Přeskočit na obsah

Třída Sans Souci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Sans Souci
Obecné informace
UživateléFrancouzské námořnictvo
Kriegsmarine
Typnosič hydroplánů
Lodě4
Osudvyřazeny
PředchůdceCommandant Teste
Technické údaje nosiče hydroplánů
Výtlak1372 t (standardní)
1760 t (plný)[1]
Délka90 m (mezi svislicemi)
95 m (max.)
Šířka11,76 m
Ponor3,2 m
Pohon2 diesely, 2 lodní šrouby
4200 bhp
Rychlost18 uzlů
Dosah12 000 nám. mil při 10 uzlech
Výzbroj1× 75mm kanón
Technické údaje eskortní lodě SG1
Výtlak1500 t (standardní)
2100 t (plný)[2]
Délka92 m (mezi svislicemi)
95 m (max.)
Šířka11,76 m
Ponor3,64 m (max.)
Pohon2 diesely, 2 lodní šrouby
4140 bhp
Rychlost16,7 uzlu
Výzbroj3× 105mm kanón (3×1)
4× 37mm kanón (2×2×)
12× 20mm kanón (6×2)
RadarFuMO 28

Třída Sans Souci byla třída nosičů hydroplánů francouzského námořnictva z období druhé světové války. Celkem byly rozestavěny čtyři jednotky této třídy, žádná však nebyla dokončena v plánované podobě. Po pádu Francie v červnu 1940 byly všechny dokončeny jako eskortní plavidla německé Kriegsmarine. Ve službě byly od roku 1942. Dvě se po válce vrátily do francouzského námořnictva a dosloužily na konci šedesátých let dvacátého století.

Čtyři jednotky této třídy postavila francouzská loděnice Ateliers et Chantiers de Penhoët v Saint-Nazaire. V letech 1938–1940 byly rozestavěny jako malé nosiče hydroplánů, ale po pádu Francie rozestavěná plavidla ukořistili Němci. Původně je plánovali přestavět pro navádění stíhačů (nesoucí jména planet), ale nakonec byly dokončeny jako rychlá eskortní plavidla SG1–SG4 (Schnelle Geleitboote). Do služby byly přijaty v letech 19421943.[3]

Jednotky třídy Sans Souci:[3][2]

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Osud
Sans Souci 1938 28. listopadu 1940 listopad 1942 Dokončen jako německá eskortní loď SG3 (ex Jupiter, ex Uranus). Dne 6. srpna 1943 v ústí Gironde potopena britským letectvem.
Sans Pareil 1939 28. listopadu 1940 září 1943 Dokončen jako německá eskortní loď SG4 (ex Saturn, ex Merkur). V květnu 1945 vrácena Francii, přijata do služby jako výzkumná loď a avízo La Pérouse (A32). Později jako fregata s trupovým číslem (F750). Vyřazena 1969.
Sans Peur 1940 2. října 1940 srpen 1942 Dokončen jako německá eskortní loď SG1 (ex Merkur, ex Jupiter). Roku 1943 poškozena minou a do konce války neopravena. V květnu 1945 vrácena Francii, přijata do služby jako výzkumná loď a avízo Beautemps Beaupré (A33). Později jako fregata s trupovým číslem (F751). Vyřazena 1969.
Sans Reproche 1938 30. října 1940 září 1942 Dokončen jako německá eskortní loď SG2 (ex Uranus, ex Saturn). Dne 8. května 1943 těžce poškozena minami, neopravena a 23. září 1943 v Nantes potopena britským letectvem.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]

Plánovanou obrannou výzbroj představoval jeden 75mm kanón. Pohonný systém tvořily dva diesely Sulzer o výkonu 4200 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost měla dosahovat 18 uzlů. Dosah byl 12 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[1]

Modifikace

[editovat | editovat zdroj]

Všechny čtyři jednotky byly před dokončením přestavěny na eskortní lodě. Měly mírně prodloužený trup a větší výtlak, takže rychlost poklesla na 16,7 uzlu. Dosah zůstal stejný. Výzbroj každého plavidla se trochu lišila. Eskortní loď SG4 (ex La Pérouse) na konci války nesla dva 105mm kanóny, čtyři 37mm kanóny a dvanáct 20mm kanónů. Sesterská loď SG1 (ex Beautemps Beaupré) pak ještě o jeden 105mm kanón více.[2]

K roku 1954 nesly fregaty La Pérouse (F750) a Beautemps Beaupré (F751) výzbroj ve složení jeden 105mm kanón, dva 40mm kanóny (čtyři na Beautemps Beaupré), čtyři 20mm kanóny a jeden salvový vrhač hlubinných pum Hedgehog.[3]

  1. a b GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 279. (anglicky) 
  2. a b c SG1 escorts (1942 - 1943) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c SANS SOUCI seaplane tenders (1942 - 1943 / 1947) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]