Nová média

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Newskool ASCII Screenshot
Maurice Benayoun: World Skin (1997), Virtual Reality Interactive Installation
G. H. Hovagimyan: "A Soapopera for iMacs"

Mezi nová média nebo takzvané umění nových médií jsou zařazovány například počítačem manipulované fotografie, prostorové interaktivní instalace, pohyblivé, zvukové a světelné objekty, později různé zobrazovací technologie označované jako virtuální realita přesněji pasivní či aktivní 3D projekce navazující na stereoskopické snahy z počátku 20. století [1]. V České republice tento žánr vznikl z avantgardního filmu, divadelních a výtvarných experimentů.

Avantgardní umění v prvorepublikovém Československu[editovat | editovat zdroj]

Novomediální tvorba v Českých zemích má kořeny v prvorepublikovém československém avantgardním filmu a výtvarném umění. Z filmové oblasti kupř. Gustav Machatý a jeho "Erotikon", či film "Extase". Později se z Machatého asistenta Hackenschmieda vyvinula jedna z velkých postav meziválečné avantgardy Alexander Hackenschmied, který je autorem filmů ze třicátých let: "Na Pražském hradě" a "Bezúčelná procházka" či filmové obrazové pásmo "Periferie". Metody a postupy krátkých experimentálních filmů, se dočkaly využití v Baťově Zlíně v podobě reklam, například reklama na pneumatiky Baťa: "Silnice zpívá" v roce 1937, pohled na svět z perspektivy automobilové pneumatiky či "Dvakrát kaučuk". Ze sochařství to byl Zdeněk Pešánek a jeho barevný klavír, s interaktivním naprogramováním kinetické skladby z klávesnice či světelné a zvukové objekty na obchodním domě Baťa na Václavském náměstí či objekty na Edisonově transformační stanici v Holešovicích.

Avantgardní film a videoart v emigraci[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Hackenchmied po emigraci do USA, kde pracoval pod zkráceným jménem Hammid, navázal spolupráci s později také partnerství s Mayou Deren. Ve vzájemné autorské spolupráci vznikl film: "Soukromý život kočky". Alexandr Hackenschmied stál u zrodu prvního IMAX filmu. Spolupracoval od roku 1961 s Francisem Thompsonem a jako spolurežisér a střihač vytvořil v tomto týmu řadu multiprojekčních a IMAX filmů pro světové výstavy. V roce 1966 obdržel s Francisem Thompsonem cenu Akademie Oscara za multiprojekční krátký film "Žít". Na spolupráci s Francisem Thompsonem navázal brněnský rodák Woody Vasulka. Ten v roce 1965 emigroval do New Yorku spolu se svojí ženou a spoluautorkou Islanďankou Steinou, která v Praze studovala housle a hudební teorii. Woody Vasulka pracoval jako asistent střihu s Francisem Thompsonem. V roce 1971 s Andreasem Mannikem založili divadlo mediálního umění nesoucí název "The Kitchen"[2]. V USA se zabýval hudebními a kinetickými objekty také Frank Malina [3], Američan s českými kořeny.

Socialistické Československo: Laterna magika a Kinoautomat[editovat | editovat zdroj]

V socialistickém Československu se multimédia rozvíjela v rámci scénografie, Josef Svoboda použil zadní projekci s fialovým plátném, na kterém kombinoval akci s živým hercem a filmový obraz a pokusy s architektonickým řešením divadelního prostoru, do té doby převládala koncepce tzv. "kukátka". Jeho pokusy se zúročily na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, kde spolupracoval na programu představení pro soubor Laterna magika, jeho spolupracovníky byly v tomto souboru Alfréd Radok či Otomar Krejča. Svoboda stanovil své vlastní scénografické postupy, snažil se i o inovaci v navrhování divadelních budov a interiérů pro divadla. V operním prostředí na Festspiele v roce 1969 použil mechanickou obrovskou lodní příď, která vyjela proti divákům. V inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově použil jako vůbec první scénograf na světě laser. Inspiroval se americkým přistáním na Měsíci a z NASA si vyžádal fólii z měsíčního modulu, to bylo v inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova v Londýně. S anglickým režisérem Lawrencem Olivierem použil také svůj trik "kapajícího" světla. světelnou oponu vytvořil v inscenaci Čechovových Tří sester v divadle Old Vic v Londýně. Ve slavné spolupráci s italským režisérem Giorgiem Strehlerem v divadle "Piccolo teatro" nechal v závěru představení shořet obrovskou spirálu umístěnou nad jevištěm, bylo to v roce 1988 v inscenaci Goethova Fausta. Po roce 1989 se spekulovalo zda se Jan Svoboda s komunistickým režimem nezapletl až příliš, i když byl uznán nevinným[4] jeho krycí jméno Oliver vzbuzovalo však nadále stín pochybností.[5]

Kinoautomat se stal československou ozdobou výstavy EXPO'67 v Kanadě. Autorem byl Radúz Činčera, scenárista Pavel Juráček a režisér Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Jednalo se o první použití interaktivity, kdy divák zasahuje do děje konfliktu hry. Tento filmový pokus s časem a volbou zaznamenal obrovský úspěch ať už u představitelů komerčních velkých filmových společností, tak také na poli akademickém, kde se oceňovala inovace volby konfliktu a vlastně vytvoření zcela nové narativní formy podobající se teorii her[6]. Tohoto obrovského úspěchu ovšem tehdejší socialistické zřízení nedokázalo vhodně využít. Pod vlivem novějších technologií tento model lehce zastaral, takže zůstal jen ve fázi prototypu a nějakého masovějšího uvedení do hlediště kin či snad dokonce vlivu na filmovou produkci nezaznamenal.

V 60. létech se výtvarník Zdeněk Sýkora začal věnovat malbě struktur generovaných počítačem. Při jejich komponování využíval kupříkladu generátor náhodných čísel.

Nová média po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Nová média se začala významněji šířit s příchodem nové multimediální elektroniky a osobních počítačů, které umožnily snadnou kreativní práci s fotografiemi, videem a zvuky.

V roce 1991 byl na Akademii Výtvarných Umění v Praze Michealem Bielickým za podpory světového otce videoartu Nam Juna Paika založen první ateliér v ČR specializující se na Nová média: Ateliér Nových Médií

Současní významní umělci jsou Michael Bielický, Anna Daučíková, Dušan Barok[7], Milan Guštar[8], Jan Mucska[9], Michal Cáb, Aleš Zemene, Andrej Boleslavský[10], Filip Cenek, Federico Díaz, Veronika Bromová, Petra Vargová, Tomáš Dvořák, Markéta Baňková či Petr Svárovský.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. digitalne.stahuj.centrum.cz/stereoskopie-jak-funguje-3d-kino
  2. vasulka.org
  3. nekultura.cz/vytvarne-umeni-recenze/enter3
  4. reflex.cz
  5. cibulka.net/nnoviny/
  6. stss.flu.cas.cz
  7. monoskop.org
  8. /tmp/ festival [1]
  9. http://www.monoskop.org [2]
  10. http://www.monoskop.org [3]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lev Manovich, 2001. The Language of New Media. Cambridge a Londýn: MIT Press.
  • Oliver Grau (2003). Virtual Art: From Illusion to Immersion (Leonardo Book Series). Cambridge, Massachusetts: The MIT Press/Leonardo Books. ISBN 0-262-07241-6.
  • Oliver Grau (2007). (Ed.) MediaArtHistories. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press/Leonardo Books. ISBN 0-262-07279-3.
  • Armin Medosch, 2006. Technological Determinism in Media Art. http://theoriebild.ung.at/view/Main/TechnologicalDeterminismInMediaArt
  • Simon Penny, 1996. Realities of the Virtual. In: Media Art Perspectives. Karlsruhe: Edition ZKM. 127-134
  • Christiane Paul, 2003. Digital Art. Londýn: Thames & Hudson.
  • Stephen Wilson, 2002. Information Arts: Intersections of Art, Science, and Technology. Cambridge a Londýn: MIT Press.
V češtině a slovenštině
  • Michal Murin, "Nové médiá", in: Profil 4 (2000) pp. 4-5. [4]
  • Slávo Krekovič a Pavel Sedlák, "Má pojem nová média dnes ještě co říci?", in: Literární noviny 31 (2007). [5]
  • Mária Rišková, "Agónia a extáza umenia nových médií", in: Flash Art jeseň (2008). [6]
  • Denisa Kera, "Nová média", Artlist.cz. [7]
  • Palo Fabuš, "Svět pohlcený technologií: Kritika nových médií", in: Umělec 1 (2009). [8]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]