Ch

Ch je čtrnáctý prvek (písmeno) české abecedy a v češtině i slovenštině se řadí mezi h a i. V češtině, slovenštině či španělštině je tato spřežka z hlediska abecedního řazení považována za jediné písmeno, v dalších jazycích je považována za běžnou spřežku dvou písmen. Kód v Morseově abecedě je - - - - (pomůcky: chléb nám dává, chléb nám schází, chvátá k nám sám).

Spřežka vznikla pro přepis řeckého písmene χ (chí), které se vyslovovalo jako neznělá velární ploziva (k) s přídechem, tedy [kʰ], do latinky. Podobou tohoto řeckého písmene je inspirován přepis neznělé české výslovnosti do mezinárodní fonetické abecedy IPA písmenem latinky x. Výslovnost písmene x ve středoamerickém a jihoamerickém dialektu španělštiny je také shodná jako česká výslovnost písmene ch.

Písmeno i spřežka

Přestože je v češtině tradičně označováno za písmeno, nejedná se o celistvý zvláštní znak, nýbrž o spřežku složenou z dvou znaků c a h. Proto se jako velká iniciála správně píše jen jeho první část, pokud se nepíše celé slovo velkými písmeny. Při psaní proloženým písmem nebo při svislém psaní slov praxe kolísá, lze se setkat i s tím, že se oba znaky píšou pohromadě.

Ve zkratkách tvořených prvními písmeny slov se „ch“ zachovává celé a je-li celá zkratka psána velkými písmeny, i CH se obvykle píše celé velké (např. VŠCHT – Vysoká škola chemicko-technologická, CHKO – chráněná krajinná oblast).

V některých jiných jazycích, kde se spřežka ch také používá, je považována za dvojici písmen a do zkratek se h nepřenáší, například zkratka německého názvu Chemische Fabrik Kalk GmbH je CFK.

V češtině a slovenštině se celá spřežka ch při abecedním řazení považuje za jediné písmeno a řadí se až mezi písmena „h“ a „i“. Jako prvek abecedního řazení se používá i ve španělské abecedě, kde se řadí mezi c a d. Naopak v např. angličtině nebo v polštině není prvkem abecedního řazení a řadí se tak před ci-.

V několika českých slovech, většinou řídce užívaných, slangových a zastaralých, je obsažena skupina písmen „ch“, která nemá význam písmene „ch“, ale označuje dvojici hlásek, z nichž každá patří k jinému slovnímu základu, prvního s koncem c a druhého se začátkem h, a zároveň k jiné slabice. Českého původu je slovo mlachuba (ten, kdo mlátí hubou, synonymum obdobného slova tlučhuba). Dále jde hlavně o slova zčásti nebo zcela přejatá z němčiny, např. puchoblík (který vznikl ze slov pucovat a hoblík), báchamr (bác a hamr), švarchandl (černý obchod, šmelina), kurchasák (krátký hasák), rajchaus (nevěstinec), puchadr (hadr na čištění).

Výslovnost

V latině a tedy původní latince se spřežka ch používala pro přepis řeckého písmene χ (chí), které se vyslovovalo jako neznělá velární ploziva (k) s přídechem, ted [kʰ].

V češtině se písmeno „ch“ nejčastěji vyslovuje jako neznělá velární frikativa ([x]), v některých případech jako znělá velární frikativa ({IPA|[ɣ]}}), například ve spojení „bych byl“, nebo jak znělá glotální frikativa ([ɦ])^[zdroj⁠?]. Výjimkou jsou samozřejmě výše uvedené případy složených slov, kdy nejde o písmeno ch, ale dvojici písmen c a h.

Se stejným čtením (výslovností) jako v češtině se používá také ve slovenštině, polštině (kde se čte stejně jako h), v jazyce chamorro, velštině, bretonštině a kečuánštině.^[zdroj?]

V němčině se čte většinou jako v češtině, v některých případech jako neznělá palatální frikativa (nemá v češtině obdobu) nebo jako k.

V angličtině se spřežka ch čte nejčastěji jako č.

Ve francouzštině se čte jako š, ve slovech řeckého původu jako k.

V italštině vložení písmene h za písmeno c před písmeny e nebo i působí, že se c neměkčí na č, ale čte se k stejně jako před jinými písmeny.