Pavol Majling

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pavol Majling

Poslanec Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1954 – 1968

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1960 – 1964

Pověřenec financí
Ve funkci:
březen 1953 – srpen 1954
Předchůdce Jozef Hojč
Nástupce Ján Marko

Pověřenec - předs. Slov. plánovacího úř.
Ve funkci:
srpen 1954 – červen 1961
Předchůdce Július Bránik
Nástupce Michal Sabolčík

1. místopředseda Sboru pověřenců
Ve funkci:
srpen 1956 – červenec 1960

Čs. ministr bez portfeje
Ve funkci:
1960 – 1961

Ministr - předseda Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky
Ve funkci:
1961 – 1967
Předchůdce Josef Krosnář
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)

Narození 13. června 1911
Banská Bystrica-Rudlová
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. února 1984
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik a statistik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Pavol Majling (13. června 1911 Banská Bystrica-Rudlová15. února 1984 Bratislava[1]) byl slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění ČSSR Slovenské národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, diplomat a ministr vlád Československa. V roce 1968 představitel kolaborační prosovětské ultralevice v KSČ, později odstraněn z funkcí.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval obchodní akademii v Banské Bystrici, v letech 19301948 v tomto městě pracoval v městské spořitelně. V roce 1948 byl ředitelem Okresní spořitelny a záložny v Banské Bystrici. Za druhé světové války se podílel na odboji a byl účastníkem Slovenského národního povstání, přičemž působil jako pobočník velitele partyzánských jednotek v Banské Bystrici.[2]

Po druhé světové válce se angažoval politicky a zastával vedoucí pozice ve slovenské i československé komunistické straně. V letech 19461962 se uvádí jako člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, přičemž v tomto období zastával navíc i posty člena revizní komise KSS nebo člena byra ÚV KSS.[3] X. sjezd KSČ ho také zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ ho zvolil členem ÚV KSČ.[4]

K roku 1954 se profesně uvádí jako pověřenec a předseda Slovenského plánovacího úřadu.[5] V období březen 1953srpen 1954 zastával post pověřence financí v 10. Sboru pověřenců, od srpna 1954 v něm přešel na pozici pověřence – předsedy Slovenského úřadu plánovacího. Funkci pověřence a předsedy Slovenského plánovacího úřadu si uchoval i v 11. Sboru pověřenců a ve 12. Sboru pověřenců, ve kterém navíc zastával funkci 1. místopředsedy Sboru pověřenců. I po zrušení Snoru pověřenců coby kolektivního orgánu byl do září 1961 místopředsedou SNR a předsedou Slovenské plánovací komise.[6]

V roce 1956 se podílel na projednávání mírných změn kompetencí Sboru pověřenců a SNR v souvislosti s jistým politickým uvolněním.[7]

Byl členem vlád Československa. V třetí vládě Viliama Širokého byl v letech 19601961 ministrem bez portfeje a pak v letech 19611963 Ministr – předseda Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky (tedy fakticky předseda Státního statistického úřadu). Tuto funkci pak zastával až do roku 1967 i v následující vládě Jozefa Lenárta. Podílel se na koncepci poválečné industrializace Slovenska. Působil i v diplomacii jako československý velvyslanec v Bulharsku a Řecku. Zasedal v předsednictvu Slovenské národní rady.[2]

Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Slovenské národní rady.[8] Opětovně byl do SNR zvolen ve volbách roku 1960.[9] Zároveň byl ve volbách roku 1954 zvolen do Národního shromáždění za KSS ve volebním obvodu Malacky-Bratislava-okolí. Mandát získal i ve volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Středoslovenský kraj, podílel se na přípravě nové ústavy z roku 1960) a volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[10][11][12]

Jeho kariéra pokračovala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za nastupující normalizace. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 za KSS do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Zvolen). V parlamentu setrval do konce jeho funkčního období, tedy do voleb v roce 1971.[13]

Patřil, jako jeden z mála Slováků, k okruhu kolaborační konzervativní ultralevice – takzvaná Levá fronta. Tato skupina se profilovala ještě radikálněji na obhajobu konzervativního pojetí socialistické společnosti než Vasil Biľak, který sám Majlinga nesnášel (jak uvádí historik Jan Rychlík). V srpnu 1968 odmítl coby československý velvyslanec v Sofii splnit pokyn československé vlády, aby bulharským úřadům předal formální protest proti okupaci. Když po nástupu normalizace získal za odměnu post velvyslance ČSSR v Řecku. Biľak ale v roce 1970 zařídil jeho odvolání. Bylo proti němu vzneseno obvinění ze spolupráce s francouzskou tajnou službou a Majling byl roku 1974 vyloučen z KSČ. Obvinění se neprokázalo, nicméně bývalý vlivný politik skončil jako penzista.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pavol Majling [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b Majling, Pavol, 1911-1984 [online]. banskabystrica.kniznice.net [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  5. Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35., čís. 308, s. 2. Dostupné online. 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625-627. (česky) 
  7. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 421-422. (česky) 
  8. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. (česky) 
  9. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-14]. Dostupné online. (česky) 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  12. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (česky) 
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 539, 546. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]