Urxovy závody

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Urxovy závody
Logo
Logo
Základní údaje
Dřívější jménoZávody na zpracování dehtu
Právní formanárodní podnik
Datum založenízáří 1950
Datum zániku1996
Osudzánik vymístěním
PředchůdciJulius Rütgers, komanditní společnost
ZakladatelJulius Rütgers
SídloOstrava
Souřadnice sídla49°48′55″ s. š., 18°14′47,32″ v. d.
Charakteristika firmy
Oblast činnostizpracování černouhelných dehtů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Urxovy závody byla chemická továrna zpracující černouhelný dehet v Ostravě-Zábřehu.

Předpoklady vzniku[editovat | editovat zdroj]

V roce 1828 vznikly ve Vítkovicích železárny. Zpočátku vyráběly železo ve vysokých pecích pomocí dřevěného uhlí. Technologie výroby železa se pod ekonomickým tlakem změnila na výrobu v koksových vysokých pecích. Ostravské doly produkovaly dostatek uhlí vhodného ke koksování, a proto zde vyrostlo několik koksoven. Při malých objemech výroby koksu se vedlejší produkty (dehty) spalovaly nebo vozily ke zpracování do vzdálených chemiček.

Logickým využitím dehtů byla impregnace železničních pražců. Julius Rütgers[1] prováděl impregnaci pražců od roku 1849 ve firmě, kterou založil jeho otec v Neussu (nedaleko Düsseldorfu). Výstavba železničních tratí pokračovala východním směrem a Rütgers uzavřel v roce 1855 smlouvu s hornoslezskou železniční společností o dodávce pražců. Proto vystavěl impregnační závody ve Vratislavi a Katovicích. Firma expandovala a koncem 19. století ovládala 77 impregnačních závodů a 9 chemických továren na zpracování dehtu v Evropě. V Horním Slezsku postavil dehtárnu v roce 1888 v Bismarckhütte[2] (dnešním Chorzówě).

V českém tisku nabízela společnost už v roce 1888 tablety na denaturaci lihu.[3]

Julius Rütgers v Zábřehu nad Odrou[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. srpna se uskutečnila jednání komise ohledně stavby objektu destilace dehtu na pozemku p. č. 460/1 na katastrálním území Zábřeh nad Odrou.[4] Se stavbou se začalo 12. července 1892.[5] V roce 1893 se rozběhla výroba, a byla dále rozšiřována co do počtu produktů, tak i velikosti produkce. Již v roce 1896 zabíraly závody areál o rozloze 9,5 hektaru. V roce 1899 již závody zpracovávaly dehet komplexně. Základem výrobního zařízení byly velké retorty (destilační kotle), které dehty zpracovávaly diskontinuálním (přetržitým) způsobem.[zdroj?]

Julius Rütgers zemřel 6. září 1903 v Berlíně, po několika měsících zemřel i jeho syn Rudolf.[zdroj?]

Po roce 1918[editovat | editovat zdroj]

V roce 1921 převedli dědicové firmy Rütgers Theerproduktenfabrik závod v Zábřehu na komanditní společnost Julius Rütgers. Nešlo však o přesun sídla firmy, kterou vyžadoval nostrifikační zákon, ale o prodej majetku. Komanditní společnost si ponechala jméno zakladatele, ale k původní společností ji nepoutaly žádné vazby. Komplementáři komanditní společnosti, kteří ručili neomezeně svým majetkem byly firmy Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten-Gewerkschaft, Gebrüder Gutmann, Ferdinans-Nordbahn, Báňská a hutní společnost, Johann Larisch-Mönnich a graf Johann Wilczek'sche Kohlen -und Kokswerke. Komanditisté komanditní společnosti, kteří ručili svým vkladem byli Adolf Sonnenschein a Edmund Fanta.[zdroj?]

Z výčtu zainteresovaných firem je zřejmé, že koupě závodu nebyla pouhou kapitálovou investicí. Byla logickým krokem, který umožnil vymístění chemických provozů jednotlivých koksoven, resp. efektivní zpracování surového dehtu a surového benzolu v technologicky pokročilém závodě.[5]

Dne 19. července 1919 vyšlo ve Sbírce zákonů a nařízení Nařízení č. 384 o hospodaření benzolem a stanovení cen: „Při prodeji benzolu ve množství nejméně jednoho vagonu nesmí býti překročena základní cena 75 K za 100 kg čisté váhy prodaného zboží ve stanici Svinov-Vítkovice, bez nádrže za hotové beze srážky." [6]

Dne 1. ledna 1921 koupila komanditní společnost firmu Natinalen Teer-, Mineralöl-, chemischen Industrie A.G. v Žilině.[7]

Společnost koupila také firmu „August Luttnar-Dachpapppen-Asphalt und Theerprodukten Fabrik“[7] v Moravské Ostravě, a tím rozšířila svou produkci o střešní lepenky, dehtovaná linolea a mazací tuky. Převzala také technologii dehtování silnic.[8]Poskytovala bezplatné poradenství při stavbách dehtových vozovek, prodávala silniční dehet „Rego".[9]

V roce 1934 koupila společnost továrnu Posnansky & Strelitz, která vyráběla asfalt, dehet, asfaltovou lepenku, linoleum, asfaltový lak. Tato berlínská firma zahájila provoz již na konci šedesátých let 19. století.[10]

V roce 1933 byla zavedena kontinuální destilace surového dehtu na trubkové koloně firmy Heinrich Koppers, A. G. z Essenu. Stejná kolona byla postavena o dva roky později.[11]

V roce 1936 firma jednala s Thun-Hohensteinem, majitelem dolu Josef-Jan v Pile u Karlových Var. Výsledkem jednání byl vznik komanditní společnosti Julius Rütgers a Thun-Hohenstein, která těžila tzv. žluté uhlí,[12] které mělo značný podíl montánního vosku.[13]

V roce 1936 se firma prezentovala jako továrna dehtových a benzolových výrobků, technických tučnin, rafinerie terpentýnových olejů a impregnace dřeva.[14] Vyráběla naftalin, který částečně prodávala chemickému koncernu DuPont, částečně dehet zpracovávala na saze pro gumárenský průmysl.[15][12]

V roce 1937 zahájila firma hlubinné vrty v Mikové na Slovensku s cílem ověřit rentabilitu místních ložisek ropy.[16] Těžba se zde rozbíhala pomalu (v roce pouhých 1,53 tun); následně pokračoval v těžbě osamostatněný závod v Žilině.[17]

Firma často inzerovala jak pomocí reklam v časopisech, tak i obsáhlejšími články v odbornějších publikacích.[18] Slovník reklam byl cílen na čtenáře (v tomto případě důstojníka čs. armády): Vlastní oboz[19] 300 železničních kotláků.[20][21]

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

V roce 1942 zakoupila firma závod na impregnaci pražců a telegrafních sloupů v Soběslavi, který založila firma Lövy a Winterberg.[22][23][nenalezeno v uvedeném zdroji]

V roce 1943 firma postavila první jednokomorovou kontinuální destilaci surového dehtu v Evropě.[5]

V roce 1944 byla uvedena do provozu kontinuální destilace surového benzolu na zařízení firmy Lurgi GmbH, Frankfurt nad Mohanem.[11]

Dne 29. srpna 1944 provedlo čtyři sta amerických bombardérů Liberator nálet na Ostravu, při kterém byly provozy zasaženy celkem 23 bombami.[24] Bylo to v období tzv. bitvy o benzín, kdy spojenci podnikali nálety jak na chemičky vyrábějící syntetický benzín, tak i na klasické rafinerie. Rütgersovy závody vyráběly benzen[25] (benzol), který nabízely jako palivo REGO[26][14] (pro pístové motory).[27] Provozovaly mísírnu benzínu[28] a nabízely motoristům seřízení motorů na tuto směs,[29] proto se stalo jedním z cílů náletu.[30][31]

Dne 30. dubna byla továrna osvobozena sovětskými vojsky.[5]

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Dne 24. října 1945 byla komanditní společnost Julius Rütgers znárodněna Dekretem presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků č. 100/1945 Sb.[zdroj?]

Dne 7. března 1946 byla továrna Vyhláškou ministerstva průmyslu sloučena s dalšími chemičkami (Dusíkárny, Moravské chemické závody) do podniku Ostravské chemické závody.[10]

Dne 1. ledna 1950 nabyla právní účinnost vyhláška ministra průmyslu č. 1384 ze dne 20. července 1949, kterou se zřizují Závody na zpracování dehtu, národní podnik.[32] V září 1950 byl závod přejmenován po komunistovi Eduardu Urxovi.[zdroj?]

V roce 1950 došlo k procesu delimitace k vymístění výroby střešních lepenek a linolea. Výroba mazacích tuků byla přemístěna do rafinerie v Přívoze.[zdroj?]

V roce 1958 bylo rozšířeno výzkumné pracoviště a v roce 1959 založen Výzkumný ústav pro koksochemii.[33]

V roce 1962 se podnik rozprostíral na území o rozloze 30 ha.[zdroj?]

Středisko strojních dílen podniku provádělo nejen údržbu, ale i výrobu jednotlivých částí výrobních linek.[11]

Dne 21. ledna 1960 vláda ČSSR schválila usnesení č.j. 55/60 o výstavbě nového závodu na zpracování dehtu a benzolu ve Valašském Meziříčí.[zdroj?]

Požáry a výbuchy[editovat | editovat zdroj]

  • Dne 22. května 1927 vystříkla z bubnu kyselina karbolová a smrtelně zranila jednoho dělníka.[34]
  • Dne 5. října 1932 došlo k výbuchu destilačního kotle na olej. Následkem výbuchu zemřeli dva lidé.[35]
  • Dne 21. srpna 1938 v 8:30 vybuchl benzolový kotel, a to tak silně, že byly vyraženy skleněné výplně oken u 300 metrů vzdálené nemocnice. Při výbuchu byli těžce zranění 4 dělníci a jeden inženýr, další těžce zranění byli hasiči, kteří hasili rozsáhlý požár. Plameny byly viditelné až z Frýdku. Celkem bylo zraněno 123 osob. Škoda byla odhadnuta na 15 mil. Kč.[36][35]
  • Dne 29. srpna 1944 způsobily svržené bomby požár, který zachvátil část zásobníků; vážné škody na provozech chemičky však způsobeny nebyly.[37]
  • Dne 30. dubna 1945 vyhořela po zásahu granátu výrobna dehtových lepenek.
  • Dne 17. srpna 1954 došlo v Urxových závodech k výbuchu benzolové nádrže.
  • Požár v roce 1956 zlikvidoval provoz zpracování naftalenového oleje.[11]
  • Dne 22. dubna 1964 vybuchly destilační baterie[11] a následný požár strávil zásobníky benzínu a benzolu. Bylo zraněno 8 lidí a poničeny budovy v okruhu asi 150 m od epicentra.
  • Dne 11. března 1965 začalo hořet v lisovně naftalenu.[11] Požár se rozšířil do celé výrobny naftalenu, v jejich skladech shořelo asi 1 000 tun chemikálií, většinou naftalenu. Plameny šlehaly výšky 150 metrů. Požár pohltil hlavní dílny a technický archiv v němž byla uložena veškerá projekční a výrobní dokumentace. Stovky hasičů nemohli přejít do útoku, a tak bránili okolní objekty a řídili odtažení plných vagonů z přilehlé vlečky. Požár způsobil škody přesahující částku 10 mil. Kčs, a to zničením technologií naftalenu a antracenu. Šlo o největší požár v historii podniku.
  • Dne 18. srpna 1965 došlo při předehřívání dehtu k jeho vzplanutí. Vznikl požár, který se projevoval hustými mraky černého dýmu. Díky rychlému uhašení se oheň nerozšířil do okolních objektů.[zdroj?]

Životní prostředí, ochrana zdraví[editovat | editovat zdroj]

  • V minulosti byla zpochybňována toxicita a karcinogenita dehtu: „Výpar dehtový (teer) páchne; čichu není věru příjemný, plícím věru svědčí dobře..."[38] Již v první třetině dvacátého století byl dehet odhalen jako karcinogenní látka.[39]
  • Zdravotně rizikové bylo ruční kopání a nakládání smoly i naftalenového krystalu.[11]
  • Výrobu zábřežského závodu doprovázela produkce odpadu, který byl skládkován přímo v areálu. Byl to kal uhličitanu vápenatého a rafinační pryskyřice zvané „bago". Skládka byla vzdálena cca 2 kilometry od prameniště pitné vody v Ostravě-Nové Vsi. Riziko znečištění bylo velké i kvůli velkému výškovému rozdílu. V roce 1958 byla skládka vyvezena.[11]
  • Od roku 1915 se v závodě v Soběslavi prováděla impregnace telegrafních sloupů a železničních pražců dehtovým olejem, Důsledkem bylo masivní znečištění především polycyklickými aromatickými uhlovodíky a fenoly, lokálně doprovázené kontaminací těžkými kovy a ropnými látkami.[40]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1958 zaměstnávala firma jednoho kočího a koně. Kůň tahal několik sklopných vozíků s odpady, které mířily na skládku.[11]

Žlutý prášek vzniklý kondenzací par polyaromátů při výrobě smoly vítr unášel k blízké nemocnici; při otevřených oknech se usadil i na postelích pacientů.[11]

Kulturní památka[editovat | editovat zdroj]

Komanditní společnost postavila na rohu ulic Hviezdoslavovy a Michala Hodži administrativní budovu pro vedení firmy. V přízemí budovy je vestibul a v prvním patře reprezentační prostory pro management firmy. V dalších patrech se nacházely byty.[41] Projekt vypracoval Ernst Körner.[zdroj?]

Dne 10. listopadu 1992 byla budova prohlášena kulturní památkou.[42] Mezi roky 1922, kdy byla budova dostavěna a jejím prohlášením za kulturní památku byly ulice několikrát přejmenovány. V Ústředním seznamu kulturních památek má budova č.p.1626 rejstříkové číslo 12112/8-3285 a adresu ul. Dr. Šmerala 2.

V budově sídlí Český rozhlas Ostrava. V roce 2008 prošly interiéry budovy rekonstrukcí.[43]

Stavba budovy nebyla vyvolána přestěhováním sídla firmy, ani potřebou Juliuse Rütgerse bydlet v některém z bytů.[41][43]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Digitale Bibliothek - Münchener Digitalisierungszentrum. daten.digitale-sammlungen.de [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  2. ↑ RÜTGERS, Rudolf. Chemische Fabrik für Theerprodukte: reklama na vápno. Beuthener Kreisblatt. M.Rothmann, 1899-03-24, roč. 1899, čís. 12, s. 66. Dostupné online [cit. 2023-12-04]. 
  3. ↑ inzerát. Národní listy. 1888-08-29, roč. 28, čís. 240., s. 4. Dostupné online. 
  4. ↑ RÜTGERS, Julius. Dopis na císařsko-královskou okresní správu v Místku [online]. Zábřeh nad Odrou: Julius Rütgers, 1898-02-22 [cit. 2023-12-04]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d BŘEZINA, Vlastimil. Sedmdesát let národního podniku Urxovy závody v Ostravě. 1. vyd. Ostrava: Urxovy závody, červen 1962. 115 s. 
  6. ↑ Historické předpisy. ATLAS GROUP [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Kommandit Gesellschaft. Prager Presse. 1923-06-17, roč. 3., čís. 164, s. 6. Dostupné online. 
  8. ↑ SYCHRAVA, Lev. Zadané práce. Národní osvobození. 1931-07-30, roč. 8, čís. 207. Dostupné online. 
  9. ↑ Inzerát. Národní listy. 1935-08-04, roč. 75., čís. 212., s. 10. Dostupné online. 
  10. ↑ a b POPELKA, Petr. Dějiny Moravských chemických závodů. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. 159 s. ISBN 978-80-7368-526-3. Kapitola Období „velkých změn". Éra „ostravských chemických závodů" (1946-1949), s. 78-102. 
  11. ↑ a b c d e f g h i j Vývoj chemického pru̇myslu v Československu 1918 - 1990: historické studie. Příprava vydání Luděk Holub. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická 747 s. ISBN 978-80-7080-388-2. 
  12. ↑ a b KUBKA, Jiří. Žluté uhlí. Obrana lidu. 1957-07-27, roč. 16, čís. 179, s. 2. Dostupné online. 
  13. ↑ FOUSTKA, Radim. Obnovení čs. těžby montánního vosku. Národní osvobození. 1936-10-15, roč. 13, čís. 240, s. 10. Dostupné online. 
  14. ↑ a b reklama. Československý legionář. 1935-06-28, roč. 17, čís. 26-27. Dostupné online. 
  15. ↑ FOUSTKA, Radim. Zajištěný odbyt čs. naftalinu do USA. Národní osvobození. 1936-03-05, roč. 13, čís. 55. Dostupné online. 
  16. ↑ FOUSTKA, Radim. Přípravy rozsáhlých naftových vrteb u Mikové firmou Rütgers. Národní osvobození. 1937-07-24, roč. 14, čís. 172. Dostupné online. 
  17. ↑ BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Naftový průmysl na území Československa. 1. vyd. Hodonín: Muzeum Hodonínska, 1984. 368 s. S. 109. 
  18. ↑ HABROVANSKÝ, Jindra, 1937. Moravská Ostrava. 1. vyd. Ostrava: Národohospodářská propagace Československa. 189 s. S. 174. 
  19. ↑ Naše řeč – Příspěvek k mluvě naší sibiřské armády. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2023-12-07]. Dostupné online. 
  20. ↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2023-12-06]. Dostupné online. 
  21. ↑ MINISTERSTVO, národní obrany, 1928. Schematismus branné moci Československé. 1. vyd. Praha: MNO. 614 s. S. 606. 
  22. ↑ Historie. www.impregnacesobeslav.cz [online]. [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
  23. ↑ Ředitelství drah. Z ředitelství státních drah Praha-Sever. Úřední list Republiky Československé. 1926-10-21, roč. 7, čís. 243, s. 1. Dostupné online. 
  24. ↑ Ostravu za války drtilo bombardování, nálezy pum nejsou neobvyklé. www.patriotmagazin.cz [online]. [cit. 2023-12-05]. Dostupné online. 
  25. ↑ PAUČEK, Ervin. OLEXIS: POHON AUTOMOBILU BEZ BENZINU. Auto. Duben 1923, roč. V., čís. 4., s. 292. Dostupné online. 
  26. ↑ inzerát. Naše vojsko. 1935-07-01, roč. 8, čís. 21. Dostupné online. 
  27. ↑ FOUSTKA, Radim. Zajištěný odbyt čs. naftalinu do USA. Národní osvobození. 1937-07-24, roč. 14, čís. 172. Dostupné online. 
  28. ↑ FOUSTKA, Radim. Další povolení ke zřízení mísírny benzínu. Národní osvobození. 1937-09-05, roč. 14, čís. 209, s. 16. Dostupné online. 
  29. ↑ Dejte si seříditi vůz na zelenou benzolovou směs. Auto. 1939, roč. 21, čís. 4, s. 55. Dostupné online. 
  30. ↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2023-12-05]. Dostupné online. 
  31. ↑ WIRNITZER, Jan. Země ukrývá stovky pum z války. Mířily na rafinerie, dnes vyklízejí obchody. iDNES.cz [online]. 2011-08-02 [cit. 2023-12-06]. Dostupné online. 
  32. ↑ KLIMENT, Gustav. Vyhláška č. 1384. Úřední list Československé republiky. 1949-07-30, roč. 30, čís. 176, s. 8. Dostupné online. 
  33. ↑ VYMĚTAL, Jan; KOŠŤÁL. Daniel. BULLETIN ASOCIACE ČESKÝCH CHEMICKÝCH SPOLEČNOSTÍ. Roč. 36, čís. 4, s. 763. Dostupné online. 
  34. ↑ DÝMA, Josej. Dělník smrtelně popálen kyselinou. Národní osvobození. 1927-05-22, roč. 4, čís. 141, s. 6. Dostupné online. 
  35. ↑ a b Továrna Julia Rütgerse v Zábřehu n. O.. historie.ovajih.cz [online]. [cit. 2023-12-04]. Dostupné online. 
  36. ↑ Plameny nad Moravskou Ostravou: výbuch a požár v skladišti benzolu. Rudé právo. 2023-08.23, roč. 19, čís. 197. Dostupné online. 
  37. ↑ asi. Bombardování Ostravy 29. srpna 1944: Průmysl přežil, stovky lidí zemřely. ČT24 [online]. [cit. 2023-12-04]. Dostupné online. 
  38. ↑ BÁRTA LETOVSKÝ, J. Některé plyny a výpary, jak dalece lidskému zdraví jsou škodlivy. Slovan americký, týdenník pro politiku, vědu, zábavu a vzájemnost všech Slovanův amerických. 1875-04-29, roč. 6, čís. 25, s. 1. Dostupné online. 
  39. ↑ HESSOUN, Josef. Jsou silnice, natírané dehtem, škodlivé pro zdraví?. Hlas. 1935-11-11, roč. 60, čís. 4439, s. 8. Dostupné online. 
  40. ↑ Jihočeské dřevařské závody Soběslav. heis.vuv.cz [online]. [cit. 2023-12-06]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b Kancelářský a obytný dům firmy Rütgers / Český rozhlas. www.ostravskepamatky.cz [online]. [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
  42. ↑ administrativní budova - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
  43. ↑ a b Český rozhlas Ostrava vrací lesk své historické budově. Ostrava [online]. 2009-01-25 [cit. 2023-12-09]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Urxovy_závody&oldid=23864517“