Sa'adja Ga'on

From Wikipedie
Jump to navigation Jump to search
Sa'adja Ga'on
Narození 882
Fajjúm
Úmrtí 21. května 942 (ve věku 59–60 let)
Sura
Povolání rabín, překladatel, básník, filozof, překladatel Bible, filolog a posek
Témata filosofie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Sa'adja ben Josef Gaon (arabsky سعيد بن يوسف الفيومي‎‎, hebrejsky סעדיה בן יוסף גאון‎‎, 882, Fajjúm942, Bagdád) byl jeden z nejvýznamnějších středověkých židovských filosofů a autorů. Snažil se popsat a založit židovské náboženské ideje na racionálním základě, přičemž hojně využíval argumentačních nástrojů převzatých z islámského kalámu, aby bránil rabínský judaismus proti ostatním náboženstvím (zejm. proti islámu a náboženskému dualismu) i proti konkurenčním proudům v rámci judaismu (zejm. proti karaitům).

Snažil se rozumovými prostředky dokázat stvoření světa z ničeho, jednotu a jedinost Boží a prokázat, že judaismus je jediným pravým Božím zjevením. Toto zjevení ukázalo člověku posvátné příkazy, jejichž naplňováním má člověk dojít ke štěstí, kvůli němuž Bůh člověka stvořil.

Život a dílo[edit | edit source]

Narodil se v egyptském Fajjúmu, roku 915 ovšem odešel do Palestiny a posléze do Bagdádu a Aleppa. Pro svou obratnost při obhajobě kalendářního systému babylonských židů proti systému palestinských židů jej exilarcha David ben Zakaj ustanovil ga'onem, tj. vůdčí osobností židovských akademií v Babylonii. Vysoce sebevědomý Sa'adja příliš neuznával exilarchovu autoritu, a tak jej exilarcha po několika letech konfliktů sesadil.[1]

Jeho plodná tvorba zahrnovala gramatická a lexikografická díla, překlad téměř celé Bible do arabštiny, knihu modliteb, liturgické básně. Do studia Talmudu zavedl vědecké metody, psal k němu komentáře.[2] V polemických dílech se obracel proti karaitům, křesťanskému trinitarismu, zoroastrickému dualismu a islámu. Stěžejní filosofická díla představovala kniha Tafsir Kitab al-Mabadi (Komentář k Sefer Jecira) a al-Amanat wa-l-i'tiqadat (v hebrejském překladu Sefer emunot ve-de'ot, Kniha víry a názorů)[3]

Filosofické myšlení[edit | edit source]

Racionalismus a poznání[edit | edit source]

Pomocí nástrojů kalámu vypracoval racionální teologii, s pomocí níž se měl rabínský judaismus obhájit před ostatními náboženstvími i před konkurenčními proudy v rámci judaismu (především před karaity). Vycházel z předpokladu, že rozum a pravé zjevení si nemohou odporovat. Rozum má poskytovat důkazy tomu, v co již člověk věří, a interpretovat Boží zjevení.[4][5]

Došel tak ke čtyřem zdrojům poznání:

  1. smyslové vnímání
  2. racionální samozřejmosti
  3. racionální závěry z faktů poskytovaných smysly a rozumem
  4. spolehlivá tradice.[6]

Za spolehlivou tradici považoval zjevení Boha Mojžíšovi, jež se prokázalo zázraky před celým izraelským národem, a nikoli zjevení Mohamedovo, které bylo soukromého charakteru a tedy neprokazatelné.[5]

Svět, Bůh a zjevení[edit | edit source]

Stvoření světa ex nihilo‎‎ se Sa'adja snaží dokázat racionálními argumenty, jež přejal z kalámu. Poněkud nesrozumitelný způsob jeho argumentace ovšem naznačuje, že tyto argumenty přejal bez potřebného rozvážení.[7] Nedokázal vysvětlit původ světa z Boha a omezil se na prosté tvrzení, že původ světa z Boha je jediným uspokojivým vysvětlením. Stvořenost světa pak podle něj předpokládá jediného Boha.[8]

Netělesnému a transcendentnímu Bohu připisoval pouze atribut existence, aby nebyla narušena jednota Boží. Ostatní tři základní atributy – život, sílu a moudrost – připisuje spíše Božímu stvořitelskému aktu.[9] V otázce zjevení se obrací proti Hiwimu z Balchu, jenž zpochybňoval biblické zjevení tím, že poukazoval na jeho vnitřní rozpory.[10] Sa'adja se snaží dokázat potřebnost zjevení, neboť zjevení krom zákonů dosažitelných rozumem ukazuje také další užitečné „zákony poslušnosti“.[11]

Etika a teodicea[edit | edit source]

Člověk má především usilovat o vyváženost celkem třinácti lidských tendencí, aby nesešel na morální scestí. Boží příkazy mají být v tomto úsilí člověku pomocí a jejich plněním člověk dosahuje štěstí, kvůli němuž Bůh člověka stvořil.[12] Utrpení je podle Sa'adji trestem za spáchané hříchy a utrpení nevinných dětí podle něj naznačuje existenci posmrtného světa.[13]

Sidur rav Sa'adja Ga'on[edit | edit source]

Kromě filosofických děl se také stal autorem arabsky psaného siduru (Sidur rav Sa'adja Ga'on), který představoval vůbec první sidur určený běžnému věřícímu. Jeho autorita a popularita trvala až do rozšíření Rambamova díla Mišne Tora (1168–1177), poté jeho význam ovšem upadl a text siduru byl dlouhou dobu považován za ztracený. Teprve roku 1851 text siduru objevil Moritz Steinschneider v oxfordské knihovně a o 45 let později se jeho zlomky nalezly také v káhirské geníze. Vědecká edice Sa'adjova siduru vyšla roku 1941 v Jeruzalémě.[14]

Hebrejská filologie[edit | edit source]

Již ve věku 20 let sepsal dílo Agron. Jedná se o hebrejský slovník, v jehož první části jsou slova seřazena podle prvního písmene, zatímco v druhé části podle posledního písmene, aby slovník mohl sloužit potřebám básníků. V úvodu ke slovníku Sa'adja pojednal o dějinách hebrejštiny. Dílo se později dočkalo překladu do arabštiny, do dnešní doby se však dochoval jen historický úvod a část slovníku. Pod vlivem arabské lingvistiky sepsal v arabštině také vůbec první gramatiku hebrejštiny, kterou nazval Kniha o jazyce (arabsky كتب اللغة‎‎ Kitab al-lughat, hebrejsky ספר הלשון‎‎ Sefer ha-lešon), která mimo jiné obsahuje soupis hapax legomenon.[15]

Odkazy[edit | edit source]

Reference[edit | edit source]

  1. SIRAT, Colette. A History of Jewish Philosophy in the Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-39727-8. S. 18n. (anglicky) Dále jen Sirat (1990). 
  2. Sirat (1990). s. 21n.
  3. GUTTMANN, Julius. Philosophies of Judaism: The History of Jewish Philosophy from Biblical Times to Franz Rosenzweig. Garden City, NY: Doubleday & Company, 1966. S. 69n. (anglicky) Dále jen Guttmann (1966). 
  4. Guttman (1966). s. 70-73.
  5. a b Sirat (1990). s. 22n.
  6. Guttmann (1966). s. 73n.
  7. Sirat (1990). s. 23n.
  8. Guttmann (1966). s. 75-77.
  9. Guttmann (1966). s. 77-79.
  10. Guttmann (1966). s. 65n.
  11. Sirat (1990). s. 26-31.
  12. Sirat (1990). s. 31-36.
  13. Guttmann (1966). s. 79-80.
  14. NOSEK, Bedřich; DAMOHORSKÁ, Pavla. Úvod do synagogální liturgie. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0986-X. S. 27–30. 
  15. WAXMAN, Meyer. A History of Jewish Literature I. New York: Bloch Publishing, 1930. S. 168–171. 

Literatura[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]