Avitus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Avitus
západořímský císař
Portrét
Mince císaře Avita
Doba vlády9./10. července 455 – 17./18. října 456
Úplné jménoEparchius Avitus
Narozeníkolem 385 nebo 395
Arvernis (Clermont)
Úmrtí457
PohřbenBrioude
PředchůdcePetronius Maximus
NástupceMaiorianus
PotomciAgricola
Ecdicius Avitus
Papianilla
OtecFlavius Julius Agricola
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eparchius Avitus (kolem 385 nebo 395 – 457) byl západořímský císař vládnoucí od 9. nebo 10. července 455 do 17. nebo 18. října 456.

Tento galorománský aristokrat a senátor absolvoval úspěšnou kariéru, během níž zastával civilní i vojenské posty. Avitus udržoval úzké kontakty s Vizigóty, římskými federáty sídlícími v jihozápadní Galii. V roce 451 je jako Aetiův vyslanec přesvědčil, aby společně s Římany čelili vpádu hunského krále Attily do Galie. Poté, co Vandalové v roce 455 vyplenili Řím, byl s pomocí Vizigótů dosazen za císaře. Když Vizigóti vytáhli v dalším roce do Hispánie, italské vojsko pod velením Ricimera a Maioriana se vzbouřilo a Avita porazilo. Avitus byl následně přinucen stát se biskupem v Placentii. Jeho nástupcem se po několika měsících stal Maiorianus.

Život

Původ a počátky kariéry

Avitus se narodil v galském městě Arvernis (dnešní Clermont) v rodině náležející ke galorománské aristokracii. Jeho otcem byl pravděpodobně Flavius Julius Agricola, konzul v roce 421. Avitus měl dva syny, Agricolu a Ecdicia Avita, který dosáhl vysokých hodností za Julia Nepota, a dceru Papianillu.[1] Dopisy a panegyriky jejího manžela Sidonia Apollinara představují důležitý pramen pro období Avitovy vlády.[2]

Avitovi se dostalo klasického vzdělání, včetně studií práva, běžného u mladého muže jeho společenského postavení. Někdy před rokem 421 byl vyslán k mocnému patriciovi a generálovi Flaviu Constantiovi se žádostí o zmírnění daňové zátěže pro rodný kraj Auvergne. Jeho příbuzný Theodorus pobýval jako rukojmí na dvoře vizigótského krále Theodoricha I. v Tolose (Toulouse). V roce 425 nebo 426 Avitus zavítal na králův dvůr a setkal se zde s příbuzným i se samotným Theodorichem.[3] Okolo roku 439 navázal kontakty s královým synem, pozdějším Theodorichem II., jehož podnítil ke studiu děl latinských básníků.

Avitus prodělal pozoruhodnou kariéru, v jejímž průběhu vykonával četné významné civilní úřady a také vojenské hodnosti. Svoji vojenskou dráhu započal službou pod generálem (magister militum) Aetiem při jeho tažení proti Juthungům a vzbouřeným obyvatelům Norika v letech 430 až 431.[4] Účastnil se rovněž Aetiova tažení proti Burgundům v roce 436. Poté, co dosáhl nejvyššího senátorského stavu vir illustris, roku 437 se vrátil do Arvernis a působil patrně jako magister militum per Gallias. V témže roce porazil skupinu hunských nájezdníků pustošících Auvergne a přinutil Theodoricha I. upustit od obléhání města Narbo (Narbonne). Nejspíše v letech 439 až 440 zastával úřad pretoriánského prefekta Galie a v této funkci vyjednával o uzavření míru s Vizigóty po Litoriově porážce. Pak se stáhl z veřejného života na svůj statek Avitacum, nalézající se poblíž Arvernis. Zde žil jako soukromník až do roku 451, kdy Hunové vedení Attilou napadli západořímskou říši. Avitus tehdy díky svým stykům s Vizigóty přesvědčil Theodoricha I., aby vstoupil do aliance s Aetiem.[1] Jejich spojené síly následně zastavily Attilu v bitvě na Katalaunských polích, v níž Theodorich přišel o život.

Získání trůnu

Solidus s vyobrazením Petronia Maxima, Avitova předchůdce

Na jaře 455 císař Petronius Maximus, jenž se krátce před tím domohl vlády v důsledku zavraždění Aetia a Valentiniana III., ustavil Avita do hodnosti magister militum per Gallias.[2] Maximus ho vzápětí vyslal jako vyslance na dvůr Theodoricha II. v Tolose. Toto poselstvo zřejmě potvrdilo status Vizigótů jako spojenců (foederati) říše a požádalo je o podporu pro nového císaře.[5] Zatímco se Avitus zdržoval na Theodorichově dvoře, dorazila tam zpráva o smrti Petronia Maxima a o vyplenění Říma Vandaly v čele s králem Geiserichem. Podle Sidonia Apollinara se Theodorich chopil nabízející se příležitosti a vybídl Avita, aby se ujal trůnu.[6] Nato Avitus v doprovodu vizigótského krále vstoupil do Arelate (Arles).[7] 9. či 10. července 455 předáci sedmi jižních galských provincií, zasedající ve Viernu, nedaleko Arelate, prohlásili Avita za císaře.[1] Zhruba o měsíc později ho akceptoval i římský senát.

Avitus strávil v Galii asi tři měsíce, aby se připravil k výpravě do Říma, přičemž se opíral především o Vizigóty.[8] Poté se shromážděným vojskem posíleným o gótské oddíly vytáhl do Itálie. Postupoval pravděpodobně přes Noricum, v němž upevnil císařskou autoritu, a prošel Ravennou. Zde zanechal gótské vojáky pod velením Vizigóta Remista, jehož ustavil do hodnosti patricius a magister militum. 21. září 455 dorazil do Říma.[1]

Vláda

Podpora Vizigótů sice dopomohla Avitovi k trůnu, avšak jeho udržení záviselo na postoji ostatních mocenských činitelů ovlivňujících politiku západořímské říše. Avitus si potřeboval zajistit náklonnost nebo alespoň neutralitu východořímského císaře Marciana, italského vojska a jeho velitelů Ricimera a Maioriana, italských senátorů a v neposlední řadě Geiserichových Vandalů.

Brzy po uchopení moci se Avitus snažil dosáhnout uznání ze strany Konstantinopole a za tímto účelem vyslal poselstvo k Marcianovi.[9] Hydatius poznamenává, že oba panovníci vládli ve vzájemném souladu.[10] Vztahy mezi Východem a Západem se přesto vyznačovaly zjevným napětím. V souladu s ustálenými zvyklostmi měly obě poloviny říše nominovat shodně po jednom z dvojice konzulů pro nadcházející rok. V rozporu s tím byli pro rok 456 ustaveni dva východní konzulové, třebaže na Západě nastoupil tento úřad taktéž Avitus. Chybějící shoda v osobách konzulů naznačuje nepříznivý postoj východního dvora, ačkoli k úplné roztržce, tedy prohlášení Avita za uzurpátora, nedošlo.[1]

Historik Priskos uvádí, že po vyplenění Říma Vandaly se Marcianus prostřednictvím diplomacie pokusil přimět Geisericha k tomu, aby zanechal útoků proti Itálii.[11] Obdobně Avitus nabádal vandalského krále k dodržování smlouvy uzavřené v roce 442 s Valentinianem III.[11] Vandalové sice v zimním období přechodně ustali ve svých nájezdech, s počátkem nové sezóny je ale obnovili a v březnu 456 vyplenili Capuu. Avitus proto pověřil Ricimera obranou Sicílie, načež Římané odrazili Vandaly v pozemním střetnutí u Agrigenta a zvítězili nad nimi v námořní bitvě svedené při pobřeží Korsiky.[12]

V Hispánii pokračovali Svébové v napadání římského území pustošením provincie pokračovali pokračovali Carthaginensis. Avitus vyslal k jejich králi Rechiarovi komita Frontona a své vyslance k němu poslal rovněž Theodorich.[13] Rechiar obě poselstva propustil a vpadl do Tarraconensis, odkud odvedl velké množství zajatců.[14] V reakci na to Avitus Theodorichovi dovolil či ho přímo vybídl k tomu, aby s početným vojskem vtrhl do Hispánie. Vizigóti nato Svéby drtivě porazili v bitvě na březích řeky Órbigo, svedené 5. října 456 nedaleko Astorgy.[15] Vítězové následně vtáhli do Gallaecie a vydrancovali Bracaru (Braga), hlavní město Svébů. Rechiar uprchl do Oporta, kde byl Theodorichem dopaden a podobně jako mnoho jeho soukmenovců popraven.[16] Porážka zásadním způsobem podlomila moc Svébů v Hispánii, již zachvátila anarchie.[17]

Sesazení a smrt

Mince znázorňující Maioriana, jednoho ze strůjců Avitova sesazení

Italové pohlíželi na Avita jako na cizince, dosazeného navíc Vizigóty, a jejich nelibost vůči němu postupem času přerostla v odpor.[18] Avitus si proti sobě popudil italské senátory, už tak rozladěné jeho galským původem, neboť do vysokých státních funkcí i do nižších administrativních funkcí ustavoval výhradně členy galorománské aristokracie.[1] Protože Vandalové ohrožovali námořní trasy, čímž narušili zásobování obilím, obyvatelé Říma trpěli nedostatkem potravin. Lid proto donutil Avita, aby propustil vojsko, které s ním přitáhlo z Galie.[19] Císař současně odeslal pryč také své gótské spojence. Při tom musel přikročit k sejmutí a roztavení bronzových komponentů veřejných staveb, aby je vyplatil.[20] Tím ovšem dále pobouřil městské obyvatelstvo, jež proti němu rozpoutalo povstání.[19]

Velitelé italského vojska, Ricimer a comes domesticorum Maiorianus, povzbuzení nedávnými úspěchy v bojích s Vandaly, využili nepokojů v Římě a otevřeně se vzbouřili proti Avitovi.[19] Jelikož Avitus před tím rozpustil své spojence, rozhodl se opustit Řím a na počátku podzimu 456 se vydal do Galie.[21] Vzbouřenci zabili 17. září 456 v Ravenně Avitova stoupence patricia Remista, jehož pozici zaujal Gal Messianus.[22] Avitus shromáždil veškeré dostupné síly a vtáhl do Placentie (Piacenza), aby se střetl s Ricimerem. V nastalé bitvě, svedené před branami města, došlo k velkému krveprolití v řadách Avitova vojska, jemuž padl za oběť i Messianus.[22] Ricimer 17. nebo 18. října 456 zajal Avita v Placentii, avšak ušetřil jeho život a přinutil ho, aby se nechal vysvětit za biskupa tohoto města.[23]

Galorománi zřejmě uznávali Avita za svého císaře i po jeho sesazení. Sidonius Apollinaris se zmiňuje o neúspěšném pokusu o převrat zorganizovaném v Galii jistým Marcellem, usilujícím pravděpodobně o opětovné nastolení Avita za císaře.[24] Avitus žil nejspíše ještě počátkem roku 457, čemuž nasvědčuje i Hydatiova poznámka o tom, že tento rok představoval třetí rok jeho panování.[25] V líčení okolností jeho úmrtí se antické prameny rozcházejí. Podle Řehoře z Tours ho římský senát odsoudil k smrti, načež se pod záminkou pouti k bazilice svatého Juliana, arvernského mučedníka, pokusil uprchnout do Galie. Během cesty ale zemřel a jeho ostatky byly pohřbeny ve vesnici Brioude u Julianova hrobu.[26] Ioannes z Antiochie klade Avitovu smrt za vinu Maiorianovi, jenž ho měl vyhladovět či zardousit.[19] O několik měsíců později přešla vláda na Maioriana.

Poznámky

  1. ↑ a b c d e f Mathisen, Ralph W. Avitus (9/10 July 455 - 17/18 October 456). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-9-23].
  2. ↑ a b Heather (2007), s. 432.
  3. ↑ Heather (2007), s. 440.
  4. ↑ Sidonius Apollinaris. Carmen VII.233.
  5. ↑ Sidonius Apollinaris. Carmen VII.399-434.
  6. ↑ Sidonius Apollinaris. Carmen VII.510-518.
  7. ↑ Hydatius 156.
  8. ↑ Sidonius Apollinaris. Carmen VII.520-521.
  9. ↑ Hydatius 166.
  10. ↑ Hydatius 169.
  11. ↑ a b Priskos fr. 24.
  12. ↑ Priskos fr. 31; Hydatius 176-177.
  13. ↑ Hydatius 170.
  14. ↑ Hydatius 163, 165.
  15. ↑ Hydatius 173; Halsall (2007), s. 260.
  16. ↑ Jordanes XXXXIV.231-232; Halsall (2007), s. 260.
  17. ↑ Halsall (2007), s. 260.
  18. ↑ Mathisen, Ralph W. Avitus (9/10 July 455 - 17/18 October 456). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-9-23]; Heather (2007), s. 442.
  19. ↑ a b c d Ioannes z Antiochie fr. 202.
  20. ↑ Priskos fr. 32.
  21. ↑ Hydatius 177.
  22. ↑ a b Halsall (2007), s. 261.
  23. ↑ Heather (2007), s. 442.
  24. ↑ Sidonius Apollinaris. Epistulae I.11.6.
  25. ↑ Hydatius 183.
  26. ↑ Řehoř z Tours Historiarum Francorum II.11.

Literatura

  • JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9
  • CAMERON, Averil; WARD-PERKINS, Bryan; WHITBY, Michael. The Cambridge Ancient History XIV: Late Antiquity: Empire and Successors, A.D. 425-600. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-32591-2
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
  • HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
  • HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Avitus&oldid=15375036“