Rumunská revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rumunská revoluce roku 1989)
Skočit na: Navigace, Hledání
Demonstranti v ulicích (prosinec 1989)

Rumunská revoluce měla nejnásilnější charakter ze všech protikomunistických převratů ve střední a východní Evropě v roce 1989. Počáteční odhady o tisících mrtvých se však ukázaly jako nadsazené a skutečný počet obětí se pohyboval okolo stovky.[1] Samotný pád režimu byl uspíšený pokusem rumunské tajné služby Securitate vystěhovovat maďarského pastora Lászla Tökése v Temešváru. Maďarská menšina byla za Ceausescova režimu utlačovaná, a právě pronásledování tohoto duchovního se stalo ohniskem vzpoury, která byla povzbuzena i vývojem za rumunsko-maďarskou hranicí.[2]

Rozhlasové stanice Hlas Ameriky společně se Svobodnou Evropou pak rozšířily přehnané zprávy o masakru a Ceausescu se vrátil z Íránu, aby potlačil protesty šířící se z Temešváru do Bukurešti. 21. prosince 1989 měl v úmyslu pronést na balkóně sídla stranického vedení projev, nicméně byl umlčen nepřátelským davem. Den na to uprchl po druhém neúspěšném pokusu promluvit k davům vrtulníkem ze stranického sídla. Od téhož dne ovládala opoziční Fronta národní spásy budovu televize a na stranu opozice se přidala i armáda, která začala bojovat proti ozbrojeným jednotkám Securitate.[1]

Manželé Ceausescovi byli dopadeni a na místě odsouzeni samozvaným vojenským tribunálem. Oba soudci shledali prezidentský pár vinným ze zločinů proti státu a na Štědrý den roku 1989 byli oba v rychlosti popraveni. Jak soud, tak samotná poprava se natáčely pro televizi. Záběry však byly zveřejněny až o dva dny později. Poslední oddíly rumunské tajné služby bojující na straně prezidenta se vzdaly 27. prosince 1989.[1]

Fronta národní spásy se posléze přeměnila na vládnoucí radu a novým prezidentem jmenovala bývalého komunistu Iona Iliesca a název Rumunská lidová republika byl změněn na "Rumunsko". 3. ledna 1990 bylo znovu povoleno svobodné zakládání politických stran.[1]

Průběh revoluce[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 20. - 24. listopadu 1989 se konal 14. sjezd rumunských komunistů, který proběhl velmi klidně s tradiční scénickou výpravou, bez ohledu na okolnosti v okolních satelitech Sovětského svazu. Jednání charakterizovala názorová jednota, neutuchající skandování a frenetické potlesky. V rozbouřené východní Evropě to působilo jako neuvěřitelný anachronismus. Ceaușescu se dal opět jednomyslně zvolit generálním tajemníkem a zopakoval své názory o rumunské cestě ke komunismu.

To se již však fronta Ceaușeskových odpůrců chystala k přímému boji. Lidé jako Ion Iliescu, kteří spolupracovali jak s odpadlíky z KGB, tak s americkou rozvědkou, plánovali převrat za pomoci vojenské síly na přelom roku 1989/90. Od 16. prosince probíhaly plánované masové demonstrace ve městě Temešváru s hlavní zástěrkou na obranu maďarského faráře László Tőkése, který otevřeně kritizoval porušování práv maďarské menšiny a chování režimu vůbec. Režim se již dlouho chtěl Tokose zbavit a proto mu na začátku prosince soudem nařídil vyklidit farnost na základě obvinění ze spekulace s potravinovými lístky. O několik dní později se však více než stotisícový dav postaral o jeho bezpečnost a tak uražený Ceausescu pohrozil narychlo svolanému politbyru demisí, pokud nepomůže. Až když získal ujištění, že ho sovětští komunisté podpoří, demisi stáhl a pustil se do potlačování demonstrací po celé zemi všemi možnými prostředky. Ty se však mezitím rozšířily až do hlavního města Bukurešti, do sedmihradského města Brašova a Aradu. Zatímco opozice se snažila západním pozorovatelům a zpravodajům celou situaci náležitě vybarvit, oficiální rumunská místa mlčela jako hrob.

Prezident Ceaușescu si byl dokonce natolik jist svou pozicí, že 18. prosince odjel na plánovanou zahraniční návštěvu Íránu. 19. prosince se však rozmohly i dělnické stávky, 20. prosince musely být posíleny vojenské hlídky a 21. prosince prohlásil sovětský ministr zahraničí Ševardnadze, že pád rumunského diktátora uvítá. Ceaușescu se tak vrátil do své země, která se mu mezitím téměř rozpadla pod rukama. Ještě ten den se obrátil k národu, aby ho ujistil, že „cesta rumunského lidu ke komunismu je jistá a neotřesná“, situaci v „rebelských městech“ označil jako chuligánské, teroristické a šovinistické a za práci západních špionážních služeb. Temešvár prohlásil za „líheň vandalismu“ a provolával slávu „geniálnímu vůdci“, sobě. Během projevu však studentské projevy přehlušily jeho projev, začaly provolávat proticeausescovská hesla, skandovat a nabádat k revoluci. Vyděšený a překvapený prezident byl evidentně tak šokovaný celou situací, že nebyl ani schopen dokončit svůj projev, a takového ho v celostátní televizi viděl celý národ. To se následně stalo signálem k revoluci a tak celá zem přesunula demonstrace z předměstí do velkých měst, kde se masy přidávaly na stranu demonstrantů a síla výzvy ke svržení diktatury tak rostla exponenciálně.

V noci z 22. prosince zaútočily bezpečnostní oddíly na chabnoucí demonstranty, lehce rozmělnily jejich stavy, obsadily střed města a vyklidily ho. 23. prosince ráno však vyšli opět do ulic bukurešťští občané, k nim se přidaly statisíce lidí, které mezitím dorazily z menších měst a předměstí Bukurešti. Když masy dorazily k budově ústředního výboru komunistické strany a doslova převálcovaly několik stovek policistů, chránících vstup do budovy, pokusil se Ceaușescu ještě jednou promluvit. Jeho hlas však zanikl v pískotu a tak raději unikl v helikoptéře přistavené na střeše. V průběhu dne tak demonstranti obsadili všechny důležité posty v Bukurešti včetně televize, rozhlasu, budov Státní rady a dalších. Kolem poledne se do éteru i do televize objevilo sdělení, že diktatura byla svržena a Rumunsko je svobodné. Odpoledne poté bylo vyhlášeno vytvoření Fronty národní spásy v čele s Ionem Iliescu, kterému se mezitím podařilo získat podporu velení armády i bezpečnostních složek. Jménem Fronty a lidu obvinil Ceaușesca ze zločinů proti lidskosti a dovedení země na pokraj hospodářské a společenské katastrofy. „Karpatského génia“ označil jako člověka se srdcem feudálního fanatika, který nekontrolovaně zničil celou zemi. V podvečer informovala Fronta o zatčení manželů Ceaușescových, jejich krátkému soudu a následnému okamžitému zastřelení. Odvysílané záznamy o tomto procesu, odsouzené jak západem, tak východem, tak vrhly první chmurné stíny na rumunskou revoluci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie po roce 1945. Praha : Slovart, 2007. ISBN 978-80-7391-025-9.   s. 643.
  2. Judt (2007), s. 642.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]