Surcouf (1929)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Surcouf (N N 3)
Základní údaje Vlajka
Typ: ponorka
Jméno podle: Robert Surcouf
Zahájení stavby: prosinec 1927
Spuštěna na vodu: 18. října 1929
Uvedena do služby: květen 1934
Osud: zničena 1942
Předchůdce: třída Redoutable
Následovník: třída Minerve
Takticko-technická data
Výtlak: 3250 t (na hladině)
4304 t (pod hladinou)[1]
Délka: 110 m
Šířka: 9 m
Ponor: 7,25 m
Pohon: 2 diesely, 2 elektromotory
2 lodní šrouby
7600 + 3400 hp
Rychlost: 18,5 uzlu (na hladině)
10 uzlů (pod hladinou)
Dosah: 10 000 nám. mil při 10 uzlech
70 nám. mil při 4,5 uzlech
Posádka: 118
Výzbroj: 2× 203mm kanón (1×2)
2× 37mm kanón (2×1)
13,2mm kulomet (2×2)
8× 550mm torpédomet
4× 400mm torpédomet
14 + 8 torpéd
Letadla: Besson MB.411

Surcouf (N N 3) byla diesel-elektrická křižníková ponorka francouzského námořnictva. Jejím hlavním posláním bylo ničení obchodních lodí protivníka. Ve své době to byla největší ponorka na světě.[2] Ve službě byla v letech 1934–1942. Ponorka se zapojila do druhé světové války. Po pádu Francie roku 1940 byla zajata Brity a předána silám Svobodné Francie. Roku 1942 se potopila po kolizi s nákladní lodí.[1] Surcouf byla poslední postavená velká ponorka se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Její koncepce se ukázala být slepou uličkou a po většinu služby se pro ni hledalo vhodné využití.[3]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Ponorka Surcouf zapadala do trendu vývoje velkých ponorek s s dlouhým dosahem a silnou dělostřeleckou výzbrojí, která byla ve 20. letech 20. století jedinou alternativou torpéd (např. britské ponorky tříd K, M a X1).[2] Ponorka byla vyvinuta na základě stavebního programu z roku 1926. Postavila ji loděnice Arsenal de Cherbourg v Cherbourgu. Stavba byla zahájena v prosinci 1927, na vodu byla spuštěna 18. října 1929 a uvedena do služby v květnu 1934.[1]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Model ponorky Surcouf

Hlavní výzbrojí ponorky byly dva 203mm kanóny v mohutné vodotěsné dělové věži (600 nábojů) před velitelskou věží. Jejich dostřel byl 27 000 m. K zaměřování sloužil čtyřmetrový dálkoměr. Doplňovaly je dva protiletadlové 37mm kanóny na střeše hangáru a čtyři 13,2mm kulomety Hotchkiss. Dále ponorka nesla osm 533mm torpédometů (čtyři příďové a čtyři v zadní nástavbě) se zásobou 14 torpéd a dva dvojité 400mm torpédomety se zásobou osmi torpéd. 400mm torpédomety byly umístěny externě na otočných lafetách a šlo je využít pouze při plavbě na hladině.[3]

Speciálně pro ponorku Surcouf byl vyvinut malý průzkumný a pozorovací hydroplán Besson MB.411, který byl na palubě uložen ve vodotěsném hangáru. Jeho složení trvalo 10 minut. Letoun se pravděpodobně zcela neosvědčil a za války nebyl využíván a hangár sloužil pro uložení zásob.[3] Uvnitř ponorky se rovněž nacházel prostor pro 40 zajatců.[2]

Pohonný systém tvořily dva diesely Sulzer o výkonu 7600 hp a dva elektromotory o výkonu 3400 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost na hladině dosahovala 18,5 uzlu a pod hladinou 10 uzlů. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů na hladině a 70 námořních mil při rychlosti 4,5 uzlu pod hladinou. Operační hloubka ponoru až 80 metrů.[1]

Služba[editovat | editovat zdroj]

Ponorka byla bojově nasazena za druhé světové války. Využívána byla jako doprovodné plavidlo. Po pádu Francie ponorka unikla do Velké Británie a zakotvila v Plymouthu. Dne 3. července 1940 ji obsadilo britské námořnictvo, přičemž zemřel jeden francouzský a tři britští námořníci. Ponorka byla v září 1940 předána silám Svobodné Francie. Následně operovala v Karibiku. Gaullistické síly ji nasadily při obsazení ostrovů Saint-Pierre a Miquelon. Následně byla ponorka převelena k ochraně francouzských držav v Pacifiku. Dne 18. února 1942 se ponorka Surcouf potopila v mexickém zálivu po kolizi americkou nákladní lodí SS Thomas Lykes. Zemřela celá posádka.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SURCOUF submarine cruiser (1934) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 30. (česky) 
  3. a b c d Miller, Jordan, 2008, s. 31.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]