Přeskočit na obsah

Keporkak: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Vokalizace: Dva překlepy
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
→‎Popis: mezidruhová interakce
Řádek 189: Řádek 189:
| datum přístupu = 2022-10-07
| datum přístupu = 2022-10-07
}}</ref> V době páření lze zahlédnout větší shromáždění samců vykazujících notnou dávku agresivity vůči jeden druhému. Keporkaci se nechovají teritoriálně.<ref name=":4" />
}}</ref> V době páření lze zahlédnout větší shromáždění samců vykazujících notnou dávku agresivity vůči jeden druhému. Keporkaci se nechovají teritoriálně.<ref name=":4" />

Stává se, že keporkaci interagují s jinými velkými kytovci jako jsou plejtváci myšoci<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Mobley
| jméno = J. R.
| příjmení2 = Smultea
| jméno2 = M.
| příjmení3 = Norris
| jméno3 = T.
| titul = Fin Whale Sighting North of Kaua'i, Hawai'i
| periodikum = Pacific Science Volume
| datum vydání = 1996-04
| ročník = 50
| číslo = 2
| issn = 0030-8870
| jazyk = en
| url = http://hdl.handle.net/10125/2417
| datum přístupu = 2022-10-08
}}</ref> nebo velryby jižní.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Iwasa-Arai
| jméno = Tammy
| příjmení2 = Siciliano
| jméno2 = Salvatore
| příjmení3 = Serejo
| jméno3 = Cristiana S.
| titul = Life history told by a whale-louse: a possible interaction of a southern right whale Eubalaena australis calf with humpback whales Megaptera novaeangliae
| periodikum = Helgoland Marine Research
| datum vydání = 2017-04-08
| ročník = 71
| číslo = 1
| strany = 6
| issn = 1438-3888
| doi = 10.1186/s10152-017-0486-y
| jazyk = en
| url = https://doi.org/10.1186/s10152-017-0486-y
| datum přístupu = 2022-10-08
}}</ref> Bylo dobře zdokumentováno, jak keporkak na hlavě opakovaně vyzdvihl [[Delfín skákavý|delfína skákavého]], což bylo patrně v rámci společné hry.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Deakos
| jméno = Mark H.
| příjmení2 = Branstetter
| jméno2 = Brian K.
| příjmení3 = Mazzuca
| jméno3 = Lori
| titul = Two Unusual Interactions Between a Bottlenose Dolphin (Tursiops truncatus) and a Humpback Whale (Megaptera novaeangliae) in Hawaiian Waters
| periodikum = Aquatic Mammals
| datum vydání = 2010-06-01
| ročník = 36
| číslo = 2
| strany = 121–128
| doi = 10.1578/AM.36.2.2010.121
| jazyk = en
| url = http://www.aquaticmammalsjournal.org/index.php?option=com_content&view=article&id=489:two-unusual-interactions-between-a-bottlenose-dolphin-tursiops-truncatus-and-a-humpback-whale-megaptera-novaeangliae-in-hawaiian-waters&catid=7:volume-36-issue-2&Itemid=90
| datum přístupu = 2022-10-08
}}</ref> Keporkaci při hledání potravy někdy následují jiné kytovce jako jsou delfíni.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| autor = Cape May Whale Watch & Research Center
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Interactions Between Humpback Whales (Megaptera novaeangliae) and Dolphins – All in a Whale's Tale
| url = https://blog.capemaywhalewatch.com/interactions-between-humpback-whales-megaptera-novaeangliae-and-dolphins/
| datum vydání = 2021-06-28
| datum přístupu = 2022-10-08
| jazyk = en
}}</ref>


Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 25 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity. Keporkaci se dožívají 45–100 let.
Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 25 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity. Keporkaci se dožívají 45–100 let.

Verze z 8. 10. 2022, 08:37

Jak číst taxoboxKeporkak
alternativní popis obrázku chybí
Keporkak
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti keporkaka s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádkosticovci (Mysticeti)
Čeleďplejtvákovití (Balaenopteridae)
Rodkeporkak (Megaptera)
Gray, 1846
Binomické jméno
Megaptera novaeangliae
Borowski, 1781
Areál rozšíření keporkaka (modře)
Areál rozšíření keporkaka (modře)
Areál rozšíření keporkaka (modře)
Synonyma
  • Balaena gibbosa Erxleben, 1777
  • Balaena boops Fabricius, 1780
  • Balaena nodosa Bonnaterre, 1789
  • Balaena longimana Rudolphi, 1832
  • Megaptera longimana Gray, 1846
  • Kyphobalaena longimana Van Beneden, 1861
  • Megaptera versabilis Cope, 1869
Sesterská skupina
plejtvák (Balaenoptera)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Keporkak (Megaptera novaeangliae), někdy označovaný jako plejtvák dlouhoploutvý, hrboun dlouhoploutvý, velryba hrbatá, plejtvák keporkak ad.,[2] je kosticový kytovec. Dosahuje obvykle délky 14–15 metrů a hmotnosti přes 25 tun. Má extrémně dlouhé bíle zbarvené hrudní ploutve. Živí se krilem a malými rybami. Je rozšířen na většině míst světového oceánu kromě některých vnitřních moří a centrálního Severního ledového oceánu. Je znám svým zpěvem.

Systematika

První popis a pojmenování keporka pochází z roku 1756 z díla Regnum Animale francouzského přírodovědce M. J. Brissona, který tohoto kytovce pojmenoval jako „baleine de la Nouvelle Angleterre“, čili „novoanglická velryba“. Brisson tak patrně narážel na to, že keporkaci byli často pozorování v mořích u Nové Anglie. K popisu nicméně došlo před vznikem zoologické nomenklatury, takže za prvního formálního popisovatele druhu se považuje až německý přírodovědec Georg Heinrich Borowski, který přetvořil Brissonův francouzský název na Balaena novaeangliae. Francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède v roce 1804 vytvořil rod Balaenoptera (plejtvák), do kterého keporkaka přeřadil, a zároveň změnil druhové jméno keporkaka, který byl nově pojmenován jako Balaenoptera jubartes. V roce 1846, anglický přírodovědec John Edward Gray založil nový rod Megaptera a opět změnil druhové jméno keporkaka, které nyní znělo Megaptera longipinna. V roce 1932 americký biolog Remington Kellog nakonec vrátil změny druhových jmen uskutečněných po formálním Borowském popisu, a keporkakovi tak zůstalo vědecké pojmenování Megaptera novaeangliae.[3]

Rodový název Megaptera je složeninou latinského mega („velký“) a řeckého pteron („křídlo“). Druhové latinské jméno novaeangliae v překladu znamená „z nové Anglie“. Vědecký název druhu lze tedy přeložit jako „Novoangličan s dlouhými křídly“,[4] což odkazuje k dlouhým prsním ploutvím keporkaků. K dalším českým názvům patří keporkak dlouhoploutvý, plejtvák dlouhoploutvý, plejtvák keporkak, velryba keporkak nebo hrboun dlouhoploutvý.[4]

Keporkak se řadí do monotypického rodu Megaptera v rámci čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae). Podle studie z roku 2018 analyzující genomy plejtvákovitých došlo k vydělení linie plejtváků z kosticových velryb v pozdním miocénu, někdy mezi 10,5–7,5 miliony lety. Sesterským taxonem keporkaka je plejtvák myšok (Balaenoptera physalus).[5] K vydělení keporkaků do samostatné větve patrně došlo někdy před 880 tisíci lety na jižní polokouli a k osídlení oceánů severní polokoule došlo teprve před 200–50,000 lety.[6] Podle genetické studie z roku 2014 se v rámci populace keporkaků nachází 3 hlavní subpopulace, které jsou geneticky natolik odlišné, že by měly být považovány za poddruhy. V takovém případě byla navržena následující jména: M. n. kuzira (Gray, 1850) pro populaci ze severního Pacifiku, M. n. novaeangliae (Borowski, 1781) pro populaci ze severního Atlantiku a M. n. australis (Lesson, 1828) pro keporkaky z jižní polokoule.[6] Populace z Arabského moře na rozdíl od všech ostatních populací nemigruje a žije v izolaci od většinové populace už kolem 70 000 let.[7]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • 1774–1846
    1774–1846
  • 1883
    1883
  • 1927
    1927
  • 1907
    1907
  • 1889
    1889

Popis

K hlavním rozpoznávacím znakům keporkaků patří viditelné hrbolky na hlavě extrémně dlouhá hrudní ploutev

Jedná se o robustního kytovce s mnohem širším tělem, než mají ostatní plejtvákovití.[8] Délka sudovitého těla typicky dosahuje 14–15 metrů, největší jedinci dosahují až k 17 metrům. Samice bývají o 1–1,5 m delší než samci.[9] Typická váha těla se pohybuje kolem 25–30 tun,[10] největší jedinci patrně váží kolem 40 tun.[11]

Druh má extrémně dlouhé hrudní ploutve, které dosahují jedné třetiny tělesné délky. Tyto dlouhé ploutve jsou jasným rozpoznávacím znakem keporkaků od ostatních plejtvákovitých.[12] Hrudní ploutve jsou z vnitřní (břišní) strany bílé, z vnější strany jsou bílé nebo černé v závislosti na subpopulaci i jedinci (u severoatlantské populace jsou spíše bílé, u severopacifické spíše černé). Přední okraj hrudních ploutví bývá pokryt hrbolky, které tak hranu ploutve činí nepravidelnou. Hřbetní strana těla je černá až modročerná, spodní strana mívá různou míru pigmentace od čistě bílé plochy přes čistě černou až po bílo-černě strakatou. Hlava je velmi dlouhá, tvoří přibližně 30 % tělesné délky. Bývá porostolá svijonožci (ektoparazitičtí korýši).[9][13]

Keporkak při plavání břichem vzhůru

Hlava, čelist, přední ploutve a ocas jsou pokryty různě velkými výrůstky a hrbolky, které se používají k identifikaci konkrétních jedinců. Výrůstky na hlavě mají u základny v průměru kolem 5–10 cm a vyčnívají až 6,5 cm nahoru.[14] Jsou tvořeny váčkem, ze kterého vyrůstá tlustý chlup o délce 1–3 cm, který má patrně sensorickou funkci.[13][14] Uvnitř tlamy se na každé straně nachází kolem 270–400 kostic, které jsou černě zbarveny, i když ve přední části tlamy mohou být částečně či úplně šedé nebo bílé.[12] Kostice bývají dlouhé 70–100 cm, jejich šířka dosahuje až 15 cm.[15] Od špičky dolní čelisti až po vrchol břicha se táhne 14–35 hlubokých hrdelních rýh.[16] Výdechová fontána je rozvětvená, široká, kolem 3 m vysoká.[15] Občas může mít tvar písmene V a u větších jedinců nabírá komínového tvaru.[17]

Hřbetní ploutev je položená zhruba ve střední části zad. Je jen nízká a může dosahovat různých tvarů od nízkého hřebene s kulovitým hrbem po srpovitě zahnutou ploutev. Ocas je mohutný, uprostřed zřetelně vykrojený, a na jeho spodní straně se nachází černobílý vzor, který je pro každého jedince unikátní, což dobře slouží pro identifikaci individuálních keporkaků. Zadní okraj ploutve je nepravidelný, hrbolatý.[9][13][18] Ocasní ploutve keporkaků bývají v letních měsících někdy pokryty rozsivkami, což způsobuje žlutavé zabarvení ploutví.[15]

Ekologie a chování

Chování

Pro sociální uspořádání keporkaků jsou typické malé, nestabilní skupinky, které trvají maximálně několik dní, výjimečně i týdnů. Najde se však hned několik výjimek tvorby svazků na delší dobu. K těm patří samice s mláďaty, kteří spolu zůstávají v období laktace. Výjimečně byly pozorovány páry keporkaků či dokonce celé skupiny trvalejšího rázu.[19] K masivnějším shromážděním může dojít v místech bohatých na potravu, v krajním případě se jedná o skupiny až o 200 jedincích.[20] V době páření lze zahlédnout větší shromáždění samců vykazujících notnou dávku agresivity vůči jeden druhému. Keporkaci se nechovají teritoriálně.[19]

Stává se, že keporkaci interagují s jinými velkými kytovci jako jsou plejtváci myšoci[21] nebo velryby jižní.[22] Bylo dobře zdokumentováno, jak keporkak na hlavě opakovaně vyzdvihl delfína skákavého, což bylo patrně v rámci společné hry.[23] Keporkaci při hledání potravy někdy následují jiné kytovce jako jsou delfíni.[24]

Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 25 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity. Keporkaci se dožívají 45–100 let.

Migrace

Podobně jako tomu je u ostatních kostitovců, roční cyklus keporkaků je rozdělen do dvou částí. Na jaře, v létě a na podzim keporkaci tráví čas ve studených vodách vysokých zeměpisných šířek, kde se vydatně krmí a kde dochází jen k minimálnímu množství kopulačních aktivit. Koncem podzimu se vydávají na dlouhou migrační cestu do mělkých tropických vod, kde dochází k páření a vrhu mláďat. V tomto období se postí.[19] Jako první se na migrační cestu z krmišť do zimovišť vydávají samice s mláďaty (jsou nejpomalejší), poté nedospělí jedinci následováni dospělými samici a nakonec březí samice.[25][26]

Délka migrační cesty keporkaků se může dramaticky lišit v závislosti na lokaci populace. Např. migrační cesta z jihovýchodní Austrálie k antarktickým břehům je dlouhá kolem 3000 km[27] a keporkaci z Mainského zálivu migrující do Západní Indie musí urazit kolem 4600 km.[28] Do Západní Indie migrují i někteří keporkaci ze západního Grónska, kteří tak urazí kolem 6600 km jedním směrem.[19] Nejdelší zaznamenaná migrace keporkaka byla naměřena u jedince pozorovaného v dubnu u Antarktického poloostrova a v srpnu u břehů Kolumbie. Přímá, tedy nejkratší vzdálenost mezi oběma místy je 8334 km.[29] Keporkak má dokonce zápid v Guinessově knize rekordů coby „nejdelší savčí migrace“.[30] Během migrace urazí kolem 80 km denně a nejčastěji se pohybují rychlostí kolem 2–4 km / h.[27][31] Při migraci se však mohou pohybovat i 15 km / h[31] a při ohrožení až 27 km / h.[12]

Potrava

Skupina keporkaků při lovu
Hlava keporkaka z boku

Keporkaci se živí především v létě a přes zimu žijí ze svých tukových rezerv. Ve svých zimovištích loví jen velmi vzácně, pokud mají zvláštní příležitost. Keporkak je aktivní lovec, jehož kořistí je kril a malé či mladé ryby, které žijí v hejnech: herinci, lososi, huňáčci, makrely, tresky aj. Keporkaci útočí buď přímo nebo kořist omračují údery ploutví či ocasu do vody.

Keporkak má nejpestřejší způsoby lovu ze všech kosticovců. Jeho nejvynalézavější technika je známá jako bublinová síť. Skupina keporkaků podpluje vyhlédnuté hejno ryb a z hloubky začne vypouštět z dýchacích otvorů bubliny, přičemž se pohybuje ve spirále směrem k hladině. Průměr kruhu se neustále snižuje a nutí rybky shlukovat se stále blíže k sobě. Někteří keporkaci zároveň vydávají zvuky, které ryby rovněž zahání na dané místo. Nakonec všichni keporkaci ze skupiny vplují do hejna ryb zahnaného k hladině a namačkaného na malém prostoru, otevřou tlamy a spolykají jich co nejvíce najednou. Vodu pak z tlamy vytlačí skrze kostice.[32] Jediná další velryba, která tuto techniku používá, je plejtvák Brydeův.

Rozmnožování

Novorozená mláďata mívají kolem 4–4,5 m[9] a váží kolem 1 tuny.[10] Osamostatňují se při dosažení délky kolem 8–10 m, což odpovídá věku kolem jednoho roku.[9]

Keporkaci jsou mořští savci. Proto se páří ve vodě a rodí živá mláďata, která sají mateřské mléko. Velrybí mládě má při narození váhu jedné tuny a je dlouhé 3–4 metry. Plavání se musí teprve naučit, a tak se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Matka s ním vypluje nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat. Mládě vypije za den až 200 litrů mléka (s obsahem tuku až 50 %), denní přírůstek je asi 50 kilogramů.

K rozmnožovacímu cyklu připlouvají velryby každoročně v únoru z bohatých chladných vod Atlantiku do teplých vod Karibiku.

Vokalizace

Zvukové ukázky vokalizace keporkaků
Zpěv keporkaků
Zvuky během krmení (Antarktida)
Vokalizace keporkaků

Keporkak bývá přezdíván jako zpívající velryba, protože v období námluv či páření zpívá písně trvající až 30 min (každá). Písně jsou slyšitelné lidským uchem na značnou vzdálenost. Pod hladinou jsou slyšet na vzdálenost více než 40 km. (voda lépe vede zvuk). Velrybí zpěv má své melodie, jež se mění v různých situacích. O příčinách velrybího zpěvu se vědci jen dohadují. Převládá hypotéza o dorozumívání.

Rozšíření a ohrožení

Keporkak při výskoku, který je pro tyto kytovce typický

Populace keporkaka se k roku 2018 odhaduje na 84 000 kusů.[33] Žijí ve všech světových oceánech v výjimkou Severního ledového, kde se vyskytují pouze občas v jeho nejjižnějších částech. Při svých cestách se velmi dobře orientují a dokáží navzdory mořským proudům plout po naprosto přímé trase.[34] Jak jsou zvířata schopna tak přesné orientace, není jasné. Uvažuje se o schopnosti vnímat magnetické pole, o orientaci pomocí Slunce i o tom, že si velryby předávají znalosti migračních tras z generace na generaci.

Predace, vztah s jinými druhy

Nedávno bylo zjištěno, že keporkaci cíleně zachraňují jiná zvířata před útoky kosatek. Byla například pozorována záchrana tuleně Weddellova a mláděte plejtvákovce šedého, což bylo i nafilmováno. Nejde o ojedinělé incidenty, neboť za posledních 62 let[kdy?] bylo zaznamenáno více než sto dalších případů, kdy keporkaci překazili kosatkám lov či konzumaci kořisti nebo se o to alespoň pokusili. Často při tom spolupracují v párech nebo skupinách. Toto chování nemá mezi mořskými živočichy obdobu a není dosud uspokojivě vysvětleno. Zřejmě tak preventivně chrání svá mláďata, která jsou kosatkami občas napadána, tím, že predátorům ukazují svou odhodlanost bránit menší živočichy. Možná se jim mstí za předchozí útoky na sebe. Nelze vyloučit ani jakýsi druh altruismu.[35][36]

Ohrožení

Od roku 1965 byl veden jako ohrožený druh a jeho komerční lov je mezinárodně zakázán. Populace se přece jen za poslední desetiletí poněkud vzpamatovala, a proto od roku 1990 přešel jeho status na zranitelný a roku 2008 na málo dotčený.[33]

Od listopadu 2007 Japonsko plánovalo lovit v Jižní oceánské velrybí rezervaci (Southern Ocean Whale Sanctuary) 50 keporkaků ročně podle výzkumného programu JARPA-II. Toto oznámení vyvolalo globální protesty.[37]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ Profil taxonu druh keporkak Megaptera novaeangliae (Borowski, 1781). www.biolib.cz [online]. [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ Martin 2001, s. 1–20.
  4. ↑ a b Kiefner 2002, s. 76.
  5. ↑ ÁRNASON, Úlfur; LAMMERS, Fritjof; KUMAR, Vikas. Whole-genome sequencing of the blue whale and other rorquals finds signatures for introgressive gene flow. Science Advances. 2018-04-06, roč. 4, čís. 4, s. eaap9873. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 2375-2548. DOI 10.1126/sciadv.aap9873. PMID 29632892. (anglicky) 
  6. ↑ a b JACKSON, Jennifer A.; STEEL, Debbie J.; BEERLI, P. Global diversity and oceanic divergence of humpback whales (Megaptera novaeangliae). Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2014-07-07, roč. 281, čís. 1786, s. 20133222. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. DOI 10.1098/rspb.2013.3222. PMID 24850919. (anglicky) 
  7. ↑ POMILLA, Cristina; AMARAL, Ana R.; COLLINS, Tim. The World's Most Isolated and Distinct Whale Population? Humpback Whales of the Arabian Sea. PLOS ONE. 3. 12. 2014, roč. 9, čís. 12, s. e114162. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0114162. PMID 25470144. (anglicky) 
  8. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 79.
  9. ↑ a b c d e Clapham 2009, s. 582.
  10. ↑ a b Berta 2015, s. 259.
  11. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 82.
  12. ↑ a b c CLAPHAM, Phillip J.; MEAD, James G. Megaptera novaeangliae. Mammalian Species. 1999-05-05, čís. 604, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-10-06]. ISSN 0076-3519. DOI 10.2307/3504352. (anglicky) 
  13. ↑ a b c Kiefner 2002, s. 73–74.
  14. ↑ a b MERCADO, Eduardo. Short Note: Tubercles: What Sense Is There?. Aquatic Mammals. 2014-03-01, roč. 40, čís. 1, s. 95–103. Dostupné online [cit. 2022-10-06]. ISSN 0167-5427. DOI 10.1578/am.40.1.2014.95. (anglicky) 
  15. ↑ a b c Kiefner 2002, s. 75.
  16. ↑ Berta 2015, s. 259-260.
  17. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 80.
  18. ↑ Kiefner 2002, s. 157.
  19. ↑ a b c d CLAPHAM, Phillip J. The social and reproductive biology of Humpback Whales: an ecological perspective. Mammal Review. 1996-03, roč. 26, čís. 1, s. 27–49. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 0305-1838. DOI 10.1111/j.1365-2907.1996.tb00145.x. (anglicky) 
  20. ↑ FINDLAY, Ken P.; SEAKAMELA, S. Mduduzi; MEŸER, Michael A. Humpback whale “super-groups” – A novel low-latitude feeding behaviour of Southern Hemisphere humpback whales (Megaptera novaeangliae) in the Benguela Upwelling System. PLOS ONE. 1. 3. 2017, roč. 12, čís. 3, s. e0172002. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0172002. PMID 28249036. (anglicky) 
  21. ↑ MOBLEY, J. R.; SMULTEA, M.; NORRIS, T. Fin Whale Sighting North of Kaua'i, Hawai'i. Pacific Science Volume. 1996-04, roč. 50, čís. 2. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. ISSN 0030-8870. (anglicky) 
  22. ↑ IWASA-ARAI, Tammy; SICILIANO, Salvatore; SEREJO, Cristiana S. Life history told by a whale-louse: a possible interaction of a southern right whale Eubalaena australis calf with humpback whales Megaptera novaeangliae. Helgoland Marine Research. 2017-04-08, roč. 71, čís. 1, s. 6. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. ISSN 1438-3888. DOI 10.1186/s10152-017-0486-y. (anglicky) 
  23. ↑ DEAKOS, Mark H.; BRANSTETTER, Brian K.; MAZZUCA, Lori. Two Unusual Interactions Between a Bottlenose Dolphin (Tursiops truncatus) and a Humpback Whale (Megaptera novaeangliae) in Hawaiian Waters. Aquatic Mammals. 2010-06-01, roč. 36, čís. 2, s. 121–128. Dostupné online [cit. 2022-10-08]. DOI 10.1578/AM.36.2.2010.121. (anglicky) 
  24. ↑ Cape May Whale Watch & Research Center. Interactions Between Humpback Whales (Megaptera novaeangliae) and Dolphins – All in a Whale's Tale [online]. 2021-06-28 [cit. 2022-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Humpback Whale Migration. BC Whales [online]. [cit. 2022-10-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Kiefner 2002, s. 77.
  27. ↑ a b ANDREWS-GOFF, V.; BESTLEY, S.; GALES, N. J. Humpback whale migrations to Antarctic summer foraging grounds through the southwest Pacific Ocean. Scientific Reports. 2018-08-17, roč. 8, čís. 1, s. 12333. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-018-30748-4. PMID 30120303. (anglicky) 
  28. ↑ CLAPHAM, Phillip J.; MATTILA, David K. OBSERVATIONS OF MIGRATORY TRANSITS OF TWO HUMPBACK WHALES. Marine Mammal Science. 1988-01, roč. 4, čís. 1, s. 59–62. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1988.tb00182.x. (anglicky) 
  29. ↑ STONE, Gregorys; FLOREZ-GONZALEZ, Lilian; KATONA, Steven. Whale migration record. Nature. 1990-08, roč. 346, čís. 6286, s. 705–705. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/346705a0. (anglicky) 
  30. ↑ Longest mammal migration. Guinness World Records [online]. [cit. 2022-10-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ a b NOAD, Michael J.; CATO, Douglas H. SWIMMING SPEEDS OF SINGING AND NON-SINGING HUMPBACK WHALES DURING MIGRATION. Marine Mammal Science. 2007-07, roč. 23, čís. 3, s. 481–495. Dostupné online [cit. 2022-10-07]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.2007.02414.x. (anglicky) 
  32. ↑ Humpback Whale: Hunting Technique [online]. 2007-06-06 [cit. 2019-08-18]. Video. Dostupné online. 
  33. ↑ a b COOKE, J. G. Megaptera novaeangliae. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2018 [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. DOI 10.2305/iucn.uk.2018-2.rlts.t13006a50362794.en. 
  34. ↑ ŠLAJCHRTOVÁ, Leona; ČTK. Velryby se v oceánech pohybují s přesností nejlepší navigační techniky. iDnes [online]. 2011-04-26 [cit. 2011-04-26]. Dostupné online. 
  35. ↑ NELSON, Bryan. Humpback whales around the globe are mysteriously rescuing animals from orcas [online]. mother nature network, 2016-07-31 [cit. 2016-08-03]. Dostupné online. 
  36. ↑ BITTEL, Jason. Why Humpback Whales Protect Other Animals From Killer Whales [online]. National Geographic, 2016-08-08 [cit. 2016-08-08]. Dostupné online. 
  37. ↑ JAMNADAS, Bharat. Leave Humpback Whales Alone Message To Japan. www.scoop.co.nz [online]. 2007-05-16 [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 

Literatura

česky
  • CARWARDINE, Mark. Velryby, delfíni a další kytovci. V Praze: Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1881-6. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • CLAPHAM, Phillip J., 2009. Hourglass Dolphin. In: PERRIN, William F.; WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 582–585. (anglicky)
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • MARTIN, Stephen, 2001. The whales' journey. Crows Nest, NSW, Australia: Allen & Unwin. ISBN 9781865082325. (anglicky) 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Keporkak&oldid=21747525“