Wikipedista:MasterStudioCZ/Pískoviště 2

Air Greenland

Air Greenland A/S (dříve Grønlandsfly), také znám jako Greenlandair, je vlajkový dopravce Grónska. Je vlastněn grónskou vládou.

Aerolinie provozuje flotilu 28 letounů, která se skládá z 2 dopravních letounů pro charterové a transatlantické lety, 8 letadel s pevnými křídly pro domestické lety a 18 vrtulníků pro přestupy do menších komunit země. Lety do heliportů a helistopů ve vzdálených osadách jsou provozovány na zakázku pro grónskou vládu.

Kromě plánovaných a vládních letů do většiny osad v zemi podporuje aerolinie také vzdálené výzkumné stanice, charterové lety pro turisty a grónský energetický a těžební průmysl a záchranné operace.

Historie

60. léta 20. století

Společnost byla založena 7. listopadu 1960 jako Grønlandsfly společnostmi Scandinavian Airlines System (SAS) a Kryolitselskabet Øresund s cílem zásobovat stanice systému DEW v Sisimiutu a Kulusuku. Pro tento účel byl brzy s americkým letectvem uzavřen kontrakt a z Islandu pronajat Douglas DC-4 a z Kanady dva Sikorsky S-55. Od společnosti KGH, která měla letectví v Grónsku na starosti od roku 1958, přebrala smlouvy o pronájmu letadel s posádkou. Smlouvy zahrnovaly letouny PBY Catalina a Twin Otter.

V roce 1962 začala společnost provozovat lety s pasažéry, k čemuž používala PBY Cataliny a Twin Ottery, které mohly přistát na sněhu a ledě. Přestože oba letouny měly nízkou kapacitu (20 cestujících do PBY Cataliny a 8 - 9 do Twin Otteru), společnost brzy každoročně přepravovala až 14 000 pasažérů. Většina z nich cestovala z a do Kangerlussuaqu, kde měl SAS linku do Dánska.

V sobotu 12. května 1962 potkala společnost první velká nehoda - v Nuuku (tehdy Godthåb) se během přistání kvůli nezavřeným dveřím silně poškodila PBY Catalina, která na palubě nesla 21 osob (včetně tříčlenné posádky). V důsledku nehody zemřelo 15 cestujících, což společnost dovedlo k rozhodnutí nahradit hydroplány s vrtulníky.

V roce 1965 dorazily společnosti dva koupené Sikorsky S-61, které začala používat na pasažérské lety mezi odlehlými městy. V šesti městech byly vybudovány heliporty.

Zpočátku byli zaměstnanci aerolinie školeni u společnosti SAS v Dánsku; nicméně, to se změnilo v roce 1966, kdy společnost začala své dopravní asistenty cvičit sama.

70. léta 20. století

V 70. letech 20. století začala společnost velmi investovat do nových spojení s helikoptérami, kterých ke konci dekády bylo již 8. Ve městech po celém západním pobřeží Grónska byly budovány heliporty. V roce 1972 byly na ostrově Ammassalik (kde se nachází Tasilaaq) uvedeny do provozu první helikoptéry a o tři roky později bylo v Thule zavedeno okresní letectví. V roce 1974 začala společnost školit první mechaniky.

Grønlandsfly začal provozovat pátrací záchranné operace, sanitní lety a závěsné lety s těžkým nákladem zavěšených na lanech, který byla zdola připevněna ke stroji. V roce 1972 založil dceřinou společnost Greenlandic Charter, která měla na starosti lety s vrtulníkem Bell 206 do zinkového dolu v Maamoriliku a pronajímala své vrtulníky v souvislosti s těžbou ropy v Anglii, Skotsku, Irsku, Norsku, Kanadě, Aljašce a Nizozemí. Vrtulníky S-61 byly vylepšeny lepšími navigačními systémy a v roce 1976 bylo povoleno, že mohou létat ve tmě.

V roce 1976 uzavřela aerolinie kontrakt s dánskou vládou ohledně pozorování ledu z letiště Narsarsuaq. Společnost už dříve své vybavení vládě pronajímala, ale nyní měla pozorování provádět sama. Pro úkol byly použity letouny Twin Otter.

V roce 1979 byla v Nuuku vybudována přistávací dráha s délkou 950 metrů, přičemž během konstrukce bylo potřeba odstřelovat horu. Společnost posléze koupila - jako jedna z prvních - letoun Dash-7. Každoroční počet cestujících se ke konci dekády navýšil na 60 000.

80. léta 20. století

Roku 1981 začala společnost provozovat svou první mezinárodní trasu, kterou byl Nuuk-Iqaluit. Stejného roku byla otevřena linka do Reykjavíku, která začínala v Narsarsuaqu a vedla přes Kulusuk.

V roce 1984 vybudoval Grønlandsfly v Ilulissatu přistávací dráhu s délkou 850 metrů. Brzy následovala i ranvej v Kulusuku.

V roce 1986 otevřela aerolinie ve spolupráci s Icelandair trasu Narsarsuaq-Keflavík-Kodaň, která měla konkurovat letům do Dánska od SAS, které měly v té době většinový tržní podíl. V Ilulissatu převzala společnost Hotel Arctic.

Počet zaměstnanců se pohyboval kolem 400. Roli pilotů začali zastávat první gróňané a počet cestujících se ke konci desetiletí začal pohybovat kolem 100 000.

90. léta 20. století

Na začátku 90. let se společnost rozhodla SAS konkurovat ještě více, a to nahrazením linky Narsarsuaq-Keflavík-Kodaň přímou linkou Narsarsuaq-Kodaň. Ta byla provozována s letouny, které byly pronajaté od Maersk Air.

V květnu 1998 otevřela aerolinie novou linku Kangerlussuaq-Kodaň, na které začala využívat svůj první dopravní letoun - Boeing 757-200, který nesl jméno Kunuunnguaq na počest grónského průzkumníka Knuda Rasmussena.

Grónská vláda začala masivně investovat do nových letišť. Ke konci 90. let byla otevřena nová letiště v Aasiaatu, Maniitsoqu, Sisimiut, Qaarsutu a Upernaviku. I přesto ale byla velká část cestujících a nákladu stále transportována helikoptérami. Ty létaly hlavně ve východním a jižním Grónsku a v zálivu Disko, kde nebyly žádné ranveje ještě vybudovány.

V roce 1999 přepravila společnost kolem 282 000 cestujících.

0. léta 21. století

Na sklonku tisíciletí nahradil Grønlandsfly svého ředitele Petera Ficha, který nebyl schopen splnit ani požadavky grónské vlády ohledně rozvoje dopravní sítě v zemi, ani požadavky představenstva společnosti ohledně rozvoje turismu, nižších cenách letenek a vyšších profitech. V roce 2000 činily ztráty 30 milionů dánských korun. Společnost navíc přišla o lukrativní kontrakt ze strany Tusass ohledně přepravy pošty, který připadl konkurenční dánské Air Alpha Greenland.

Fichovou náhradou byl Finn Øelund, jehož předchozí rolí bylo v představitelstvu reprezentovat SAS, který ve společnosti vlastnil 37,5 %. V roce 2001 bylo pod Øelundovým vedením vyhozeno 54 zaměstnanců. Nový ředitel společnosti si také postěžoval, že vláda země nutí společnost provozovat ztrátové lety do odlehlých lokací.

Přestože byly výdělky na rok 2001 odhadovány na 30 milionů DKK, konečná částka se nakonec pohybovala kolem 7 milionů. K tomu přispěla i stávka zaměstnanců, která z velké části přerušila turistickou sezónu roku.

18. dubna 2002 změnila aerolinie svůj název z Grønlandsfly na Air Greenland.

V druhé polovině roku 2002 uzavřela SAS linku Kangerlussuaq-Kodaň. To uvolnilo prostor pro Air Greenland. V listopadu nasadila společnost na linku nový Airbus 330-200, který pojmenovala jako Norsaq.

Roku 2003 opustil Øelund společnost a odešel do Maersk Air, a tak byl nahrazen Flemmingem Knudsonem. Stejného roku byl společnosti udělen pětiletý kontrakt od amerického letectva na lety mezi leteckou základnou Thule a Kodaní. Později byl neustále obnovován. Na jaře stejného roku otevřela společnost linku mez Akureyri a Kodaní. Ta byla ale po půlroce kvůli nízké poptávce uzavřena. Stejný osud potkal spojení mezi Grónskem a Baltimorem v roce 2007.

První akvizici jiné aerolinie provedl Air Greenland 28. července 2006, kdy přebral Air Alpha Greenland, který provozoval lety vrtulníky v zálivu Disko a ve východní části země.

V roce 2007 opustil společnost Flemming Knudson. Na pozici ředitele byl brzy dosazen Michael Binzer, který v ní setrvává i v současné době. Jeho cíli byla větší komercializace a soběstačnost pod plánem Qarsoq 2012. 13. června oznámil SAS, že bude prodávat své akcie Air Greenland, ale žádní kupci se k roku 2012 nenašli.

1. října 2007 zavedla společnost nový systém elektronických letenek.

V roce 2009 společnost přepravila kolem 399 000 pasažérů a zaměstnávala 650 osob.

10. léta 21. století

Kvůli technickým potížím 1. ledna 2010 Air Greenland pozastavil svou účast ve věrnostním programu EuroBonus od SAS. V roce 2011 byla pozastavena nonstop linka z Narsarsuaqu do Kodaně.

V roce 2015 společnost koupila 30% akcií v islandské letecké společnosti Norðurflug.

V roce 2010 aerolinie koupila své první dva letouny Dash-8. Do roku 2015 s nimi nahradila všechny Dash-7. V roce 2019 koupila svůj první Airbus A330-880neo a nahradila všechny helikoptéry King Air 200 s King Air 250.

V roce 2019 se SAS a Dánsko rozhodly prodat své akcie v Air Greenland Grónsku, což z aerolinie učinilo společnost 100% vlastněnou grónskou vládou.

20. léta 21. století

Kvůli pandemii covidu-19 byla společnost v roce 2020 nucena zrušit 95 pozic. Roku 2021 podepsala s grónskou vládou nové desetileté kontrakty, které jí umožnily nahradit helikoptéry Bell 212 s .

Destinace

Město	Země	IATA	ICAO	Letiště	Začátek	Konec	Reference

Flotila

Současná

Letadlo	Počet	Cestující		Ref.
		B	E
Airbus A330-800neo	1	42	263
Airbus Helicopters H125	9
Airbus Helicopters H155	6
Airbus Helicopters H225	2
Bombardier Dash 8	8	-	37
Beech King Air 200		- (charterové)

Zdroje:

Tamworth

Tamworth je město a administrativní centrum australského státu Nového Jižního Walesu. Nachází se na řece Peel a s okolo 64 tisíci obyvateli jde o jedno z největších vnitrozemských měst státu. Nachází se 318 kilometrů od hranic s Queenslandem a zhruba uprostřed cesty mezi Brisbane a Sydney.

Město je známo jako "První město světel", protože šlo o první místo v Austrálii, které začalo používat elektrická pouliční světla,a to od roku 1888.

Geografie

Tamworth se nachází na západní straně Velkého předělového pohoří, na pobřeží řeky Peel. Je od Sydney vzdáleno asi 420 kilometrů a od Port Macquarie 280 kilometrů.

Doprava

Letiště Tamworth má denní lety do Sydney poskytované regionální aerolinií QantasLink (dříve byly provozovány společností Virgin Australia). 31. října 2016 začaly pravidelné lety do Brisbane, poskytované firmou Link Airways.

Železniční stanice Tamworth leží na Hlavní severní železniční lince Vlaky už sice nepokračují až k hranicím s Queenslandem, ale město je stále obsluhováno službou NSW TrainLink Xplorer, která funguje mezi Sydney a Armidale, odkud jsou denní spojení do Tenterfieldu.

Další vlaková spojení NSW TrainLink vedou do Inverellu. Do listopadu 2009 provozoval Pacific United pravidelné spojení ze Sydney, které každý rok do Tamworthu a Dubbo přivezlo až 30 milionů litrů paliva. Byla to poslední nákladní vlaková služba ve městě; v 80. letech městem projelo až 6 nákladních vlaků denně.

Tamworth bylo do roku 2021 třikrát týdně obsluhován autobusovou službnou od společnosti New England Coaches do Coffs Harbour a Brisbane. V roce 2016 přestala poskytovat spojení společnost Greyhound Australia kvůli nedostatku cestujících.

Městské autobusové linky jsou poskytovány Tamworth Buslines. Společnost také provozuje spojení do Quirindi (Rt 428), Manily (Rt. 443) a Bendemeer (Rt 444).

ROZDěLIT NA PODKRAJE (OKRESY, idk) A SAMOSTATNÉ NAVBOXY PRO KAŽDOU OBLAST (NAPŘ. BALSFJORD A IBESTAD BUDOU DVA JINé NAVBOXY)

Talokan

Talokan (také psán jako Taleqan, Taloqan, nebo Taluqan ) je hlavní město provincie Takhar, která se nachází v severovýchodním Afghánistánu . Nachází se v okrese Taluqan . Populace byla v roce 2023 odhadována na 64 tisíc.

V roce 2021 získal Taliban nad provincií kontrolu během ofenzivy Talibanu v roce 2021.

Historie

Staré město nacházející se na západě na břehu řeky navštívil Marco Polo v roce 1275.

V roce 1603 navštívil Talokan (tehdy „Talhan“) další evropský průzkumník - Bento de Góis - který cestoval s karavanou z Kábulu do Yarkandu (tehdy hlavního města Kašgarie).

Geografie

Klima

V Talokanu vládne středomořské podnebí (v Köppenově klasifikaci podnebí Csa). V zimě je zde více srážek než v létě. Průměrná roční teplota v oblasti je 14,6 °C. Ročně zde napadá 475 milimetrů srážek.

Talokan – podnebí
Období	leden	únor	březen	duben	květen	červen	červenec	srpen	září	říjen	listopad	prosinec	rok
Nejvyšší teplota [°C]	18	25	30	34	38	41	40	39	36	28	30	22	41
Průměrné denní maximum [°C]	16	20	26	32	36	37	40	38	34	28	24	19	29
Průměrné denní minimum [°C]	−7	−7	−7	3	11	16	20	17	13	5	−2	−5	5
Průměrné srážky [mm]	45	60	78	83	45	3	0	0	0	17	46	32	409
Zdroj: [1]

Obyvatelstvo

V roce 2023 měl Taloqan kolem 64 tisíc obyvatel. To je významný pokles od 258 tisíc, které v něm žily v letech 2020 a 2021.

ZX Spectrum Next

Historie

Příběh ZX Spectrum Next začal v Brazílii jako varianta zařízení TK95, kterou vyvíjel Victor Trucco. Projekt byl v té době díky své modré nepájivé masce pojmenován jako TKBlue. V roce 2011 se k projektu za účelem řešení problémů s připojeními přidal Fabio Belavenuto, přičemž projekt byl přejmenován na TBBlue podle počátečních písmen příjmení Trucca a Belavenuta.

30. dubna 2016 byl TBBBlue oficiálně oznámen na Play Expo v Blackpoolu.

Duo chtělo s pomocí Henriqua Olifierse exportovat TBBlue do Spojeného království; místa, kde ZX Spectrum vznikl. Chtěli tak učinit po mírném úspěchu výrobku v Brazílii.

Next byl poprvé oznámen jako samostatný produkt v roce 2016 poté, co se podařilo sehnat účast designera původního zařízení Ricka Dickinsona. V lednu 2017 byla spuštěna crowdfundingová kampaň na Kickstarteru, která měla původně za cíl vybrat 250 000 liber. Nicméně, tento cíl byl překročen se 723 390 librami od 3 113 lidí téměř trojnásobně. Zatímco ale byla kampaň úspěšná ve vytváření uživatelské základny pro nové zařízení, šlo o finanční selhání, protože cena produkce byla vyšší než to, co se vybralo.

Přestože bylo nejdřív zamýšleno použít původní procesor ze ZX Spectrum (Z80), plán byl pozměněn na Xilinx Spartan-6 FPGA z důvodu "zakomponování funkcí jako hardwarové sprity, scrollování a jiné do zařízení".

V prosinci 2017 byly podporovatelům kampaně na Kickstarteru doručeny první kusy zařízení, které se tehdy skládalo jen z jedné desky. Po několika opožděním kvůli produkci a designu byla v březnu 2020 doručena podporovatelům kampaně první várka dokončených kusů.

11. srpna 2020 byla založena druhá kampaň na Kickstarteru, která dosáhla cíle 250 000 liber během pouhých minut. Kampaň nakonec byla uzavřena 10. září s 1 847 106 vybranými librami.

Průmyslový design

Počítačová skříň zařízení byla vytvořena Rickem Dickinsonem, který stál za původními zařízeními 48K Spectrum a Spectrum+. Rick ale zemřel během vývoje klávesnice.

Celý design si bere inspiraci ze Spectrum+ a Spectrum 128.

Acorn Computers

Acorn Computers Ltd. byla britská počítačová společnost založená v prosinci 1978 v Cambridgi. Vytvořila mnoho osobních počítačů (např. Acorn Electron nebo Acorn Archimedes), které byly velmi populární zejména ve Velké Británii.

Historie

Raná historie

25.července 1961 založil Clive Sinclair společnost Sinclair Radionics, jež se zpočátku zaměřovala na vývoj a prodej elektronických zařízení (např. kalkulačky a rádia). V roce 1966 do firmy nastoupil Chris Curry. V roce 1975 vydala společnost hodinky Black Watch, které se ale staly finančním neúspěchem a dovedly společnost skoro k bankrotu. V srpnu 1976 požádal Sinclair o finanční pomoc britský vládní orgán NEB (National Enterprise Board; národní podniková rada), který odkoupil za 650,000£ 43% akcií společnosti. NEB ale mohl díky svým akciím společnost ovlivňovat, proto Sinclair přemluvil Curryho, aby odešel a založil novou společnost s názvem Sinclair Instrument. V červenci 1977 byla firma přejmenována na Science of Cambridge. Někdy v tu dobu Ian Williamson ukázal Chrisovi Currymu prototyp počítače, jenž byl založen kolem procesoru National Semiconductor SC/MP a některých částí ze Sinclair kalkulačky. Curry byl ohromen a povzbudil Sinclaira k adaptaci prototypu jako produktu. S Williamsonem byla uzavřena dohoda, ale žádná smlouva nebyla nikdy podepsána.

V roce 1977 začala Science of Cambridge prodávat mikropočítačovou sadu MK14, kterou chtěl Curry nadále rozvíjet. Nepodařilo se mu ale přemluvit Sinclaira. Během vývoje MK14 navštěvoval kanceláře společnosti navštěvovat Curryho přítel Hermann Hauser, jež se o produkt zajímal.

Cambridge Processor Unit Ltd.

Curry a Hauser založili 5. prosince 1985 společnost Cambridge Processor Unit Ltd (CPU Ltd). Společnost brzy obdržela nabídku od firmy Ace Coin Equipment na vývoj mikroprocesorového řadiče pro hrací automaty. Nejdříve byl řadič založen na mikroprocesoru National Semiconductor SC/MP, ale brzy byl proveden přechod na MOS Technology 6502.

Mikropočítačové systémy

CPU Ltd financovala vývoj mikropočítačového systému založeného na 6502. V lednu 1979 byl vydán jako první produkt společnosti Acorn Computer Ltd, což byl obchodní název používaný k oddělení dvou různých oblastí podnikání. Název Acorn (česky žalud) měl symbolizovat rozšířitelnost systému a jeho zaměření na růst. Díky tomuto názvu se společnost navíc v telefonních seznamech nacházela před Applem.

V té době CPU a Andy Hopper založili Orbis Ltd, aby komercializovali síťový systém Cambridge Ring, na kterém Hopper pracoval pro svůj doktorát. Brzy bylo ale rozhodnuto přivést ho do CPU Ltd jako ředitele, protože by tak mohl prosazovat zájmy CPU v počítačové laboratoři Cambridgeské univerzity. CPU koupilo Orbis a Hopperovy akcie v ní byly vyměněny za akcie CPU Ltd.

Jak rostla značka Acorn, role CPU se měnila. Brzy se společnost stala jen holdingovou společností a za vývojové práce byl zodpovědný Acorn. Curry později opustil Science of Cambridge kvůli neshodám se Sincairem a přidal se k zaměstancům Acornu.

Acorn System 1

V březnu 1979 vydala společnost Acorn Microcomputer (později přejmenovaný na Acorn System 1), který byl navržen byl navržen Sophií Wilsonovou. Byl to systém určený pro inženýry a uživatele laboratoří, ale jeho cena byla dostatečně nízká (kolem 80£; 350£ v roce 2019), aby oslovila i zájemce do techniky. Byl to velmi malý stroj skládájící se ze dvou karet: jedna s LED displejem, klávesnicí a kazetovým rozhraním, a druhá se zbytkem počítače (včetně procesoru). Téměř všechny signály CPU byly přístupné přes konektor Eurocard.

Acorn System 2 usnadnil rozšíření systému a většinou se dodával s externí klávesnicí, jejím řadičem, textovým rozhraním a kazetovým operačním systémem s vestavěným interpretem BASICu.

Acorn System 3 přidal podporu disket. Acorn System 4 zvětšil velikost skříně a přidal podporu pro druhý disk. Acorn System 5 byl velmi podobný System 4, ale obsahoval novější 2 MHz verzi 6502.

Acorn Atom

V květnu 1979 začala Science of Cambridge vyvíjet ZX80. Tohle pravděpodobně podnítilo Curryho k vytvoření projektu Atom, jež byl zaměřený na spotřebitelský trh. Curry a jiný designér, Nick Toop, pracovali na vývoji stroje z Curryho domu. V té době byla již založena společnost Acorn Computers Ltd, ke které se Curry přidal na plný úvazek.

Byl to právě Curry, kdo se chtěl zaměřit na spotřebitelský trh. Ostatním, včetně inženýrům, nevadilo, že ve spotřebitelské trhu nejsou, protože považovali domácí počítač jako nesmyslný produkt pro společnost zaměřující se na laboratorní vybavení.

Aby se ceny udržely nízké, Curry požádal průmyslového designéra Allena Boothroyda o navržení počítačové skříně, která by současně mohla fungovat také jako klávesnice pro mikropočítačové systémy. Do ní byly potom vloženy komponenty Acorn System 3, čímž byl vytvořen počítač, který byl celkem levný a zároveň podobný jiným počítačům ze stejného období: relativně úspěšný Acorn Atom.

K usnadnění vývoje softwaru byla na Market Hill, ústředí společnosti, instalována proprietární lokální síť. Rozhodlo se, že se tato síť, Econet, implementuje také do Atomu. V březnu 1980 byla tato funkce demonstrována během jeho vydání na počítačové výstavě, kde osm propojených Atomů mezi sebou sdílelo soubory, obrazovky and vzdáleně se připojovalo ke klávesnicím.

BBC Micro a Acorn Electron

Po vydání Atomu se v Acornu přemýšlelo o vytvoření 16-bitového počítače. Po dlouhých diskuzích navrhl Hauser kompromis - vylepšené zařízení s procesorem 6502, které by mělo více možností pro rozšíření: Acorn Proton. Technickému personálu Acornu se sice nechtělo původně dělat Atom, ale už Proton viděl jako příležitost to "udělat správně".

Jedním z návrhů pro Proton bylo Tube, proprietární rozhraní umožňující přidat druhý procesor. Tube mohl vytvořit cenově dostupný stroj s 6502 pro spotřebitelský trh, který mohl být rozšířen dražšími a sofistikovanějšími procesory. Umožnil, aby bylo zpracovávání dat přenecháno druhému procesoru, což pro 6502 ponechalo zpracovávání vstupu a výstupu. Tube později pomohl Acornu při vývoji ARM procesorů. Do Protonu ale nebyl ale nakonec implementován.

Na počátku roku 1980 napadl BBC nápad na pořad o počítačové gramotnosti jako pokračování pro ITV pořad The Mighty Micro, ve kterém Dr Christopher Evans z britské National Physical Laboratory předpověděl mikropočítačovou revoluci. Byl to tak vlivný seriál, že se o něj začal zajímat i parlament. Díky tomuto zájmu se o pořad začalo zajímat britské ministerstvo průmyslu (DoI; Department of Industry) a BBC Enterprises, které díky němu vidělo příležitost v prodávání počítačů. Vytvořením specifikací zařízení bylo pověřeno BBC Engineering.

Nakonec BBC vybralo (pod nátlakem DoI vybrat nějakou britskou společnost) NewBrain z Newbury Laboratories. Tento výběr odhalil rozsah tlaku na projekt počítačové gramotnosti údajně nezávislé BBC - Newbury bylo vlastněno NEB, britským vládním orgánem úzce spjatým s DoI.

V letech 1980 - 1982 zahájilo britské ministerstvo školství a vědy (DES; Department of Education and Science) vzdělávací program o mikroelektronice, jehož cílem bylo vyučovat koncepty mikroprocesorů a zavádět o nich vzdělávací materiály. Od roku 1981 do roku 1986 přidělovalo DoI školním úřadům finance k pořízení počítačů do škol. Školám byla nabídnuta 50% sleva, pokud si vybraly jeden ze tří modelů: BBC Micro, ZX Spectrum, nebo Research Machines 380Z. BBC Micro bylo nejpopulárnějším zařízením.

Přestože byl NewBrain od Newbury pod usilovným vývojem, brzy začalo být jasné, že ho společnost nedokáže dokončit - alespoň ne včas pro projekt počítačové gramotnosti a se specifikacemi zadanými od BBC. Programy BBC, nejdříve naplánovány na podzim 1981, byly přesunuty na jaro 1982. Poté, co Curry a Sinclair dozvěděli o plánech společnosti, BBC povolila jiným výrobcům předkládat své návrhy. Hauser rychle povolal Steva Furbera (který pracoval v Acorn Computers jako dobrovolník od doby, kdy společnost vyvíjela pro Ace Coin Equipment hrací automaty) a Sophii Wilsonovou k dokončení revidované verze Protonu, která by splnila specifikace od BBC. Když bylo hotovo, BBC navštívila Acorn, kde jim byla poskytnuta demontrace zařízení. Kontrakt na program počítačové gramotnosti byl brzy udělen Acorn Computers, a Proton byl vydán v prosinci 1981 jako BBC Micro. V roce 1984 byla díky zařízení udělena společnosti cena Queen's Award. Cena vzdala zvláštní poctu pokročilému designu zařízení a pochválila společnost pro "vývoj mikropočítačového systému s tolika inovativními funkcemi".

V dubnu 1982 vydal Sinclair ZX Spectrum. Acorn Electron, v mnoha způsobech vlastně jen zjednodušený BBC Micro. Existovaly ale problémy v produkci komponentů pro zařízení, takže i přestože bylo vydáno v srpnu 1983, nebyl na trhu dostatek kusů na kapitalizaci vániční sezóny 1983. Acorn vyřešil tento problém v roce 1984 a sjednal více výrobních smluv.

V roce 2008 uspořádalo Computer Conservation Society v londýnském Science Museum událost na uznání vlivu BBC Micro. Dostavilo se množství designérů, kteří se na vytváření zařízení podíleli. Sophie Wilson převyprávěla BBC, jak ji a Steva Furbera Hermann Hauser oklamal tak, aby souhlasili, že vytvoří fyzický prototyp v méně než pěti dnech. Ve stejném roce se sešlo mnoho zaměstnanců společnosti k oslavení 30. výročí založení.

1983 - 1985: Acorn Computer Group

BBC Micro se prodával tak dobře, že zisky společnosti vzrostly ze 3000£ v roce 1979 na 8,6 milionů v červenci 1983. V září 1983 byly zlikvidovány akcie společnosti Cambridge Processor Unit Ltd a Acorn byl uveden na Unlisted Securities Market jako Acorn Computer Group plc, s Acorn Computers Ltd. uvededou jako mikropočítačovou divizi. Společnost měla na trhu hodnotu 135 milionů liber, s minimální nabídkovou cenou na 120 pencích. Zakladatelé CPU, Hermann Hauser a Chris Curry, měli v Acorn Computer Group podíly ve výši 64 milionů a 51 milionů liber. Deset procent podílů bylo umístěno na trh, přičemž zisk z nich (zhruba 13,4 milionů liber) byl z většiny určen pro založení amerických a německých dceřiných společností. Zbytek byl použit na výzkum a vývoj.

Koncem roku 1984 byla Acorn Computers Group organizována do několika dceřiných společností: Acorn Computers Limited byla zodpovědná za prodeje a reklamní kampaně ve Spojeném království a za vývoj a výzkum v poli mikropočítačů; Acorn Computer Corporation zodpovídala za prodeje ve Spojených státech a Acorn Computer Internation Limited za prodeje v ostatních částech světa; Acorn Computers (Far East) Limited byla zaměřená na výrobu a (částečně) na distribuci na dalekém východě; Acornsoft Limited vyvíjela a propagovala software pro počítače společnosti; a Vector Marketing Limited měla řešit logistiku distribuce a zákaznickou podporu. V kalifornském Palo Alto byla ještě založena za účelem "pokročilého výzkumu a vývoje softwaru" dceřiná společnost Acorn Research Center Incorporated. Poslední dceřinou společností společnosti bylo Acorn Leasing Limited.

Architektura RISC

Hlavní článek: RISC

Společnost už v době prvních svých počítačů zvažovala, jak přejít na jiný procesor než 6502. V modelech System 3 a System 4 použila Motorolu 6809. O několik let později byl do zařízení Acorn Communicator použit 16-bitový procesor 65816.

12. srpna 1981 byl vydán IBM PC, který, přestože byl stejně jako BBC Micro zaměřen na trh nadšenců, byl úspěšný hlavně v trhu pro podniky. Jeho nástupce, XT (eXtended Technology), byl představen na začátku roku 1983. Úspěch těchto zařízení a několika dalších, která byla založena na Z80, v podnikatelském sektoru dokázal, že jde o životaschopný trh, zejména díky jeho schopnosti vypořádat se s vysokými cenami. Vývoj strojů pro tento sektor přišel Acornu jako dobrý nápad, proto byl započat vývoj počítačů pro podnikatelské prostředí za použití již existujících technologií - základní deska z BBC Micro, Tube a sekundárních procesorů. Řada zařízení byla pojmenována na Acorn Business Computer (ABC).

ABC vyžadovala vytvoření několika procesorů, které by fungovaly společně s BBC Micro. Během jejich vývoje byla na každém z nich implementována technologie Tube, přičemž bylo v průběhu roku 1983 zjištěno, že neexistuje žádná zjevná náhrada procesoru 6502. Díky mnohocyklovým nepřerušitelným instrukcím byla doba odezvy přerušení na mnoha procesorech, např. na Motorole 68000, příliš pomalá na zvládnutí komunikačního protokolu, který byl používán v BBC Micro (který používal 6502).

Společnost prozkoumala všechny dostupné procesory na trhu, ale zjistila, že jsou buď nedostatečné, nebo nedostupné, což vedlo nakonec k rozhodnutí vytvořit novou architekturu procesorů. Návštěva do Western Design Center ve Spojených státech, kde byl procesor 6502 aktualizován jedinou osobou, ukázal inženýrům společnosti Stevovi Furberovi a Sophie Wilsonové, že nepotřebují nejmodernější výzkumná a vývojová zařízení a masivní tok financí.

Sophie Wilsonová se pustila do vývoje instrukční sady. V BBC BASIC napsala simulaci procesoru, která mohla běžet na BBC Micro s druhým procesorem jako 6502. To přesvědčilo zaměstnance společnosti, že jsou na správné trati. Jakmile Wilsonová dostala od Hausera svolení a více zdrojů, vznikl malý tým, který měl implementovat její simulaci v hardwaru.

Oficiálně projekt Acorn RISC Machine začal v říjnu 1983, přičemž se na něm do roku 1987 utratilo kolem 5 milionů liber. Jako partnerská společnost byla vybrána VLSI Technology, Inc, která už dříve Acornu poskytla s ROMy a několika čipy vytvořenými na míru. VLSI vyrobilo první verzi křemíkovou ARM 26. dubna 1985; fungovala hned poprvé a byla pojmenována jako ARM1. Jeho praktickým využitím mělo být místo druhého procesoru v BBC Micro, který byl využíván k vývoji simulačního softwaru na dokončení prací na podpůrných čipech (VIDC, IOC, MEMC) a k urychlení operací prováděných v CAD softwaru používaném k vývoji ARM2. Pro vývojáře byl nabízen evaluační program ARM, ve kterém si mohli systém zkusit sami. Ten systém byl kompatibilní jen s BBC Micro, ale byla plánována i verze kompatibilní s IBM PC. Byla spuštěna reklamní kampaň, která ale byla mířena spíše na ty s technickými znalostmi než na obyčejné zákazníky, s velkým množstvím technických specifikací v hlavním tetu. Wilsonová následně nakódovala v assembleru verzi BBC Basic pro ARM. Množství znalostí získaných z navrhování instrukční sady umožnilo kódu být velki hustým, což z ARM BBC BASIC udělalo extrémně rychlým testem pro jakýkoliv ARM emulátor.

Kolem projektu o ARM procesorech byla udržována taková úroveň zatajování, že když Olivetti S.p.A vyjednávalo s Acornem o převzetí velkého podílu společnosti, o vývoji ARM se dozvěděli až poté, co byla vyjednávání uzavřena. V roce 1992 vyhrála společnost díky ARM cenu Queen's Award for Technology. Vývoj operačního systému pro procesor, RISC OS, vyžadoval na svém vrcholu až kolem 200 zaměstnanců. Později společnost komerčně zveřejnila Acorn C/C++ , který vývojářům umožnil zkompilovat si vlastní aplikace.

Finanční potíže

Acorn se stal veřejně obchodovatelnou společností v roce 1983, během zlaté éry domácích počítačů. Nicméně, v roce 1984 se situace změnila. Mnoho ostatních výrobců mělo potíže udržet si spokojenost a nadšenost zákazníků, přičemž se to pokoušely napravit nabízením nepřesvědčivých produktů, které je ale neoslovily Úspěšnější výrobci, např. Amstrad, dával důraz na poskytování periferií (jako třeba monitorů) spolu s hlavním zařízením. Kolaps trhu byl dáván za vinu nedostatečnému zájmu o zákazníky ze strany výrobců. Nepříznivá situace na trhu vedla k prodání Atari a k situaci, která dovedla Apple téměř k bankrotu.

Acorn Electron měl být vydán v roce 1983, ale problémy se zásobováním některých komponent způsobily, že společnost nebyla schopná kapitalizovat na vánočním období 1983. Úspěšná televizní reklamní kampaň vedla k více než 300 000 objednávkám, ale v Malajsii bylo možné prodat jen 30 000 kusů. Vysoká poptávka po Electronu ale začala brzy klesat - místo čekání kupovali rodiče radši svým dětem konkurenční Commodore 64 nebo ZX Spectrum.

Ferranti International PLCpo nějaké době problém vyřešilo a produkce dosáhla v roce 1984 očekávaných úrovní, ale smlouvy, které Acorn uzavřel se svými dodavateli nebyly dostatečně flexibilní k rychlému snížení výroby. Když se v roce 1985 dostal Acorn z finanční krize, tak skladoval kolem 100 000 neprodaných kusů Electronu a mnoho komponent, za které se muselo v první řadě zaplatit a jejich skladování stálo také nějaké peníze.Bylo také skladování 40 000 neprodaných BBC Micro.

Po neúspěšném létě 1984 se Acorn hlavně zaměřoval na kompenzování ztraceným prodejů přes Vánoce, přičemž hlavní zaměření bylo na Electronu. Nicméně, odmítnutí zlevnit BBC Micro se také zdálo brzdit prodeje, protože to mnohé obchodníky udělalo nespokojené a přemýšleli o kompletním opuštění prodávání značky. Se zvěstmi o dalším, potenciálně levnějším zařízení od Acornu se po Vánocích postupně rozmohly velké slevy - například Rumblelows chtělo prodat neprodaných 1500 zařízení v ceně jedno za 250 liber, a tak zlevnilo až o 100 liber a ke každému prodanému zařízení také zdarma přidalo kazetový magnetofon (CASSETTE RECORDER) a software. Nakonec se ukázalo, že oním zvěstovaným levnějším zařízením byl BBC Model B+, což byl jen poměrně málo vylepšen a hlavně dražší model než BBC Micro. Spekulovalo se, že představa konkurenčnějšího stroje, který bude brzy uveden na trh, mohla potenciální kupce odradit od produktů, které Acorn potřeboval prodávat.

Acorn Computers také utrácelo velké finanční rezervy na vývoji nových zařízení, mezi kterými bylo zařízení s názvem BBC Master a projekt ARM. Acorn Business Computer sice pracovalo na mnoha projektech, ale dokončovalo jich jen velmi málo - byl o nich prodán jen model založen na 32016 (jako Cambridge Workstation). Výzkumný a vývojový tým společnosti se rozrostl ze 100 v roce 1983 na 150 v roce 1984, přičemž celkově zaměstnávala kolem 450 lidí. Acorn se mezitím pokoušel expandovat do Německa a Spojených států prostřednictvím zakládáním dceřiných společností, což ale bylo mnohem dražší než kolaborace s místními dodavateli. Lokalizace BBC Micro na americký trh také stálo mnoho peněz kvůli selhání v rozeznání situace na místním trhu a preferencích - společnost se velmi nákladně pokoušela udělal zařízení kompatibilní s americkými televizními standarty i přes to, že "američtí uživatelé domácích počítačů očekávali k počítačovému zařízení dedikovaný monitor". Získání federálního povolení pro BBC Micro za účelem jeho rozšíření do Spojených států se proto ukázalo jako zdlouhavý a nákladný proces, který se ukázal jako marný: všechna rozšiřující zařízení, která měla být prodávána s BBC Micro, musela být testována a radiační emise musely být sníženy. Tvrdí se, že společnost ve Spojených státech utratila 10 milionů liber, přičemž okalizovaná verze BBC Micro nezískala žádný významný tržní podíl.

Acorn Computers také podnikalo nebo se pokoušelo provádět různé akvizice. Divize International Computers Limited nazvaná Computer Education in Schools byla odkoupena za údajně méně než 100 000 liber, přičemž důsledkem bylo převedení šesti zaměstnanců do kanceláře Acornu v Maidenheadu, kde vznikla divize Acorn's Educational Services s cílem zajišťovat "jádro rozvoje podpory vzdělávání v rámci společnosti". Společnost se také v raných 80. letech pokoušela odkoupit díky blízkému vzájemnému vztahu společnost Torch Computers. Acorn se v roce 1984 snažil získat společnost se záměrem učinit z ní "fakticky obchodní složku" společnosti Acorn, a to navzdory nejasnostem ohledně konkurenčních produktových řad a nejistotě ohledně budoucnosti dosud nevydaného obchodního stroje společnosti Acorn v rámci racionalizovaného sortimentu produktů, ačkoli tato akvizice nebyla nikdy dokončena, protože Torch od ní odstoupilo, když se situace Acornu zhoršila.

Kolem stejné doby odkoupila společnost Torus Systems - společnost vyvíjející "graficky-kontrolovanou lokální síť nazvanou Icon" pro platformu IBM PC - k rozšíření její expertízy v síťových technologiích, protože Icon byl založen na Ethernetu místo na Econetu a Cambridge Ring od Acornu. Torus později vydal řešení pro spravování sítě nazvané Tapestry, které bylo založené na Icon a prodáváno společností IBM pro své vlastní síťové technologie. Torus také vydalo podporu pro používání Novell's Advanced Netware na svém vlastním hardwaru. Společnost nakonec v roce 1990 vstoupila do nucené správy a Acorn vykázal ztrátu 242 000 liber spojenou s investicí. Vedení společnosti Acorn mělo takové ambice, že v Hongkongu založilo společný podnik s názvem Optical Information Systems, který se zřejmě zabýval vývojem "digitální optické technologie pro ukládání počítačových dat". Acorn, se kterým byl zapojen hongkongský výrobce gramofonů Better Sound Reproduction Ltd., měl v Palo Altu v Kalifornii (USA) zřídit výzkumné a vývojové pracoviště, aby do 18 měsíců uvedla na trh "kompaktní laserové diskové mechaniky určené jako náhrada disketových jednotek".

V únoru 1985 se spekulace o stavu financí společnosti zintenzivněly poté, co byl jmenován nový výkonný ředitel společnosti Alexander Reid a bylo oznámeno, že společnost nahradila své finanční poradce a že odstoupili její makléři, což efektivně vedlo k pozastavení obchodu s akciemi společnosti, jejichž hodnota se propadla až na rekordní níži 23 pencí za jednu. Tohle bylo údajně výsledkem nesouhlasu mezi společností a původními finančními poradci, kteří navrhovali k záchraně společnosti její prodání nebo refinancování, přičemž by zakladatelé nad ní ztratili kontrolu. Neúspěšně se před svým nahrazením pokoušeli získat finance od společnosti General Electric Company, ale neúspěšně. Jejich náhradníci údajně usilovali o "radikální reorganizaci celé společnosti". Také se pokoušeli získat financování, ale v mnohem urgentnějším časovém měřítku, což činilo nejpravděpodobnějšími kandidáty finanční instituce nebo velké počítačové společnosti, které měly nutné zdroje a dostatečnou rychlost rozhodování pro časnou intervenci.

1985 - 1998: Dceřiná společnosti Olivetti

Těžká finanční situace vyvrcholila v únoru 1985, kdy jeden z věřitelů společnosti Acorn podal žádost o její likvidaci. Po nějakého době vyvstalo na povrch, že společnost dlužila různým věřitelům - včetně výrobců AB Electronics a Wong's Electronics - až 31,1 milionů liber. Wong's Electronics byl udělen kontrakt na výrobu BBC Micro pro americký trh v hodnotě 45 milionů. Během hledání potenciálních finančních partnerů se obrátil ředitel italské společnosti Olivetti na finanční poradce Acornu, údajně v rámci její strategie odkupování menších, technologicky vyspělých společnosti. Po krátkém období vyjednávání podepsali Curry a Hauser smlouvu s Olivetti. Když se zakladatelé vzdali kontroly nad společností a jejich společný podíl klesl z 85,7 % na 36,5 %, italská počítačová společnost získala 49,3% podíl ve společnosti Acorn za 10,39 milionu liber, což do jisté míry pokrylo ztráty společnosti Acorn ve výši 10,9 milionu liber za předchozích šest měsíců. Díky tomu Acorn získal přibližně desetinu své hodnoty 216 milionů liber z předchozího roku. Propad ceny akcií společnosti Acorn a pozastavení jejího kotování na burze přičítaly některé zpravodajské agentury tomu, že se společnosti nepodařilo prosadit na americkém trhu, přičemž jeden zdroj uváděl náklady ve výši 5,5 milionu dolarů spojené s touto snahou.

V červenci 1985 získala Olivetti další akcie Acornu v hodnotě 4 milionů liber, díky čemuž už vlastnila 79,8% společnosti. Hlavní věřitelé souhlasili s odepsáním dluhů ve výši 7,9 milionu liber a BBC souhlasila s prominutím 50% dlužných licenčních poplatků v hodnotě údajně 2 milionů liber. Toto druhé refinancování zanechalo zakladatelům Acornu méně než 15% podíl ve společnosti. Mezitím se kvůli finančním potížím snížil počet zaměstnanců Acornu z původních 480 na přibližně 270 lidí.

Po jmenování Briana Longa výkonným ředitelem se společnost Acorn chystala pokročit s novým počítačem zaměřeným na OEM s názvem Communicator a Cambridge Workstation, jehož uvedení na trh bylo odloženo na konec července 1985 z důvodu pozastavení akcií společnosti Acorn. Následně měl Hermann Hauser také oznámit "návrh VLSI čipu využívajícího redukovanou instrukční sadu". Počítač Communicator, který byl představen ke konci roku 1985, byl odpovědí společnosti Acorn na iniciativu společnosti ICL One Per Desk. Tento stroj Acorn byl založen na 16bitovém procesoru 65SC816, 128 KB RAM s možností rozšíření na 512 KB a další RAM s bateriovým napájením. Měl nový víceúlohový operační systém, čtyři interní zásuvky ROM a dodával se se softwarovou sadou založenou na View a ViewSheet. Měl také připojený telefon, komunikační software a modem pro automatické odpovídání a automatické vytáčení. Avšak vzhledem k tomu, že finanční situace společnosti Acorn neunesla náklady na vývoj Archimedes a divize zakázkových systémů se v roce 1987 významně podílela na ztrátách společnosti, došlo ke konci roku 1987 ke změně strategie, která se odklonila od "individuálních zákazníků" a přeorientovala se na "sériové produkty", což vedlo k propuštění 47 z 300 zaměstnanců společnosti Acorn, k uzavření divize zakázkových systémů a k opuštění Communicatoru.

V únoru 1986 společnost Acorn oznámila ukončení prodeje v USA a prodala zbývající americké mikropočítače BBC za 1,25 milionu dolarů texaské společnosti Basic, která byla dceřinou společností firmy Datum, mexického výrobce španělské verze mikropočítače BBC (s upravenou španělskou klávesnicí pro jihoamerický trh). Prodejní kancelář ve Woburnu ve státě Massachusetts byla v té době uzavřena. Společnost Acorn podle zpráv dosáhla "zanedbatelných prodejů v USA". V roce 1990 naopak společnost Acorn založila prodejní a marketingové aktivity v Austrálii a na Novém Zélandu tím, že se snažila získat dlouholetého distributora Barson Computers Australasia, přičemž generální ředitel společnosti Acorn Sam Wauchope poznamenal, že společnost Acorn je v Austrálii přítomna od roku 1983 a že je "jediným výrobcem počítačů, jehož produkty doporučují všechny australské státní vzdělávací úřady".

Společnost Acorn se v 90. letech také snažila znovu expandovat do Německa, protože tento trh považovala za největší v Evropě, jehož technicky vyspělí prodejci počítačů hledali příležitosti k prodeji produktů s vyšší marží, než jsou kompatibilní počítače IBM PC, a mezi stávajícími i potenciálními zákazníky se nacházela početná komunita nadšenců. Navzdory optimistickým prognózám úspěchu a původním investicím společnosti Acorn ve výši 700 000 liber byla ztrátová operace v roce 1995 uzavřena v rámci širšího snižování nákladů a restrukturalizace v reakci na pokles příjmů a potíže různých divizí společnosti Acorn.

Zprávy z konce roku 1985, které byly údajně podpořeny nebo urychleny akvizicí společnosti Acorn firmou Olivetti, naznačovaly plány na možnou spolupráci mezi společnostmi Acorn, Olivetti a Thomson v evropském vzdělávacím sektoru s cílem definovat standard pro vzdělávací mikropočítačový systém analogický počítačové architektuře MSX a zavedené kompatibilní architektuře IBM PC. Jednání pokračovala i v roce 1986, přičemž společnost Acorn navrhla jako základ iniciativy vlastní procesorovou architekturu ARM, zatímco Thomson navrhl Motorolu 68000. Očekávání, že společnost Olivetti bude aktivně prodávat stroje Acorn v Evropě, však zmařilo hodnocení produktů Acorn samotnou společností Olivetti jako "příliš drahých" a proprietární operační systém nabízející "omezenou flexibilitu". Místo toho se společnost Olivetti snažila prosadit svůj osobní počítač M19 pro evropský školní trh a nabídla jej společnosti Acorn k prodeji ve Velké Británii (nakonec jako přebalený počítač Acorn M19). Společnost Olivetti nakonec nabízela na italském trhu jak počítač Master Compact společnosti Acorn, tak počítač Thomson MO6 pod značkou Prodest.

Spolupráce společností Acorn, Olivetti a Thomson (později SGS-Thomson) pokračovala v rámci výzkumných projektů a konsorcium dodavatelů včetně společností AEG, Bull, Philips a ICL se podílelo na iniciativě Multiworks, jejímž cílem bylo vyvinout pracovní stanice Unix v rámci evropského rámce ESPRIT. Konkrétní úloha společnosti Acorn v projektu Multiworks se týkala levné pracovní stanice s čipovou sadou ARM a "levné autorské pracovní stanice" založené na pracovní stanici CP486 společnosti Olivetti. Jako základ poskytovaného operačního systému Unix měl být použit systém Chorus.

Společnost Olivetti se nakonec počátkem roku 1996 vzdala většinové kontroly nad společností Acorn a prodala své akcie americkým a britským investičním skupinám, čímž jí v Acornu zůstal podíl přibližně 45 %. v červenci 1996 Olivetti oznámila, že prodala 14,7 % skupiny společnosti Lehman Brothers, čímž se její podíl v té době snížil na 31,2 %. Společnost Lehman uvedla, že plánuje akcie dále prodat investorům.

BBC Master a Archimedes

BBC Master[91] byl spuštěn v únoru 1986 a zaznamenal značný úspěch. V letech 1986-1989 se prodalo přibližně 200 000 systémů,[92] z nichž každý stál 499 liber, a to především britským školám a univerzitám. Na trh byla uvedena řada vylepšených verzí, například Master 512,[93] který měl 512 KB RAM a interní procesor 80186 pro kompatibilitu s MS-DOS, a Master Turbo,[94] který měl druhý procesor 65C102.

První komerční využití architektury ARM bylo v ARM Development System, druhém procesoru pro BBC Master, který byl propojen s elektronkou a umožňoval psát programy pro nový systém. Prodával se za 4 500 liber a obsahoval procesor ARM, 4 MB paměti RAM a sadu vývojových nástrojů s vylepšenou verzí jazyka BBC BASIC. Tento systém neobsahoval tři podpůrné čipy (VIDC, MEMC a IOC), které se později staly součástí systému Archimedes. Poprvé se objevily v druhém procesoru A500,[95] který byl interně používán v rámci společnosti Acorn jako vývojová platforma a měl podobný tvar jako vývojový systém ARM.

Druhým produktem založeným na ARMu byl stolní počítač Acorn Archimedes, který byl uveden na trh v polovině roku 1987, tedy asi 18 měsíců poté, co IBM uvedla na trh svůj počítač RT PC založený na RISCu.[96] Archimedes byl prvním domácím počítačem založeným na RISCu, který využíval čip ARM (Acorn RISC Machine)[97] a byl populární ve Velké Británii, Austrálii a Irsku a byl podstatně výkonnější a pokročilejší než většina tehdejších nabídek. Archimedes byl propagován v tištěných[98] i rozhlasových médiích[99]. jedním z příkladů takové reklamy je maketa pracovní plochy RISC OS 2, na které jsou zobrazeny některé adresáře softwarových aplikací, přičemž text reklamy je přidán v oknech[100]. naprostá většina domácích uživatelů se však v případě zájmu o upgrade svého 8bitového mikrosystému rozhodla pro Atari ST nebo Amigu. Stejně jako v případě BBC, i Archimedes místo toho vzkvétal ve školách a dalších vzdělávacích zařízeních, ale již o několik let později, na počátku 90. let, se tento trh začal rozvrstvovat do světa ovládaného PC. Společnost Acorn pokračovala ve výrobě aktualizovaných modelů Archimedes, včetně notebooku (A4), a v roce 1994 uvedla na trh počítač Risc PC, jehož nejvyšší specifikace později zahrnovala 233MHz procesor StrongARM. Tyto počítače se prodávaly hlavně ve školství a na specializovaných a nadšeneckých trzích, například profesionálním skladatelům používajícím program Sibelius 7.

ARM Ltd.

Křemíkový partner společnosti Acorn, společnost VLSI, dostal za úkol najít nové aplikace pro procesor ARM a podpůrné čipy. Hauserova společnost Active Book vyvíjela kapesní zařízení, pro které vývojáři procesoru ARM vytvořili statickou verzi svého procesoru ARM2aS.

Členové skupiny Advanced Technology Group (ATG) společnosti Apple navázali první kontakt se společností Acorn ohledně použití procesoru ARM v experimentálním prototypu ve stylu Apple II (2) nazvaném Möbius. Experimenty provedené v rámci projektu Möbius ukázaly, že architektura ARM RISC by mohla být pro určité typy budoucích produktů velmi atraktivní. Projekt Möbius byl krátce zvažován jako základ nové řady počítačů Apple, ale byl zastaven z obavy, že by konkuroval Macintoshi a zmátl trh. Projekt Möbius však přispěl k rozšíření povědomí o procesoru ARM v rámci společnosti Apple. Tým Möbius provedl drobné změny v registrech ARM a použil svůj funkční prototyp k demonstraci řady působivých výkonnostních testů.

Později Apple vyvíjel pro svůj Newton zcela novou počítačovou platformu. Na procesor byly kladeny různé požadavky z hlediska spotřeby energie, ceny a výkonu a bylo také potřeba, aby byl plně statický a taktování bylo možné kdykoli zastavit. Pouze Acorn RISC Machine se blížil splnění všech těchto požadavků, ale stále zde byly nedostatky. ARM například neměl integrovanou jednotku pro správu paměti, protože tuto funkci zajišťoval podpůrný čip MEMC a Acorn neměl prostředky na její vývoj.

Společnosti Apple a Acorn začaly spolupracovat na vývoji procesoru ARM a bylo rozhodnuto, že nejlépe toho dosáhne samostatná společnost.Většina oddělení pokročilého výzkumu a vývoje společnosti Acorn, které vyvinulo procesor ARM, se stala základem společnosti ARM Holdings, když byla tato společnost v listopadu 1990 oddělena. Acorn Group a Apple Computer Inc. měly v ARMu každá 43% podíl (v roce 1996),[103] zatímco VLSI byla investorem a prvním držitelem licence ARMu.

Acorn Pocket Book

V roce 1993 se společnost Acorn rozhodla nabízet PDA Psion Series 3 s označením Acorn Pocket Book, jehož pozdější varianta nesla označení Acorn Pocket Book II. V podstatě se jednalo o rebadžovanou OEM verzi Series 3 s mírně odlišným vestavěným softwarem a zařízení bylo prodáváno spíše jako levný počítač pro školáky než jako manažerský nástroj. 105] Hardware byl stejný jako u Series 3, ale integrované aplikace se lišily. Kapesní knížka například vynechala aplikace Agenda diary a Spell dictionary, které se staly volitelnou aplikací, dodávanou na disku ROM SSD, který bylo možné vložit do některé z přihrádek ROM pod přístrojem. Ostatní programy byly přejmenovány: Systém se změnil na Desktop, Word na Write, Sheet na Abacus a Data na Cards.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Acorn Computers na anglické Wikipedii.