Nová média

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Pojmem nová média označujeme primárně média založená na digitálním, numerickém kódování dat. Mezi nová média zařazujeme široké množství mediálních technologií jako je osobní počítač (hardware i software – textový editor nebo počítačová hra), tablet nebo mobilní telefon (nebo konkrétní aplikace), ale také počítačové sítě (především internet) či jednotlivé webové služby (internetové vyhledávače, sociální sítě, blogy, wiki servery atd.). S mnohostí těchto technologií souvisí i široké pole jejich využívání s čímž souvisí i problematika charakterizování tohoto pojmu, proto bývají nová média často označována také jako digitální, interaktivní, síťová, hypermédia, supermédia či média 2.0. Pojem nová média vznikl jako protiklad klasickým, starým médiímtisk, televize a rozhlas, a přestože je toto označení odsuzováno jako nevhodné (vhodnější označení digitální), v neodborném diskurzu se ustálilo právě adjektivum nová. Právě označení nová média je paradoxně také velmi problematické z hlediska charakteru oné „novosti“, dnes nová média jednoho dne zastarají, už tak o nových médií mluvíme o technologií starých desítky let.

Kromě médií zprostředkovávající komunikaci a technologie se tento termín ustálil také jako synonymum pro umění nových médií, tzn. umělecké projevy využívající moderní technologie (interaktivní instalace, virtuální umění, robotika, video art a mnoho dalších).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Slovní spojení nová média poprvé použit teoretik Marshall McLuhan v 60. letech 20. století a nazýval jím elektronická média a jejich obsah. Nová média vznikla propojením oborů mediální oblasti a výpočetní technologie a vyvíjela se ve dvou linií:

Vývoj technologie (ICT)[editovat | editovat zdroj]

  • počátky již v 19. století u prvních mechanických počítacích strojů (Charles Babbage)
  • první polovina 20. století – Alan M. Turing a John von Neumann a jejich principy mechanických a elektronických počítačů
  • 60. léta – Douglas Engelbart vytvořil první hypertextový systém
  • 1963 – Americký vojenský projekt ARPA vytvořil první decentralizovanou počítačovou síť (předchůdce internetu)
  • 1971 – vynález prvního mikroprocesoru, který vedl ke vzniku prvních osobních počítačů a jejich masivního rozšíření na konci 70. let
  • 70. až 80. léta – privátní počítačové sítě především na univerzitách a využívání digitálních technologií v oblasti kultury, obchodu a výroby
  • 90. léta – Tim Berners-Lee vytvořil první webový prohlížeč World Wide Web, následovalo prudké rozšíření internetu, který se spolu s digitálními technologiemi postupně stal nedílnou součástí každodenního života

Teoretické koncepty[editovat | editovat zdroj]

  • 1945 – Vannevar Bush ve svém článku As We May Think popisuje zařízení zvané Memex sloužící k ukládání a vyhledávání vzájemně propojených informací – první zmínka o principu hypertextu (stroj nikdy nebyl realizován)
  • Roland Barthes v 60. letech přichází s metodou psatelného textu – scriptible text tzn, možnost čtenáře zasahovat
  • 1960 – Ted Nelson založil projekt Xanadu s cílem vytvořit komplexní počítačovou síť, poprvé použil slovo hypertext

Definice[editovat | editovat zdroj]

Typologie médií[editovat | editovat zdroj]

K lepšímu charakterizování nových médií dobře poslouží typologie médií (jako prostředků komunikace) podle českých mediologů Jaromíra Volka, Jana Jiráka a Barbary Köpplové[1] (2006):

  • primární média: základ mezilidské komunikace jako je jazyk a nonverbální formy komunikace
  • sekundární média: umožňují komunikaci překonávat časové nebo prostorové bariéry, např. písmo, knihtisk, telegraf nebo telefon
  • terciární média: taktéž označována jako masová, umožňují oslovovat velké skupiny příjemců, tzn. masový tisk, rozhlas a televize
  • kvartérní média: též označujeme jako nová, digitální nebo síťová; široká skupina digitální technologií, které jsou vzájemně propojitelné

Tuto typologii vhodně doplňuje tvrzení předního mediálního teoretika Marshalla McLuhana, že každé médium obsahuje i médium jiné. To znamená, že sekundární médium jako písmo zahrnuje jazyk, terciární médium jako masový tisk pod sebe sdružuje písmo i jazyk a kvartérní (nová) média obsahují prvky všech předešlých skupin, např. hlasová komunikace skrze videohovory, psaná prostřednictvím emailu a chatu, online zpravodajství nebo internetové televizní stanice.

Vlastnosti nových médií[editovat | editovat zdroj]

Významný mediální teoretik Martin Lister[2] ve své práci New Media: A Critical Introduction (2003) definuje pět principů nových médií, které vymezují jejich charakter:

  1. digitalita: počítačové technologie založené na digitálním kódu
  2. interaktivita: inovativní schopnost zasahovat a manipulovat s médii; role diváka se transformuje na uživatele
  3. hypertextualita: dílo je vytvořeno z jednotlivých navzájem propojitelných dílů, jejichž pořadí si každý uživatel určuje podle osobních myšlenkových asociací
  4. disperze: rozptyl; nová média jsou více rozptýlená oproti masovým na úrovni spotřeby – uživatelé mohou aktivně interpretovat, stírá se hranice mezi producenty a konzumenty, centrální autorita je potlačena
  5. virtualita: virtuální realita jako prostor vzniklý mezi digitálními sítěmi; metaforické místo, kde se odehrávají interakce diváka

Dalším z teoretiků, kteří definovali principy nových médií je Lev Manovich[3], který ve své publikaci The Language of New Media (2001) určil následujících pět vlastností:

  1. numerická prezentace: médium je programovatelné a algoritmicky manipulovatelné
  2. modularita: jednotlivé části nových médií (např. webové stránky) si udržují svoji oddělenou identitu, se kterými lze manipulovat, stejně jako vyšší struktury (World Wide Web)  
  3. automatizace: automatizace různých operací, čímž se člověk částečně vyřazuje z tvůrčího procesu
  4. variabilita: novomediální objekt může existovat v téměř nekonečném množství verzí, je nestálý a proměnlivý
  5. kulturní transkódování: poslední a podle Manoviche nejzásadnější vlastností nových médií je tzv. komputerizace kultury – převod informací do jiného formátu

Umění nových médií[editovat | editovat zdroj]

Nová média můžeme vnímat také jako avantgardní formy umění vyvíjené již od konce 19. století. Z technologického hlediska do umění nových médií nezařazujeme pouze digitální technologie, ale také fotografii, film, rádio, televizi nebo video jako takové, protože i ty jsou nové v porovnání s klasickými uměleckými technikami. Z hlediska historických událostí uvedeme nejdůležitější umělecké směry spadající do umění nových médií společně s hlavními světovými představiteli.

Předchůdci novomediálního umění[editovat | editovat zdroj]

Jako první technologii měnící dosavadní pohled na umění označujeme fotografii, která vznikla roku 1826, podle principu camery obscury. Tato první fotografie se jmenuje „Pohled z okna“ a autorem je Nicéphore Niépce. Dalšími průkopníky fotografie jsou umělci Jacques Daguerre – první daguerrotyp bez možnosti kopií nebo William Fox Talbot a jeho první metoda kopií, oboje z roku 1837.

Další významný zlom v umění nastává v roce 1895, kdy bratři Lumiérové uskutečnili první veřejné promítání filmu „Odchod z továrny“. Roku 1910 byl pak uskutečněn první rozhlasový projev z metropolitní opery v New Yorku.

Videoart, TV art[editovat | editovat zdroj]

Televize jako převratné technologie mezi médii se vyvíjela postupně od konce 19. století, ale až v roce 1935 se uskutečnilo první oficiální televizní vysílání. Televize měla především obrovský sociální vliv a teoretiky i umělci byla často kritizována jako médium bez umění (např. Theodora W. Adorna – „Prolog k televizi“). Za otce videoartu je považován Nam June Paik, který si v roce 1965 koupil kameru Sony Portapack a natáčel s ní na ulici. N. J. Paik je také známý pro své TV instalace, např. „TV Budha“ (1974) nebo „TV chello“ (1971) a mnoho dalších. Dalším představitelem videoartu je [[Wolf Vostell]], který se proslavil svými de-kolážemi. Významnými videoartisty jsou manželé WoodySteina Vasulkovi, kteří si zařídili vlastní laboratoř „The Kitchen“, kde se věnovali interakcím a tvorbě vlastních video záznamů. Dalšími představiteli jsou Gary Hill, Bill Viola, Vito Acconci nebo Chris Burden.

Sound (audio) art[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce vzniku sound artu můžeme hledat u italských futuristů, konkrétně například Luigi Russolo, který v roce 1913 vydal manifest „Umění hluku“, kde bourá hranice mezi hudebním zvukem a hlukem. Sound art se pak více rozvíjel v polovině 20. století a zabývá se jakoukoli formou zvuku, kompozice není důležitá, hledání nových zvukových zážitků, experimenty s elektronickými zdroji zvuku. Významným představitelem je skladatel experimentální hudby John Cage, jehož nejznámější skladbou je „4'33"“.

Happening[editovat | editovat zdroj]

Happening je název pro umělecké akce charakteristické spoluprací umělce s diváky, bez předem určeného scénáře. Toto provokující umění vzniklo v 60. letech 20. století. Autorem pojmu happening je označován Allan Kaprow, který jej poprvé použil v roce 1957. Kaprow je také autorem prvního inscenovaného happeningu s názvem „18 Happenings in 6 Parts“, jež byl uskutečněn roku 1959 v New Yorku. Podobné události se však konaly v prostředí Black Mountain College již v roce 1952.

Mezi další nejvýznamnější představitele happeningu jsou označováni John Cage, Robert Rauschenberg nebo Carolee Schneemann.

Performance[editovat | editovat zdroj]

Druh akčního umění podobné happeningu, s rozdílem, že zde performer nutně nevyžaduje aktivní účast diváka, může se tedy jednat pouze o představení. Dnes je rozdíl mezi happeningem a performance těžko znatelný, protože diváci jsou v obou případech provokování k účasti, každá akce je však originální a neopakovatelná, protože diváci v odlišném prostředí nikdy nebudou reagovat stejně. Významnými představiteli jsou Yves Klein, Valie Export nebo Bruce Neuman.

Interaktivní instalace[editovat | editovat zdroj]

Interakce je jedním z hlavních charakteristických rysů novomediálního umění. Interaktivní instalace se vyznačují svojí komplexností, většinou se jedná o uměle vytvořený prostor reagující na pohyb diváka. Mohou obsahovat téměř cokoliv – zvuky, obraz či video, prostřednictvím kterých se umocňují divákovi zážitky nebo rozšiřují mimosmyslové vnímání. Tyto instalace jsou proměnlivé a jejich podoba se odvíjí od aktuální interakce diváka. Představitelem této kategorie umění je například Jeffrey Shaw, jehož instalace využívají především 3D software.

Umění nových médií obsahuje nespočet konkrétních druhů, z nichž jako další významné můžeme uvést počítačové umění, Net art, PC hry, digitálně manipulované fotografie, robotické umění a mnoho dalších. Důležitou roli v prosazování umění nových médií sehrálo hnutí Fluxus, které vznikalo v oblasti avantgardního umění, a založil jej roku 1960 George Maciunas. Seskupení výtvarníků, skladatelů a designérů se projevovalo téměř ve všech oblastech novomediálního umění a mezi nejvýznamnější členy patřili Nam June Paik, Dick Higgins, Yoko Ono nebo Milan Knížák. Hlavním impulsem ke vzniku hnutí byla díla – ready mades Marcela Duchampa, důležitým prvkem byl názor a postoj umělce oproti klasickému výstavnímu prostoru.  

Novomediální umění v České republice[editovat | editovat zdroj]

Přestože se nová média rozvíjela ve světě již od druhé poloviny 20. století, do České republiky se ve větší míře dostala až po pádu socialismu v roce 1989. Jejich teorie zůstávala dlouhou dobu pouze v akademických a uměleckých kruzích, až v posledních několika letech se dostává do povědomí veřejnosti.

Mezi předchůdce mediálního umění u nás patří například Zdeněk Pešánek, který se proslavil svým „Barevným klavírem“ (1922) nebo světelnými a zvukovými objekty na obchodním době Baťa. Dále Zdeněk Sýkora, který v 60. letech maloval podle počítačem generovaných předloh. Nakonec pak Alexander Hackenschmied (zkr. jm. Hamid), který se zajímal o avantgardní film a v emigraci v Americe se podílel na vzniku prvního IMAX filmu.

Československá nová vlna je generace filmových scenáristů a režisérů, kteří tvoří od 60. let 20. století – Miloš Forman, Věra Chytilová nebo Jiří Menzel a další. Inovativní scénickou technikou Theatergraph se zabývali Miroslav Kouřil a Emil František Burian. Hlavním principem bylo prolnutí reálného děje na scéně s promítanou projekcí. Tento systém byl pak dotažen k dokonalosti v projektu Laterna Magika, u jehož zrodu stál režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda. Laterna Magika je experimentální a multimediální divadlo, které bylo představeno na výstavě EXPO v roce 1958 a ohromilo celý svět. Dalším revolučním projektem představeným na výstavě EXPO 67 byl Kinoautomat od autora Radúze Činčery. Jeho základem byl první interaktivní film na světě, kde o dalším vývoji děje rozhodovali diváci v hledišti prostřednictvím tlačítek.

Čeští umělci na mezinárodní scéně[editovat | editovat zdroj]

Woody Vasulka (původně Bohuslav Peter Vasulka) je brněnský rodák, který se svou ženou Steinou emigroval do USA. Vasulkovi výrazně přispěli k vývoji videoartu, experimentují s elektronickými zvuky, stroboskopickými světly a videem. Michael Bielický absolvoval v Düsseldorfu ateliér pod vedení Nam June Paika, pracuje s video-komunikačními systémy a technologiemi virtuální reality (instalace „Příští rok v Jeruzalémě“). Frank Malina se stal průkopníkem kinetického umění, vytváří originální světlo-kinetické systémy, používá elektrická světla a speciální optické efekty.

Media art v ČR dnes[editovat | editovat zdroj]

Silver je umělecká skupina založená v roce 1994, jejíž projekty vycházejí z počítačových algoritmů a zkoumají jejich vlastnosti ve spojení s lidským chováním. Další významnou českou umělkyní je Petra Vargová (alias Citoyen), která pracuje s novými médii a poukazuje na kontrast umělého a přírodního, robotického nebo organického. Často se věnuje otázkám tělesnosti, například interaktivní objekt „Socha s lidským jádrem“ (1996) nebo počítačové modulované 3D objekty „Pahýly“ (1999), kde pro texturu použila vlastní naskenovanou kůži – kontrast mezi organickým a virtuálním. Federico Díaz je jedním z českých současných nejvýznamnějších novomediálních umělců. Ve svém díle zkoumá vztahy lidí a přírody k moderním technologiím, používá počítačové programy pro modelování objektů, které následně zhmotňuje pomocí 3D tisku – například „Sakura“ (2004) nebo „Resonance“ (2007). Dalšími umělci jsou například Tomáš Dvořák, Anetta Mona Chisa nebo Markéta Baňková.

Novomediální školství v ČR[editovat | editovat zdroj]

  • Univerzita Karlova v Praze, FF – Ústav informačních studií a knihovnictví – Studia nových médií
  • Vysoké Učení Technické v Brně, FaVU – ateliéry Intermédia, Multimédia nebo Performance
  • Masarykova univerzita v Brně, FF – obor Teorie interaktivních médií; FSS – obor Mediální studia a žurnalistika
  • Akademie výtvarných umění v Praze – ateliéry Intermediální tvorby nebo Nových médií
  • Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – ateliér Supermédií
  • Filmová a televizní fakulta akademie múzických umění v Praze – Centrum audiovizuálních studií
  • Západočeská univerzita v Plzni, FUD – specializace na Multimédia, Nová média, Intermédia nebo Animovaná a interaktivní tvorba
  • Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, FUD –  obory Digitální média, Interaktivní média, Performance a Time-based Media
  • Ostravská univerzita v Ostravě, FU – katedra Intermédií

Výhody nových médií[editovat | editovat zdroj]

  • Interaktivita – uživatel může aktivně zasahovat do komunikace, reagovat na informace nebo ovlivňovat jejich obsah
  • Finanční nenáročnost – náklady pro přístup k novým médiím jsou minimální vzhledem k širokému objemu dat a to jak z pohledu uživatele, tak i ze strany vydavatele (online časopis není tak finančně náročný jako jeho tištěná verze)
  • Svoboda projevu – každý může být autorem nebo vydavatelem a veřejně propagovat své názory nebo reálnou tvorbu, s tím je úzce spojena právě finanční nenáročnost (např. blogy)
  • Aktuálnost – vyhledávání informací v reálném čase, rychle dosažitelné informace o aktuálním dění (internetové zpravodaje)
  • Multimedialita – snadné propojení textu, obrazu, zvuku i videa oproti starým médiím (tisk může obsahovat pouze text nebo obrázky, rozhlas zprostředkovává pouze zvuk)
  • Dostupnost – informace nejsou vázané časem ani prostorem (např. mobilní internet v telefonu) a oproti starým médiím je jejich obsah dostupný v libovolném počtu opakování po dlouhou dobu
  • Virtuální svět – počítačem vytvořené umělé prostředí, kde jsou člověku dostupné nové identity (hry), nebo virtuální prostor nahrazující reálnou komunikaci mezi lidmi (chat, email), zároveň umožňuje snadné vytváření komunit, které by v reálné světě nebyly možné – odstranění bariér (komunikace lidí různých jazyků, kultur nebo společenského postavení)
  • Hypertextualita – jednoduché odkazy na další a další zdroje, snadné rozšíření a propojení informací

Nevýhody a rizika nových médií[editovat | editovat zdroj]

S většinou výhod nových médií se však neodmyslitelně pojí i jejich nevýhody a rizika

  • Dostupnost – zneužití volného přístupu k informacím (teroristické a hackerské útoky). Se snadnou dostupností se pojí i finanční nenáročnost, protože se objevuje množství nekvalitních, nepravdivých či nežádoucích informací (Fake news), které může vytvářet v podstatě kdokoliv (spamy, riziko otevřenosti encyklopedií)
  • Ztráta soukromí – současná všudypřítomnost nových médií (mobilní telefony, počítače a především internet) a snadné získání osobních údajů skrze nová média, které jsou většinou zveřejňovány dobrovolně, lze jich však snadno zneužít (adresa nebo telefonní číslo na sociální síti)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VOLEK, Jaromír – JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara. 2006. „Mediální studia: Východiska a výzvy.“ Pp. 8-19 in Mediální studia, 1.
  2. LISTER, Martin a spol. (ed.) New Media: A Critical Introduction. 2003. New York: Routledge.
  3. MANOVICH, Lev. The Language of New Media. 2001. Cambridge: MIT Press.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FLAŠAR, Martin; HORÁKOVÁ, Jana; MACEK, Petr a kol. Umění a nová média. Brno: Masarykova univerzita, 2011.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a sociální sítě. Praha: Oeconomica, 2010.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a web 2.0. Praha: Oeconomica, 2007.
  • MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2013.
  • MACEK, Jakub. Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2011.
  • RUHRBERG, Karl a Ingo F WALTHER. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. V Praze: Slovart, 2011.
  • LISTER, Martin a spol. (ed.) New Media: A Critical Introduction. 2003. New York: Routledge.
  • MANOVICH, Lev. The Language of New Media. 2001. Cambridge: MIT Press.
  • McLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura: výbor z díla. 1. vyd. Brno: JOTA, 2000.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]