Avitus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Avitus
západořímský císař
Mince císaře Avita
Mince císaře Avita
Doba vlády 9./10. července 455 – 17./18. října 456
Úplné jméno Eparchius Avitus
Narození kolem 385 nebo 395
Arvernis (Clermont)
Úmrtí 457
Předchůdce Petronius Maximus
Nástupce Maiorianus
Potomci Agricola
Ecdicius Avitus
Papianilla
Otec Flavius Julius Agricola

Eparchius Avitus (kolem 385 nebo 395 – 457) byl západořímský císař vládnoucí od 9. nebo 10. července 455 do 17. nebo 18. října 456.

Tento galorománský aristokrat a senátor absolvoval úspěšnou kariéru, během níž zastával civilní i vojenské posty. Avitus udržoval úzké kontakty s Vizigóty, římskými federáty sídlícími v jihozápadní Galii. V roce 451 je jako Aetiův vyslanec přesvědčil, aby společně s Římany čelili vpádu hunského krále Attily do Galie. Poté, co Vandalové v roce 455 vyplenili Řím, byl s pomocí Vizigótů dosazen za císaře. Když Vizigóti vytáhli v dalším roce do Hispánie, italské vojsko pod velením Ricimera a Maioriana se vzbouřilo a Avita porazilo. Avitus byl následně přinucen stát se biskupem v Placentii. Jeho nástupcem se po několika měsících stal Maiorianus.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ a počátky kariéry[editovat | editovat zdroj]

Avitus se narodil v galském městě Arvernis (dnešní Clermont) v rodině náležející ke galorománské aristokracii. Jeho otcem byl pravděpodobně Flavius Julius Agricola, konzul v roce 421. Avitus měl dva syny, Agricolu a Ecdicia Avita, který dosáhl vysokých hodností za Julia Nepota, a dceru Papianillu.[1] Dopisy a panegyriky jejího manžela Sidonia Apollinara představují důležitý pramen pro období Avitovy vlády.[2]

Avitovi se dostalo klasického vzdělání, včetně studií práva, běžného u mladého muže jeho společenského postavení. Někdy před rokem 421 byl vyslán k mocnému patriciovi a generálovi Flaviu Constantiovi se žádostí o zmírnění daňové zátěže pro rodný kraj Auvergne. Jeho příbuzný Theodorus pobýval jako rukojmí na dvoře vizigótského krále Theodoricha I. v Tolose (Toulouse). V roce 425 nebo 426 Avitus zavítal na králův dvůr a setkal se zde s příbuzným i se samotným Theodorichem.[3] Okolo roku 439 navázal kontakty s královým synem, pozdějším Theodorichem II., jehož podnítil ke studiu děl latinských básníků.

Avitus prodělal pozoruhodnou kariéru, v jejímž průběhu vykonával četné významné civilní úřady a také vojenské hodnosti. Svoji vojenskou dráhu započal službou pod generálem (magister militum) Aetiem při jeho tažení proti Juthungům a vzbouřeným obyvatelům Norika v letech 430 až 431.[4] Účastnil se rovněž Aetiova tažení proti Burgundům v roce 436. Poté, co dosáhl nejvyššího senátorského stavu vir illustris, roku 437 se vrátil do Arvernis a působil patrně jako magister militum per Gallias. V témže roce porazil skupinu hunských nájezdníků pustošících Auvergne a přinutil Theodoricha I. upustit od obléhání města Narbo (Narbonne). Nejspíše v letech 439 až 440 zastával úřad pretoriánského prefekta Galie a v této funkci vyjednával o uzavření míru s Vizigóty po Litoriově porážce. Pak se stáhl z veřejného života na svůj statek Avitacum, nalézající se poblíž Arvernis. Zde žil jako soukromník až do roku 451, kdy Hunové vedení Attilou napadli západořímskou říši. Avitus tehdy díky svým stykům s Vizigóty přesvědčil Theodoricha I., aby vstoupil do aliance s Aetiem.[1] Jejich spojené síly následně zastavily Attilu v bitvě na Katalaunských polích, v níž Theodorich přišel o život.

Získání trůnu[editovat | editovat zdroj]

Solidus s vyobrazením Petronia Maxima, Avitova předchůdce

Na jaře 455 císař Petronius Maximus, jenž se krátce před tím domohl vlády v důsledku zavraždění Aetia a Valentiniana III., ustavil Avita do hodnosti magister militum per Gallias.[2] Maximus ho vzápětí vyslal jako vyslance na dvůr Theodoricha II. v Tolose. Toto poselstvo zřejmě potvrdilo status Vizigótů jako spojenců (foederati) říše a požádalo je o podporu pro nového císaře.[5] Zatímco se Avitus zdržoval na Theodorichově dvoře, dorazila tam zpráva o smrti Petronia Maxima a o vyplenění Říma Vandaly v čele s králem Geiserichem. Podle Sidonia Apollinara se Theodorich chopil nabízející se příležitosti a vybídl Avita, aby se ujal trůnu.[6] Nato Avitus v doprovodu vizigótského krále vstoupil do Arelate (Arles).[7] 9. či 10. července 455 předáci sedmi jižních galských provincií, zasedající ve Viernu, nedaleko Arelate, prohlásili Avita za císaře.[1] Zhruba o měsíc později ho akceptoval i římský senát.

Avitus strávil v Galii asi tři měsíce, aby se připravil k výpravě do Říma, přičemž se opíral především o Vizigóty.[8] Poté se shromážděným vojskem posíleným o gótské oddíly vytáhl do Itálie. Postupoval pravděpodobně přes Noricum, v němž upevnil císařskou autoritu, a prošel Ravennou. Zde zanechal gótské vojáky pod velením Vizigóta Remista, jehož ustavil do hodnosti patricius a magister militum. 21. září 455 dorazil do Říma.[1]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Podpora Vizigótů sice dopomohla Avitovi k trůnu, avšak jeho udržení záviselo na postoji ostatních mocenských činitelů ovlivňujících politiku západořímské říše. Avitus si potřeboval zajistit náklonnost nebo alespoň neutralitu východořímského císaře Marciana, italského vojska a jeho velitelů Ricimera a Maioriana, italských senátorů a v neposlední řadě Geiserichových Vandalů.

Brzy po uchopení moci se Avitus snažil dosáhnout uznání ze strany Konstantinopole a za tímto účelem vyslal poselstvo k Marcianovi.[9] Hydatius poznamenává, že oba panovníci vládli ve vzájemném souladu.[10] Vztahy mezi Východem a Západem se přesto vyznačovaly zjevným napětím. V souladu s ustálenými zvyklostmi měly obě poloviny říše nominovat shodně po jednom z dvojice konzulů pro nadcházející rok. V rozporu s tím byli pro rok 456 ustaveni dva východní konzulové, třebaže na Západě nastoupil tento úřad taktéž Avitus. Chybějící shoda v osobách konzulů naznačuje nepříznivý postoj východního dvora, ačkoli k úplné roztržce, tedy prohlášení Avita za uzurpátora, nedošlo.[1]

Historik Priskos uvádí, že po vyplenění Říma Vandaly se Marcianus prostřednictvím diplomacie pokusil přimět Geisericha k tomu, aby zanechal útoků proti Itálii.[11] Obdobně Avitus nabádal vandalského krále k dodržování smlouvy uzavřené v roce 442 s Valentinianem III.[11] Vandalové sice v zimním období přechodně ustali ve svých nájezdech, s počátkem nové sezóny je ale obnovili a v březnu 456 vyplenili Capuu. Avitus proto pověřil Ricimera obranou Sicílie, načež Římané odrazili Vandaly v pozemním střetnutí u Agrigenta a zvítězili nad nimi v námořní bitvě svedené při pobřeží Korsiky.[12]

V Hispánii pokračovali Svébové v napadání římského území pustošením provincie pokračovali pokračovali Carthaginensis. Avitus vyslal k jejich králi Rechiarovi komita Frontona a své vyslance k němu poslal rovněž Theodorich.[13] Rechiar obě poselstva propustil a vpadl do Tarraconensis, odkud odvedl velké množství zajatců.[14] V reakci na to Avitus Theodorichovi dovolil či ho přímo vybídl k tomu, aby s početným vojskem vtrhl do Hispánie. Vizigóti nato Svéby drtivě porazili v bitvě na březích řeky Órbigo, svedené 5. října 456 nedaleko Astorgy.[15] Vítězové následně vtáhli do Gallaecie a vydrancovali Bracaru (Braga), hlavní město Svébů. Rechiar uprchl do Oporta, kde byl Theodorichem dopaden a podobně jako mnoho jeho soukmenovců popraven.[16] Porážka zásadním způsobem podlomila moc Svébů v Hispánii, již zachvátila anarchie.[17]

Sesazení a smrt[editovat | editovat zdroj]

Mince znázorňující Maioriana, jednoho ze strůjců Avitova sesazení

Italové pohlíželi na Avita jako na cizince, dosazeného navíc Vizigóty, a jejich nelibost vůči němu postupem času přerostla v odpor.[18] Avitus si proti sobě popudil italské senátory, už tak rozladěné jeho galským původem, neboť do vysokých státních funkcí i do nižších administrativních funkcí ustavoval výhradně členy galorománské aristokracie.[1] Protože Vandalové ohrožovali námořní trasy, čímž narušili zásobování obilím, obyvatelé Říma trpěli nedostatkem potravin. Lid proto donutil Avita, aby propustil vojsko, které s ním přitáhlo z Galie.[19] Císař současně odeslal pryč také své gótské spojence. Při tom musel přikročit k sejmutí a roztavení bronzových komponentů veřejných staveb, aby je vyplatil.[20] Tím ovšem dále pobouřil městské obyvatelstvo, jež proti němu rozpoutalo povstání.[19]

Velitelé italského vojska, Ricimer a comes domesticorum Maiorianus, povzbuzení nedávnými úspěchy v bojích s Vandaly, využili nepokojů v Římě a otevřeně se vzbouřili proti Avitovi.[19] Jelikož Avitus před tím rozpustil své spojence, rozhodl se opustit Řím a na počátku podzimu 456 se vydal do Galie.[21] Vzbouřenci zabili 17. září 456 v Ravenně Avitova stoupence patricia Remista, jehož pozici zaujal Gal Messianus.[22] Avitus shromáždil veškeré dostupné síly a vtáhl do Placentie (Piacenza), aby se střetl s Ricimerem. V nastalé bitvě, svedené před branami města, došlo k velkému krveprolití v řadách Avitova vojska, jemuž padl za oběť i Messianus.[22] Ricimer 17. nebo 18. října 456 zajal Avita v Placentii, avšak ušetřil jeho život a přinutil ho, aby se nechal vysvětit za biskupa tohoto města.[23]

Galorománi zřejmě uznávali Avita za svého císaře i po jeho sesazení. Sidonius Apollinaris se zmiňuje o neúspěšném pokusu o převrat zorganizovaném v Galii jistým Marcellem, usilujícím pravděpodobně o opětovné nastolení Avita za císaře.[24] Avitus žil nejspíše ještě počátkem roku 457, čemuž nasvědčuje i Hydatiova poznámka o tom, že tento rok představoval třetí rok jeho panování.[25] V líčení okolností jeho úmrtí se antické prameny rozcházejí. Podle Řehoře z Tours ho římský senát odsoudil k smrti, načež se pod záminkou pouti k bazilice svatého Juliana, arvernského mučedníka, pokusil uprchnout do Galie. Během cesty ale zemřel a jeho ostatky byly pohřbeny ve vesnici Brioude u Julianova hrobu.[26] Ioannes z Antiochie klade Avitovu smrt za vinu Maiorianovi, jenž ho měl vyhladovět či zardousit.[19] O několik měsíců později přešla vláda na Maioriana.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Mathisen, Ralph W. Avitus (9/10 July 455 - 17/18 October 456). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-9-23].
  2. a b Heather (2007), s. 432.
  3. Heather (2007), s. 440.
  4. Sidonius Apollinaris. Carmen VII.233.
  5. Sidonius Apollinaris. Carmen VII.399-434.
  6. Sidonius Apollinaris. Carmen VII.510-518.
  7. Hydatius 156.
  8. Sidonius Apollinaris. Carmen VII.520-521.
  9. Hydatius 166.
  10. Hydatius 169.
  11. a b Priskos fr. 24.
  12. Priskos fr. 31; Hydatius 176-177.
  13. Hydatius 170.
  14. Hydatius 163, 165.
  15. Hydatius 173; Halsall (2007), s. 260.
  16. Jordanes XXXXIV.231-232; Halsall (2007), s. 260.
  17. Halsall (2007), s. 260.
  18. Mathisen, Ralph W. Avitus (9/10 July 455 - 17/18 October 456). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-9-23]; Heather (2007), s. 442.
  19. a b c d Ioannes z Antiochie fr. 202.
  20. Priskos fr. 32.
  21. Hydatius 177.
  22. a b Halsall (2007), s. 261.
  23. Heather (2007), s. 442.
  24. Sidonius Apollinaris. Epistulae I.11.6.
  25. Hydatius 183.
  26. Řehoř z Tours Historiarum Francorum II.11.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9
  • CAMERON, Averil; WARD-PERKINS, Bryan; WHITBY, Michael. The Cambridge Ancient History XIV: Late Antiquity: Empire and Successors, A.D. 425-600. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. ISBN 978-0-521-32591-2
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
  • HALSALL, Guy. Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-43491-1
  • HEATHER, Peter J. Der Untergang des Römischen Weltreichs. Stuttgart: Klett-Cotta, 2007. ISBN 978-3-499-62665-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Předchůdce:
Petronius Maximus
Znak z doby nástupu Západořímský císař
455456
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Maiorianus