Oldřich Pechal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oldřich Pechal
Narození 12. května 1913
Osvětimany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. srpna 1942 (ve věku 29 let)
Mauthausen
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Oldřich Pechal (12. května 1913, Osvětimany22. září 1942, Mauthausen) byl československý voják a velitel paradesantní skupiny Zinc.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 12. května 1913 v Osvětimanech[1][2] na statku v Hruškovicích. Otec Josef byl hajným, matka Marie, rozená Hložková, pracovala v hospodářství. Měl bratra Klimenta a sestru Boženu, provdanou později za Jana Žižlavského.[3]

Dětství prožil ve vsi Vřesovice, kam byl jeho otec jako hajný přeložen. Gymnázium vystudoval v Kyjově a zde také v roce 1934 maturoval. Po odvodu nastoupil 6. července 1934 k horskému pluku do Popradu. Po absolvování školy důstojníků v záloze v Levoči sloužil jako velitel družstva horské roty. Povýšen na desátníka aspiranta byl 1. března 1935, do hodnosti četaře aspiranta 10. července. Od 1. října 1935 do 31. července 1937 studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Hodnosti poručíka dosáhl 1. srpna 1937. Později sloužil v Dolnom Kubíně jako velitel roty. Během mobilizace v roce 1938 byl s jednotkou převelen do prostoru Sušic.

V exilu[editovat | editovat zdroj]

Po okupaci Československa v roce 1939 emigroval přes Polsko do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. 8. září 1939 byl po prezentaci v Agde zařazen nejprve k 3. pěšímu pluku. Navíc prodělal francouzský kurz pro důstojníky v záloze. Bojů o Francii se nezúčastnil.

Po pádu Francie byl evakuován do Anglie. V Anglii byl zařazen ke kulometné rotě. Dne 28. října 1940 byl povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty. Po přijetí nabídky k výcviku pro plnění zvláštních úkolů absolvoval od 25. května 1941 do 26. března 1942 ve Skotsku speciální parašutistický výcvik, poté kurzy šifrování a dešifrování a konspirační výcvik.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Dne 27. března 1942 v 19:55 odstartovalo letadlo typu Halifax řízené polskými piloty. 28. března 1942 v 01:15 hodin byl společně s ostatními příslušníky výsadku Zinc vysazen nedaleko Gbel na Slovensku, přičemž cílem výsadku byla oblast Chřibů (asi 4 km od Vřesovic). Skupina se zde rozdělila s tím, že se pokusí přejít na Moravu, a tam se ve Chřibech sejdou.

V noci z 29. na 30. března při přecházení hranic u obce Petrov byl chycen hlídkou dvou německých celníků, kteří jej legitimovali a odváděli na strážnici. Využil jejich neopatrnosti; jednoho zastřelil, druhého smrtelně zranil a podařilo se mu uprchnout. Protože se blížila další hlídka, neměl čas hledat svou padělanou legitimaci, kterou mu před tím odebral německý celník. Gestapo tak získalo jeho fotografii a podle ní byl identifikován slovenskými četníky ze Skalice Glatzem a Višňovcem (byli s Pechalem na vojně). Totožnost však určil až jeho profesor z gymnázia v Kyjově, kde gestapo pátralo. Stačil ještě navštívit své rodiče, setkat se na Nové louce s členy skupiny Arnoštem Mikšem a Viliamem Gerikem, kterým oznámil, že skupinu musí rozpustit. Poté se ukrýval v Chřibech, kde unikal zátahům gestapa také díky pomoci učitele a svého vzdáleného příbuzného Cyrila Žižlavského z Koryčan,[3] rolníka Berky a dalších. Patřili mezi ně také kněz Václav Kostiha a kaplan František Voneš, kteří Pechala i Žižlavského ukrývali od 6. května do začátku června 1942 na faře ve Ždánicích.

Poté, co se Pechal konfidentem gestapa Viktorem Ryšánkem nechal vylákat na chatu nedaleko Brna, byl 2. června 1942 po rvačce zatčen a odvezen do Kounicových kolejí v Brně. Výslechy, při kterých byl krutě mučen, trvaly až do léta 1942, přičemž statečně odmítl všechny nabídky ke spolupráci a vůbec nevypovídal[1]. Mezitím byli 12. června 1942 popraveni Pechalovi rodiče, sourozenci a příbuzní. Ovšem ani to Pechala nezlomilo a nezradil[1]. Na Kyjovsku přišlo o život dalších téměř dvacet osob, mezi nimi i kněz Kostiha a kaplan Voneš, popravení 1. července.[4]

Dne 22. září 1942 byl Pechal popraven oběšením v koncentračním táboře Mauthausen.[1]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

1. prosince 1945 byl povýšen na kapitána pěchoty a následně na štábního kapitána pěchoty in memoriam. V roce 2007 mu byla na budově gymnázia v Kyjově odhalena pamětní deska.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d ŠUSTEK, Vojtěch. Oldřich Pechal, hrdina z antické tragédie [online]. Český rozhlas [cit. 2012-01-14]. Dostupné online. 
  2. POBŘÍSLO, Pavel. Oldřich Pechal a kyjovská heydrichiáda. Koryčanský zpravodaj. Roč. 2007, čís. 3, s. 1. Dostupné online. 
  3. a b TRUNEČKOVÁ, Růžena. Nové poznatky k dramatu na ždánické faře v roce 1942 zaměřené na farní hospodyni Hedviku Hanzelkovou. Jižní Morava. 2014, roč. 50, čís. 53, s. 151–170. 
  4. P. Václav Kostiha [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2013-12-30. Dostupné online. 
  5. Mezi oceněnými ministrem Vondrou je i atlet Železný a ombudsman Motejl [online]. ČTK [cit. 2012-04-02]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDREJS, Jaroslav. Tři cesty k smrti - zánik skupiny ZINC. druhé. vyd. Praha: Typo & Grafik, 1992. 161 s. ISBN 80-901191-0-7. 
  • NEDBAL, Lubor. Voják, vlastenec a národní hrdina, štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal. K životním osudům velitele výsadkové skupiny ZINC. Vřesovice: Obec Vřesovice, 2007. 79 s. 
  • REICHL, Martin. Cesty osudu. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-04-1. 
  • ŠULC, Jiří. Dva proti Říši. Praha: Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1935-6.