Ondrej Klokoč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ondrej Klokoč

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1954

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1954 – 1975

Pověřenec informací
Ve funkci:
1951 – 1953
Předchůdce Karol Bacílek

Pověřenec školství
Ve funkci:
1953 – 1953
Předchůdce Ernest Sýkora
Nástupce Ernest Sýkora

Pověřenec kultury
Ve funkci:
1953 – 1956

Předseda Slovenské národní rady
Ve funkci:
1968 – 1975
Předchůdce Michal Chudík
Nástupce Viliam Šalgovič

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1975
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)

Narození 17. srpna 1911
Hačava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 26. března 1975
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik, pedagog a novinář
Ocenění Řád republiky
Řád práce
Řád Vítězného února
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ondrej Klokoč (17. srpna 1911 Hačava[1][2]26. března 1975 Bratislava[3][1]) byl slovenský a československý odbojář, politik za Komunistickou stranu Slovenska (respektive za KSČ), poslanec Prozatímního Národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR a Sněmovny národů Federálního shromáždění. Byl dlouholetým poslancem a předsedou Slovenské národní rady.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z chudé rodiny.[2] V letech 19221927 studoval na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v roce 1933 maturoval na učitelském ústavu v Banské Bystrici. Působil jako učitel na různých místech.[4]

Od roku 1931 byl členem KSČ.[2] Za tzv. slovenského štátu se angažoval v odboji v regionu Gemer. Za Slovenského národního povstání byl předsedou Okresního výboru KSS, okresního Revolučního národního výboru v Hnúšti a členem povstalecké Slovenské národní rady.[4] Po porážce povstání se připojil k partyzánským oddílům.[2]

Po roce 1945 se začal výrazně politicky angažovat. Od roku 1945 byl členem ÚV Komunistické strany Slovenska.[5]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. V parlamentu setrval do parlamentních voleb v roce 1946. Po parlamentních volbách roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění zvoleným za KSS ve volebním kraji Banská Bystrica. Na postu poslance setrval do roku 1954.[6][7] IX. sjezd KSČ v roce 1949 ho zvolil náhradníkem ÚV KSČ (byl jím až do roku 1954[2]). V letech 19491950 byl předsedou KNV v Banské Bystrici, v letech 19501951 vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSS v Banské Bystrici.[4][5]

V roce 1954 zasedal ve zvláštní komisi ÚV KSS pro politické zabezpečení procesu s buržoazními nacionalisty, v němž byla část slovenských komunistů ve vykonstruovaném případě obviněna z rozvratné činnosti.[8] V letech 1956-1958 byl vedoucím oddělení ÚV KSS.[5]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Slovenské národní rady.[9] Mandát v SNR získal i ve volbách roku 1960 a volbách roku 1964.[10][11]

Dlouhodobě působil i ve Sboru pověřenců. V 10. Sboru pověřenců působil v letech 1951–1953 na postu pověřence informací a pak v roce 1953 po dobu několika měsíců jako pověřenec školství (do 11. září 1953 oficiálně pověřenec školství a osvěty). Pak se ještě roku 1953 stal pověřencem kultury a tento post zastával až do roku 1956 i v následujícím 11. Sboru pověřenců.[12]

V roce 1963 se uvádí jako šéfredaktor oficiálního slovenského komunistického deníku Pravda. Na tomto postu působil v letech 1958–1968. Historik Jan Rychlík se domnívá, že právě Klokoč dal souhlas k otištění některých silně kritických pasáží z projevů na právě probíhajícím 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů, včetně těch, které se týkaly slovenské problematiky. Mieroslav Hysko tu například vyzval k vypořádání se z dědictvím politických procesů 50. let, včetně procesu s buržoazními nacionalisty, a bylo faktickou výzvou k tomu, aby z politických funkcí odstoupil Viliam Široký, jeden ze strůjců oněch procesů, což se pak stalo.[13][5] V březnu 1968 pak v Slovenské národní radě představoval reformistickou, národně orientovanou skupinu, která zahajovala debatu o novém uspořádání státoprávních vztahů v Československu. Právě na jeho návrh přijala SNR usnesení, jímž odmítla předtím podanou demisi předsedy SNR Michala Chudíka a místo toho Chudíka coby představitele konzervativního a centralistického proudu v KSS sama odvolala z funkce. Klokoč pak zasedl v komisi SNR pro vypracování osnov prohlášení k státoprávním otázkám. V červnu 1968 se následně sám stal předsedou Slovenské národní rady. Podílel se v těchto měsících na jednání o přípravě federace.[14] Od roku 1968 rovněž působil jako člen předsednictva ÚV KSS.[5]

Během Pražského jara ale nepatřil k jasně profilovaným reformním komunistům. Historik Jan Rychlík ho řadí spíše do skupiny obojetnických a problematických osob. Vysočanský sjezd KSČ konaný jen několik dnů po srpnové okupaci v ostře protiokupační a reformistické atmosféře Klokoče nicméně zvolil do ÚV KSČ.[15] Do ÚV KSČ pak byl ještě formálně kooptován 31. srpna 1968.[5] V nekrologu ze 70. let je uváděno, že v krizovém období let 1968–1969 stál pevně na pozicích marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu.[2]

Jeho politická kariéra pokračovala i za normalizace. V letech 19681975 zastával post předsedy Slovenské národní rady.[4] Vrátil se i do celostátních zákonodárných sborů, když po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění a mandát získal i ve volbách v roce 1971. V parlamentu zasedal do své smrti roku 1975. Místo něj pak jako náhradník nastoupil Ľubomír Čajka.[16][17][18] V roce 1971 je uváděn jako člen Ústředního výboru KSS a předseda Slovenské národní rady.[19][20]

Od roku 1970 zastával funkci předsedy Ústředního výboru slovenského Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) a místopředsedy ÚV celostátního SČSP.[2] Byl nositelem několika československých vyznamenání. Šlo o Řád Slovenského národního povstání, Řád práce (udělen roku 1961) a Řád republiky (1969), Řád Vítězného února (1973) a sovětský Řádu Vlastenecké války.[4][5]

Zemřel po delší nemoci v březnu 1975.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, [cit. 2015-01-28]. S. 288. Dostupné online. (slovensky) 
  2. a b c d e f g h Zemřel soudruh O. Klokoč. Rudé právo. březen 1975, roč. 55, čís. 74, s. 1. Dostupné online.  
  3. Ondrej Klokoč [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c d e Klokoč, Ondrej, 1911-1975 [online]. banskabystrica.kniznice.net, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. a b c d e f g Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2013-02-15]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 411. (česky)  
  9. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. (česky) 
  10. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. (česky) 
  11. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. (česky) 
  12. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625-626. (česky)  
  13. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 437-438. (česky)  
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 473-474, 487, 491, 513. (česky)  
  15. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 502. (česky)  
  16. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  17. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  18. 6. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  19. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  20. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 546. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]