Wikipedista:Mittnerova/Pískoviště

Prof. Ing. Dr. Julie Hamáčková, DrSc.

Prof. Dr. Ing. Julie Hamáčková (1892 Semily - 1968 Praha) je zakladatelka české hydrochemie. Působila na ČVUT v Praze a VŠCHT Praha, kde se stala první profesorkou v technických vědách a také první děkankou na technické vysoké škole.

Přehled profesní dráhy

• 1918 Zapsána jako mimořádná posluchačka na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze.
• 1920 vykonala první státní zkoušku.
• 1922 vykonala druhou státní zkoušku a působila jako výpomocná asistentka v laboratořích prof. Schulze.
• 1924 Jmenována asistentkou Ústavu technologie paliv a svítiv a technologie vody.
• 1925 Promována doktorem technických věd.
• 1926 Opustila vysokou školu a stala se vedoucí nově založené provozní laboratoře v čistírně odpadních vod v Praze Bubenči.
• 1928 Vrátila se na vysokou školu na původní místo. Věnovala se rozborům vod, uplatnila se jako vynikající analytička a posuzovatelka vod.
• 1940 Po uzavření vysokých škol nacisty nastoupila do hydrologického oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze (SZÚ), kde vybudovala a vedla laboratoř pro výzkum povrchových a odpadních vod.
• 1946 Povolána jako externistka na své předválečné pracoviště na fakultu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze.
• 1954 Ukončila pracovní poměr ve Státním zdravotním ústavu (SZÚ) a vrátila se na vysokou školu, nejprve působila na fakultě inženýrského stavitelství ČVUT a později na Fakultě technologie paliv a vody VŠCHT Praha.
• 1954 Jako vůbec první žena na vysokých školách technických byla jmenována profesorem chemie vody.
• 1955 Byla jí udělena vědecká hodnost doktora chemických věd a vyznamenání za vynikající práci.
• 1955–1956 Vykonávala funkci proděkana.
• 1957–1959 Vykonávala funkci děkana Fakulty technologie paliv a vody VŠCHT Praha.

• 
  Prof. Ing. Dr. Julie Hamáčková, DrSc.
• 
  Prof. Ing. Dr. Julie Hamáčková, DrSc. jako děkanka
• 
  Prof. Ing. Dr. Julie Hamáčková, DrSc. jako děkanka při promocích
• 
  Mimořádná žákyně Julie Hamáčková
• 
  Doklady o studiu budoucí Prof. Ing. Dr. Julie Hamáčková, DrSc.
• 
  Výsledky povinných zkoušek tehdy ještě Ing. Julie Hamáčkové
• 
  Výsledky povinných zkoušek tehdy ještě Ing. Julie Hamáčkové - druhá strana
• 
  Žádost Ing. Julie Hamáčkové o připuštění k doktorské zkoušce
• 
  Matrika doktorů Českého vysokého učení technického v Praze

Raný život a studia

Julie Hamáčková se narodila 12. 4. 1892 v Semilech, studovala soukromou obchodní školu. V únoru 1920 maturovala na reálce na Malé Straně v Praze, kde studovala externě. Již 2 roky před maturitou byla zapsána na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze a po maturitě se stala její řádnou posluchačkou. Studiu se věnovala s neobyčejnou vážností a pílí, v  roce 1920 zde vykonala první státní zkoušku a v červnu 1922 druhou státní zkoušku. Již při studiích pracovala v laboratořích prof. Schulze, v roce 1920 se stala demonstrátorkou. Po absolvování vysoké školy v roce 1922  tam pokračovala v práci jako výpomocná asistentka náhradou za dr. Landu. V roce 1924, kdy se uvolnilo na ústavu místo, byla jmenována asistentkou Ústavu technologie paliv a svítiv a technologie vody. Prof. Schulz si ji velmi oblíbil pro pečlivost experimentální práce a spolehlivost analýz a pro svědomitost, kterou věnovala vedení studentů v laboratořích.

Pracovala v laboratořích technologie vody i technologie paliv a zaměřila se hlavně na analytiku. Nedlouho po dokončení studií uveřejnila práci o dokazování malých množství toluenu nitrací. Vypracovala disertační práci o celulóze v uhlí (uveřejněna ve zprávách ústavu a v Bulletin de la Société chimique de France) a v r. 1925 byla promována doktorem technických věd. V roce 1926 vykonala studijní cestu po francouzských chemických závodech jako stipendistka Institute Français. Účastnila se aktivně vysokoškolského života a hájila vždy pokroková stanoviska.

Hydrochemie a odpadní vody

Když počátkem minulého století připravovalo město Praha projekt nové čistírny odpadních vod, byla v roce 1926 Ing. dr. Hamáčková uvolněna z funkce asistentky na vysoké škole, aby se stala vedoucí nově založené provozní laboratoře v čistírně odpadních vod v Praze Bubenči. Byla tedy první chemik, který se u nás věnoval výhradně chemii odpadní vody. V tehdejší době chyběly soustavné rozbory odpadních vod a šlo tedy o sloučení odborné samostatné práce vysoké úrovně s mravenčí pílí, potřebné  pro soustavné vykonávání mnoha set analýz. Tyto nároky právě splňovala Ing.dr.Hamáčková; byla jediným chemikem v laboratoři, sama - bez laboranta, měla k ruce jen myčku skla. V těchto těžkých podmínkách vykonala průkopnickou analytickou práci. Kontrola čistoty vltavské vody nad výpustí odpadních vod a pod ní vyžadovaly nesmírné nároky na přesnost, prověřování a srovnávání metod, vědeckou práci. Ing.dr.Hamáčková dosáhla krásných výsledků, obsažených ve zprávách laboratoře, v publikaci „Chemické studie o čištění městských splašků pražských“, i v přínosu pro práci prof. Schulze na „Jednotných metodách pro chemický rozbor vod užitkových a odpadních“, které vydal v roce 1928. Získala cenné zkušenosti z praxe a sžila se i s denním životem dělníků. Její uvolnění pro tuto práci skončilo koncem roku 1928, kdy byl pro laboratoř přijat jiný chemik, její žák, později prof. Ing. Dr. Vladimír Maděra.

Koncem roku 1928 se vrátila zpět na ústav prof. Schulze a věnovala se pak převážně rozborům povrchových i podzemních vod, pitných, užitkových, provozních vod a průmyslových odpadních vod, takže se stala suverénní v celé šíři i hloubce problematiky analýz vody. Uplatnila se současně jako vynikající analytička i posuzovatelka. Zhodnocení výsledků rozborů a závěry o vlivech na čistotu vod měly velký význam pro zjišťování stavu a návrhy na nová opatření. Z této doby činnosti pochází též řada prací o travertinových pramenech, termálních pramenech, souvislosti chemického složení vod a některých vodních organismů. Uveřejnila je hlavně ve spolupráci s prof. S. Prátem. Obsahují pozorování, cenná z hlediska chemického složení vod, pro fyziologii rostlin, i pro praktickou balneologii a geochemii. 

Po uzavření vysokých škol nacisty a tragické smrti prof. Schulze se jí podařilo zůstat u svého oboru. 1. 2. 1940 nastoupila do hydrologického oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze (SZÚ), vybudovala a vedla laboratoř pro výzkum povrchových a odpadních vod, která se pod jejím vedením stala významným výzkumným pracovištěm. V SZÚ zjišťovala složení vod pitných, povrchových i odpadních (zvl. nemocničních a chemického průmyslu), stupeň znečištění říčních vod, jeho příčiny i průběh samočištění, podklady pro detailní výzkum zdravotního významu fluoru ve vodách. Nashromáždila mnoho materiálu pro pozdější knižní publikace a starala se o výchovu nových odborníků, vypracovala podrobné předpisy pro práci na rozborech vody. Po válce byla pověřena vypracováním závažných posudků, které byly podkladem pro projektování zařízení pro čištění odpadních vod a pro úpravu vody, pro rozhodování úřadů, povolujících tato zařízení a pověřených dozorem nad čistotou vodních toků. 

V roce 1946 byla znovu povolána jako externí pracovnice na své předválečné pracoviště na technice. Na Vysoké škole stavebního inženýrství vedla laboratorní cvičení v analýze vody. Ministerstvo školství ji také vyslalo na studijní cestu do Skandinávie, ze které předala mnoho nových poznatků. Když stoupající význam vodního hospodářství a technologie vody vedl k založení Fakulty technologie paliv a vody a k rozvinutí specializace technologie vody na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, začalo ihned jednání o tom, aby tato významná odbornice v chemii vody přešla na vysokou školu výhradně a trvale. 

Po reorganizaci SZÚ v roce 1952 zde ještě nějakou dobu setrvala a pracovní poměr zde ukončila k 31. 3. 1954, vrátila se opět na vysokou školu. Působila v odborných komisích vládního výboru pro výstavbu. Zúčastnila se velmi činnou prací na státním vodohospodářském plánu. Přispěla ke zvýšení úrovně práce laboratoří pro rozbory vody, prací na jednotných metodách pro rozbor vody, vydaných v r. 1953. Vykonala mnoho pro školení vodohospodářů na aktivech, seminářích a přednáškách pořádaných ministerstvem stavebního průmyslu, Uplatnila se ve vědeckých a technicko-ekonomických radách ústředních úřadů, zejména praktickým použitím výsledků chemického rozboru a posudky o znečištění vod a boji o čistotu vod. 

Dne 1. dubna 1954 byla, jako vůbec první žena na vysokých školách technických, jmenována profesorem chemie vody. V roce 1955 jí byla udělena vědecká hodnost doktora chemických věd a vyznamenání Za vynikající práci. Účastnila se i na řízení VŠCHT Praha; byla v r. 1955/56 proděkankou a od r. 1957 do r. 1959 děkankou fakulty technologie paliv a vody.

Práci na vysoké škole vykonávala ve spojení s praxí. Spolupracovala s průmyslem, pracovala ve vědecko-technické radě pro vydání jednotných analytických metod, vedla analytickou sekci fenolového výboru, byla členkou problémové komise Výzkumného ústavu vodohospodářského a členem jeho poradního sboru. Vydala soubornou knižní práci a učební texty o analytice vody. Její práce v Československém fenolovém výboru vedla k vypracování jednotných analytických metod pro fenolové odpadní vody, v jejichž vydání mělo Československo světový primát. Výčet její práce nemůže být nikdy úplný.

Ke svým studentům byla velmi mírná při zkouškách i v disciplinární komisi. Mírnost a skromnost, naprostý nedostatek povýšenosti, byly její základní vlastností. Po celý život stála na straně pokrokové inteligence a její stanovisko bylo jasně protifašistické. Často z toho mívala i osobní nepříjemnosti, ale nikdy neustupovala. Měla mnoho přátel nejen u nás, ale v tehdejší době i v SSSR, kde udržovala přátelské styky s prof. Kalabinou a Rogovskou z Vědecko-výzkumného ústavu VODGEO v Moskvě, i s četnými dalšími pracovníky. Měla přátele v Polsku a v NDR, kde byla též na studijních cestách; předala jim mnoho ze svých zkušeností při svém pobytu tam i při jejich pobytech v Československu.

Nežila jen pro svůj obor, ale též plným kulturním životem, sledovala literaturu, její oblíbenou autorkou byla Božena Němcová, poslouchala hudbu.  Pracovala vždy s nadšením a dovedla k němu strhnout i své spolupracovníky.

Profesorka Hamáčková zemřela 9. dubna 1968.

V roce 2015 byla v archivech VŠCHT Praha a ČVUT v Praze v rámci projektu 7.RP EU TRIGGER, vyhledána historie životní dráhy profesorky Julie Hamáčkové a na její počest byla ustavena Cena Julie Hamáčkové. . Tato cena je udělována ve třech kategoriích. První kategorie A) je ocenění akademických, výzkumných a dalších pracovnic za mimořádný přínos k rozvoji jejich oboru, druhá kategorie B) je ocenění zaměstnanců či zaměstnankyň školy za jejich podporu a prosazování rovných příležitostí v pracovních vztazích, pedagogické a výzkumné činnosti a třetí kategorie C) je věnována studujícím bakalářských, magisterských či doktorských programů, kteří zahrnují do obsahu svých výzkumných témat a prací analýzu na základě genderu a/nebo pohlaví.

Odkazy

Literatura / Externí odkazy

• archiv VŠCHT Praha
• Hamáčková, Julie, 1892-1968. Chemie vody pro posluchače stavebních fakult - obor zdravotně vodohospodářské stavby. Autoři: Julie Hamáčková, Alois Wagner. 1. vyd. Praha : SNTL, 1963 (KNT 6). Učební texty vys. škol. 134 s.
• Sborník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. [R.] 1965, [Oddíl:] Technologie paliv. 7. [sv.].  Red. Julie Hamáčková. 1. vyd. Praha : SPN, 1965 (Čes. Těšín : Tisk 3). Sborníky vys. škol. 261, [1] s.
• Hamáčková, J.; Šimek, L. Laboratorní příručka pro analytiku vody; Státní nakladatelství technické literatury: Praha, 1956.
• Hamáčková, J. Analytika vody; Státní nakladatelství technické literatury: Praha, 1957.
• Hamáčková, J. Příručka pro analýzu vody; Státní nakladatelství technické literatury: Praha, 1961.