Česká menšina v Polsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Češi jsou nejmenší státem uznanou národnostní menšinou v Polské republice. Podle zákona jejími příslušníky jsou polští státní občané s českou národností. Ve sčítání lidu v roce 2002 se k ní přihlásilo 386 osob. Všech Čechů (s polským a jiným občanstvím) je ovšem podle toho sčítání více – 831. Zároveň až 1226 polských občanů uvedlo za obcovací řeč češtinu.

Nejvíce polských Čechů žije v okolí Zelova v Lodžském vojvodství. Jedná se v tomto případě o potomky náboženských exulantů (členů Jednoty bratrské), kteří se zde usadili v roce 1803. Roku 1909 v obci žilo 6 822 osob, z nichž bylo zhruba 1 200 Poláků a 100 Němců, takže Češi představovali 80 % místního obyvatelstva. Ke změně etnického složení městečka došlo po druhé světové válce, když se uskutečnil obrovský odchod do Československa. Současně ti, kteří zůstali, jsou asimilováni, češtinu pak ovládá pouze nejstarší generace. Jejich hlavním stmelujícím prvkem je evangelická farnost. Místní kostel je nejen chrámem, ale i kulturním střediskem české komunity; působí při něm Muzeum v Zelově – Středisko dokumentace dějin českých bratří. Počet Čechů je podle příslušnosti k evangelickému sboru odhadován na několik stovek (Zelov čítá asi 8 000 obyvatel), ale k české národnosti se přihlásilo pouze 111 osob v celém vojvodství a 81 v samotném Zelově (českou obcovací řeč uvedlo 77 osob ve vojvodství a 29 v Zelově).

Autochtonní obyvatelstvo západního Kladska (které bylo do poloviny 18. století součásti Čech), tak zvaného Českého koutku kolem města Lázně Chudoba, tvořili Češi hovořící kladským nářečím češtiny. V roce 1902 bylo jich 5 250. Po připojení tohoto území k Polsku po druhé světové válce se však v důsledku emigrace do Československa a asimilace počet Čechů začal rychle snižovat. V roce 2002 se v celém Dolnoslezském vojvodství k české národnosti přihlásilo 47 osob, přičemž češtinu za obcovací řeč uvedlo 181.

Za součást českého národa byli občas považováni i tzv. Moravci, obyvatelstvo moravského původu obývající před druhou světovou válkou okolí Ratiboře a Hlubčic (byl to kdysi jeden kulturní a správní celek s dnes českým Hlučínskem). Jejich národní identita byla buď německá, nebo neexistovala vůbec. Po připojení tohoto území k Polsku jich část odešla do Československa, část byla spolu s Němci nuceně vysídlena do Německa, část pak zůstala a asimilovala se s Poláky. V celém Slezském vojvodství se v roce 2002 k české národností přihlásilo 67 osob, čeština pak byla obcovací řečí pro 239 lidí.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOKAISL, Petr a kolektiv. Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha : Nostalgie, 2009. 435 s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-5924-9. Kapitola 2. Polsko, s. 64–76.  
  • HLUŠIČKOVÁ, Růžena: Kladsko a Československo v letech 1945–1947. In: Kladský sborník – Supplementum 1, Hradec Králové : 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]