Antibiotická rezistence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Antibiotická rezistence je odolnost infikujících organismů vůči antibiotikům. Je jedním z vedlejších efektů chybného užívání antibiotik. Principem je podobná vývoji pesticidové rezistence u hmyzu. Přirozená rezistence se vztahuje na bakteriální druhy, které jsou mimo spektrum působení antibiotika, tj. nenesou zásahové struktury příslušné antimikrobiální látky. Získaná (sekundární) rezistence je následkem evoluce bakteriálního genomu a selekčního tlaku prostředí . Získaná rezistence vzniká buď jako důsledek mutací genu na bakteriálním chromozomu, nebo získáním genu od jiné bakterie (rezistentní na danou antimikrobiální látku).

Evoluční předpoklady[editovat | editovat zdroj]

Evoluční teorie genetické selekce vyžaduje, aby téměř 100% infikujících organismů bylo zničeno pro prevenci genetické selekce na rezistenci. Přežije-li malá část populace bakterií léčbu a může-li se reprodukovat, průměrná susceptibilita (citlivost) nové populace na ničící sloučeninu bude mnohem menší než u původní populace, protože nová populace vyrostla z nemnohých organismů, které vydržely původní léčbu. Toto přežití je výsledkem dědičné rezistence na sloučeninu, která byla v původní populaci řídká, ale teď je u potomstva úplně selektovaného z těchto původně málo rezistentních organismů mnohem častější.

Vývoj rezistence na antibiotika ve světě[editovat | editovat zdroj]

Antibiotická rezistence se stala vážným problémem v rozvojových i vyspělých zemích. V roce 1984 polovině lidí v USA způsobil aktivní tuberkulózu kmen, který byl rezistentní na alespoň jedno antibiotikum. V některých zařízeních jako nemocnice a střediska pro děti je míra antibiotické rezistence natolik vysoká, že obyčejná levná antibiotika jsou prakticky nepoužitelná pro léčbu častých infekcí. To vede k častějšímu použití nových a dražších sloučenin, co obratem vede k dalšímu zvýšení rezistence na tyto nové léky a k nekončící snaze vyvinout nové a odlišné antibiotické následovníky pro udržení předstihu před infekcemi. Existují obavy, že lidé eventuálně ztratí tento předstih a doba, kdy neměli obavu z fatálních bakteriálních infekcí, bude jen vzpomínkou.

Dalším příkladem selekce je bakterie Staphylococcus aureus, která byla úspěšně léčena penicilinem v 40. a 50. létech 20. století. V současnosti jsou téměř všechny kmeny rezistentní na penicilin a mnoho je rezistentních na nafcilin, což nechává jen úzký výběr léků jako vancomycin pro účinnou léčbu. Situaci zhoršuje fakt, že geny kódující antibiotickou rezistenci mohou být přenášené mezi bakteriemi; to umožňuje baktériím, které nikdy nebyly vystaveny působení antibiotik, získat rezistenci od těch, které ji mají. Problém antibiotické rezistence se zhorší, když jsou antibiotika použita na léčbu nemocí, u kterých nemají žádný účinek, např. rýma nebo jiné virové nemoci a když jsou široce používány na prevenci a ne léčbu (např. v potravě pro zvířata), protože to víc baktérií vystaví selekci pro rezistenci.

Mechanismy rezistence[editovat | editovat zdroj]

U bakterií se vyvinuly různé mechanizmy jak neutralizovat účinek antibiotik. Mezi nejrozšířenější patří enzymatická inaktivace, snížená permeabilita bakteriálních obalů, vylučování antibiotika z bakteriální buňky, modifikace nebo nahrazení cíle působení antibiotika.

Šíření antibiotické rezistence[editovat | editovat zdroj]

Přenos genů způsobujících rezistenci se uskutečňuje mobilními částicemi jako jsou plazmidy, transpozony a integrony. Geny jsou předávány během dělení z buňky mateřské do buněk dceřiných, nebo také různými mechanizmy i do buněk bakterií různých druhů. Mechanizmy přenosu jsou transdukce, konjugace, transpozice a transformace.