Přeskočit na obsah

Megafauna: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Rozpracováno
značky: editace z Vizuálního editoru editace z mobilu editace z mobilního webu pokročilá editace z mobilního zařízení
(Žádný rozdíl)

Verze z 23. 6. 2023, 23:56

Megafauna (z řeckého μέγας znamenající velký a z novolatinského fauna) označuje v zoologii velké nebo obrovské živočichy v dané lokalitě, na stanovišti či během určité geologické periody, kteří již mohou, ale nemusí být vyhynulí. Nejběžnějším kritériem k zařazení druhu k megafauně je minimální hmotnost 46 kilogramů (tedy hmotnost srovnatelná či větší než má člověk),[1][2][3] nebo minimální hmotnost jedné tuny (tedy hmotnost srovnatelná či větší než má vůl).[1][4][5] Podle prvního přístupu je k megafauně řazena řada druhů, které nejsou běžně považovány za příliš velké, ale které jsou jedinými velkými zvířaty vyskytujícími se v určité oblasti. V tomto případě se k megafauně řadí napřiklad jelenec běloocasý, gazela Thomsonova či klokan rudý. V praxi se v akademické i populárněnaučné literatuře používá pojem megafauna pro suchozemské savce větší než člověk, pokud se nejedná pouze o domestikovaný druh.

Slon africký, největší žijící suchozemský živočich, a v pozadí podruh pštrosa dvouprstého.

Termín megafauna je spojován především s pleistocenní megafaunou, suchozemskými zvířaty, která byla větší než jejich žijící příbuzné druhy. Tato zvířata jsou považována za atchetyp poslední doby ledové. Patří mezi ně například mamuti.[6] Pro nevyhynulou faunu se tento termín nejčastěji používá pro největší suchozemské savce, mezi něž patří například sloni, žirafy, hroši, nosorožci či velký skot. S výjimkou skotu se ostatní tito velcí býložravci vyskytují pouze v Africe či v jižní Asii, přestože jejich areál rozšíření býval větší, v průběhu času se zmenšoval stejně jako jejich populace.

Živočišné druhy řazené do megafauny lze dělit i podle typu jejich potravy na megabýložravce (např. sloni), megamasožravce (např. lvi) a vzácněji i na megavšežravce (např. medvědi). Kategorizivat megafaunu lze i podle taxonomické třídy do které jednotlivé druhy patří, tedy na savce, ptáky, plazy, obojživelníky, ryby a bezobratlé.

Dále se termín béžně používá pro obří vodní druhy, zejména velryby, a také pro jakákoli větší divoká nebo domestikovaná zvířata, stejné jako pro dinosaury a další vyhynulé obří plazy. Pro popis bezobratlých se tento termín používá velmi zřídka, i když je někdy použit k popisu druhů jakk krab palmový nebo velekrab japonský. Používá se také pro vyhynulé bezobratlé, kteří bylo mohem větší než žijící druhy, např. pro metrové vážky z období karbonu.

Ekologická strategie

Megafauna ve smyslu největších savců a ptáků patří obecně z hlediska ekologické strategie ke K-stratégům s pomalým růstem populace, nízkou úmrtností, s vysokou dlouhověkostí a v případé těch největších druhů existuje pouze málo, případně žádní predátoři, kteří by byli schopní zabíjet dospělé jedince.[7] Tyto vlastnosti, ačkoliv se s nimi setkáme i u jiných živočichů, činí megafaunu zranitelnou vůči nadměrnému využívání lidmi, částečné kvůli pomalé obnově populace.[8][9]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Megafauna na anglické Wikipedii.

</references>

  1. a b STUART, Anthony J. MAMMALIAN EXTINCTIONS IN THE LATE PLEISTOCENE OF NORTHERN EURASIA AND NORTH AMERICA. Biological Reviews. 1991-11, roč. 66, čís. 4, s. 453–562. Dostupné online [cit. 2023-06-23]. ISSN 1464-7931. DOI 10.1111/j.1469-185X.1991.tb01149.x. (anglicky) 
  2. Quaternary extinctions: a prehistoric revolution. Příprava vydání Paul S. Martin. 3. print. vyd. Tucson: Univ. of Arizona Press 892 s. ISBN 978-0-8165-1100-6. S. 354–403. 
  3. Extinctions in near time: causes, contexts, and consequences. Příprava vydání Ross D. E. MacPhee. New York: Kluwer Academic/Plenum Publishers 394 s. (Advances in vertebrate paleobiology). ISBN 978-0-306-46092-0. S. 17–56. 
  4. FARIÑA, Richard A.; VIZCAÍNO, Sergio F.; DE IULIIS, Gerardo. Megafauna: giant beasts of Pleistocene South America. Bloomington: Indiana university press (Life of the past). ISBN 978-0-253-00230-3. S. 150. 
  5. African biodiversity: molecules, organisms, ecosystems. Příprava vydání Bernhard A. Huber, Bradley J. Sinclair, Karl-Heinz Lampe. New York, NY: Springer, 294. 443 s. ISBN 978-0-387-24315-3. 
  6. Ice Age Animals. www.museum.state.il.us [online]. [cit. 2023-06-23]. Dostupné online. 
  7. K-selected species | biology | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. BARNOSKY, Anthony D.; KOCH, Paul L.; FERANEC, Robert S. Assessing the Causes of Late Pleistocene Extinctions on the Continents. Science. 2004-10, roč. 306, čís. 5693, s. 70–75. Dostupné online [cit. 2023-06-23]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1101476. (anglicky) 
  9. BROOK, Barry W.; JOHNSON, Christopher N. Selective hunting of juveniles as a cause of the imperceptible overkill of the Australian Pleistocene megafauna. Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology. 2006-01, roč. 30, čís. sup1, s. 39–48. Dostupné online [cit. 2023-06-23]. ISSN 0311-5518. DOI 10.1080/03115510609506854. (anglicky)