cestomila.cz, Markéta Křížová: Studiem misií se mění černobílý obraz conquisty).

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Population history of indigenous peoples of the Americas na anglické Wikipedii a Genocide of indigenous peoples na anglické Wikipedii.

  1. ↑ TAYLOR, Alan. American colonies; Volume 1 of The Penguin history of the United States, History of the United States Series. [s.l.]: Penguin, 2002. Dostupné online. ISBN 9780142002100. S. 40. 
  2. ↑ David E. Stannard. American Holocaust: The Conquest of the New World. [s.l.]: Oxford University Press, USA, 1993-11-18. Dostupné online. ISBN 978-0-19-508557-0. 
  3. ↑ a b c d e Atrocities Against Native Americans [online]. United to End Genocide [cit. 2016-05-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c http://www.cestomila.cz/clanek/1023-marketa-krizova-studiem-misii-se-meni-cernobily-obraz-conquisty
  5. ↑ a b Anderson, Crucible of War, 541–42; Jennings, Empire of Fortune, 447n26.
  6. ↑ a b Calloway, Scratch of a Penn, 73.
  7. ↑ Thorton 1987, s. 104
  8. ↑ a b c http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006/3/mezi-stretavanim-a-setkavanim-/
  9. ↑ a b WEDDLE, Robert S. Changing Tides: Twilight and Dawn in the Spanish Sea, 1763–1803. Tamu: Texas A&M University Press, 1995. 384 s. ISBN 9780585174143. S. 163-164. 
  10. ↑ a b c d e http://www.tyden.cz/rubriky/relax/cestovani/co-zavinil-vinnetou-etnolozka-vyvraci-myty-o-indianech_313747.html
  11. ↑ a b http://magazinuni.cz/ruzne/marketa-krizova-%E2%80%93-multietnicka-spolecnost-aneb-projekty-ktere-selhaly/
  12. ↑ WEBER, David J. The Spanish Frontier in North America. New Haven, CT: Yale University Press, 1992. (Yale Western Americana Series). ISBN 0300051980. 
  13. ↑ Thornton, Russell (1990). American Indian Holocaust and Survival: A Population History since 1492. University of Oklahoma Press. st. 48. ISBN 978-0-8061-2220-5
  14. ↑ Šolc 1977, s. 34
  15. ↑ Šolc 1977, s. 86
  16. ↑ Šolc 1977, s. 104-105
  17. ↑ CODY, William F. The Life of HON. William F. Cody Known as Buffalo Bill, the Famous Hunter, Scout and Guide. [s.l.]: A Public Domain Book 
  18. ↑ CARTER, Robert A. Buffalo Bill Cody: The Man Behind the Legend. [s.l.]: Wiley, 2002. ISBN 978-0-471-07780-0. S. 512. 
  19. ↑ http://www.equichannel.cz/indiani-kone-a-buffalo-bill
  20. ↑ Šolc 1977, s. 104-105
  21. ↑ OSTLER, Jeffrey. Genocide and American Indian History [online]. Oxford Research Encyclopedias of American History, 2015 [cit. 2016-05-26]. Dostupné online. 
  22. ↑ THORNTON, Russell. American Indian Holocaust and Survival: A Population History Since 1492. [s.l.]: University of Oklahoma Press, 1987. Dostupné online. ISBN 0-8061-2074-6. S. 104. 
  23. ↑ Thornton, Russell (1990). American Indian Holocaust and Survival: A Population History since 1492. University of Oklahoma Press. st. 48. ISBN 978-0-8061-2220-5
  24. ↑ THORTON, Russel: American Indian holocaust and survival: a population history since 1492. University of Oklahoma Press, 1990.
  25. ↑ Stannard 1993
  26. ↑ Thorton 1987
  27. ↑ Churchil 1997
  28. ↑ Stannard 1993, s. 281
  29. ↑ Thorton 1987, s. 104-113
  30. ↑ Guenter Lewy. Were American Indians the Victims of Genocide? [online]. History News Network, 2007 [cit. 2013-08-28]. Dostupné online. 
  31. ↑ National American Indian Holocaust Museum [online]. National Congress of American Indians (NCAI), 2013 [cit. 2016-05-26]. Dostupné online. 
  32. ↑ THORNTON, Russell. American Indian Holocaust and Survival: A Population History Since 1492. [s.l.]: University of Oklahoma Press, 1987. Dostupné online. ISBN 0-8061-2074-6. S. xv. 
  33. ↑ STANNARD, David E. American Holocaust: The Conquest of the New World. [s.l.]: Oxford University Press, 1993. 416 s. Dostupné online. ISBN 0199838984. S. 256. 
  34. ↑ THORNTON, Russell. American Indian Holocaust and Survival: A Population History Since 1492. [s.l.]: University of Oklahoma Press, 1987. Dostupné online. ISBN 0-8061-2074-6. S. 49. 
  35. ↑ An apology from the BIA [online]. tahtonka (Global Culture, Exploring the Humanities of Humans), 2000 [cit. 2010-02-21]. Dostupné online. 
  36. ↑ Video of Kevin Gover’s speech, "Never Again" (Sept. 8, 2000), a formal apology to Native Americans, on behalf of the U.S. Bureau of Indian Affairs; U.S. Bureau of Indian Affairs, analog to digital conversion by Harkirat Chawia, Michigan State University, presented by Christopher Buck, Michigan State University; http://christopherbuck.com/video/Kevin_Gover_BIA_Speech.mpg
  37. ↑ BUCK, Christopher. "Never Again"; Kevin Gover’s Apology for the Bureau of Indian Affairs. Wicazo SA Review. 2006, s. 97–126. Dostupné online [cit. Oct 12, 2015]. JSTOR 4140301. 
  38. ↑ ROŠKOT, Jiří. Ottawa přiznala kulturní genocidu indiánů. Novinky.cz [online]. 2015-06-05 [cit. 2016-05-26]. Dostupné online. 
  39. ↑ a b c http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2003/01/27614_11_13_0.html
  40. ↑ http://www.census.gov/prod/cen2010/briefs/c2010br-02.pdf
  41. ↑ http://magazinuni.cz/ruzne/marketa-krizova-%E2%80%93-multietnicka-spolecnost-aneb-projekty-ktere-selhaly/

Literatura

  • Churchill, Ward (1997). A Little Matter of Genocide: Holocaust and Denial in the Americas. San Francisco: City Lights Books.
  • Madley, Benjamin. (2016). An American Genocide: The United States and the California Indian Catastrophe, 1846–1873. Yale University Press. ISBN 978-0300181364.
  • Power, Samantha (2002). “A Problem from Hell”: America and the Age of Genocide. New York: Basic Books.
  • Stannard, David E. (1993). American Holocaust: The Conquest of the New World. Oxford University Press, USA. ISBN 978-0-19-508557-0.
  • Šolc, Václav (1977). Indiánské historie. Vydal Československý spisovatel v Praze.
  • Thornton, Russel (1987). American Indian Holocaust and Survival: A Population History Since 1492. Norman: University of Oklahoma Press. ISBN 978-0-8061-2074-4.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Demografická_historie_amerických_indiánů&oldid=14855186“