Přeskočit na obsah

Palatální laterální aproximanta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obrázek znaku IPA
Číslo IPA157
Znak IPAʎ
Znak SAMPAL
Zvuková ukázka

Palatální laterální aproximanta je souhláska, která se vyskytuje v mnoha jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem ʎ, číselné označení IPA je 157, ekvivalentním symbolem v SAMPA je L. Neodborně se v češtině někdy označuje jako měkké l.

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]
  • Způsob artikulace: aproximantní souhláska (aproximanta). Vytváří se přiblížením artikulačních orgánů, které je však menší než u frikativ, takže proudění vzduchu nevytváří tak výrazný šum.
  • Místo artikulace: středopatrová souhláska (palatála). Špička jazyka se dotýká v oblasti tvrdého patra.
  • Znělost: Znělá souhláska – při artikulaci hlasivky vibrují.
  • Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou.
  • Boková souhláska (laterála) – vzduch proudí převážně přes boky jazyka spíše než přes jeho střed.
  • Pulmonická egresivní hláska – vzduch je při artikulaci vytlačován z plic.

Tato hláska patří mezi sonory, tj. má kromě šumové i tónovou charakteristiku.

V češtině

[editovat | editovat zdroj]

V češtině se tato hláska nevyskytuje (pouze v některých moravských nářečích).

V jiných jazycích

[editovat | editovat zdroj]
  • Ve slovenštině se hláska označuje jako „mäkké ľ“ (měkké l, tak často neodborně i v češtině) a zapisuje se písmenem <ľ>, např. ľahký (lehký),
  • v chorvatštině se hláska zapisuje spřežkou <lj>, např. ljubav (láska),
  • v makedonštině se zapisuje písmenem cyrilice <љ>, např. љубов (láska),
  • v portugalštině se hláska zapisuje spřežkou <lh>, např. velho (starý),
  • v provensálštině se zapisuje jako <lh> (ve středověkých textech mnoha způsoby, krom <lh> často např. <ill>), např. ve slově mulher (manželka),
  • ve spisovné španělštině se hláska zapisuje spřežkou <ll>, např. llover (pršet), v mnoha dialektech se ale tato skupina vyslovuje jiným způsobem (tzv. yeísmo),
  • stejná spřežka <ll> se používá také v kečuánštině (qallu - jazyk), galicijštině (ollo - oko) a ajmarštině (llaki - smutný), katalánštině (ull - oko),
  • v italštině se hláska zapisuje spřežkou <gli>, např. paglia (sláma); před samohláskou se čte celá skupina jako [ʎ], na konci slova se čte [ʎi] (například fogli - listy papíru),
  • ve skotské gaelštině se zapisuje spřežkou <ll>, např. ve slově till (vracet se).

Nářečně se vyskytuje v norštině a maďarštině.