Teorie komunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Teorie komunikace (z řec. slova theoros, divák[1] ; z lat. slova communicatio, communicare, což znamená spojovat[2] ) se týká oblasti komunikace neboli přenosu informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným, přesněji řečeno komunikačních procesů a komunikačního chování účastníků těchto procesů v různých interaktivních systémech.[3] Teorie komunikace formou modelu popisují a vykládají mechanismus komunikačního chování, respektive podstatu komunikační situace. Komunikační chování se odehrává v komunikační situaci, která je určena účastníky komunikace, společným kódem (např. jazykem) a znalostí jeho využívání, komunikačním kanálem a komunikačním záměrem.[4]

Matematická teorie komunikace[editovat | editovat zdroj]

Základem teorie komunikace se stala práce dvou amerických vědců C. E. Shannona a W. Weavera s názvem Matematická teorie komunikace z roku 1949.[4] Jejich působení je spojeno s laboratořemi firmy Bell, kde na svém modelu komunikace pracovali během druhé světové války. Řešili problém, jak měřit, kolik informací je daný kanál schopen přenést a způsob, kterým lze přepravit co nejvíce informací.

Shannon a Weaver určili 3 základní roviny problémů při studiu komunikace:

  • Rovinu A – technické problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet)
  • Rovinu B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům)
  • Rovinu C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání)[4]

Vytvořili lineární model komunikace, který zachycuje její základní složky:[5]

Tento model je dnes považován za nedostatečný, jelikož nebral v potaz zpětnou vazbu příjemce čili vzájemnou komunikaci. Také nepracuje s obsahem zprávy, jejím kódováním a dekódováním.[6]

Na lineární model komunikace navázal maďarsko-americký profesor komunikace G. Gerbner, který zdůraznil vazbu sdělení na smysl pro „skutečnost“, který je ovlivněn a pozměňován médii.[7] H. D. Lasswell, americký politolog a teoretik komunikace, vyzdvihl „účinnost“ komunikace a aplikoval model Shannonův a Weaverův na oblast masové komunikace. Lasswell svůj model pojmenoval “ infuzní jehla“, jelikož média svým stálým jednosměrným pulzováním informací působí na veřejné mínění.[8] V roce 1953 Th. M. Newcomb se pokusil načrtnout nelineární model komunikace vycházející z představy trojúhelníku, jehož vrcholy jsou: [4]


Strukturální teorie komunikace[editovat | editovat zdroj]

Tato teorie kriticky přistupuje k myšlenkám, které načrtl F. de Saussure v koncepci sémiologie. V té Saussure definoval jazyk jako systém, který nelze zaměňovat za konkrétní promluvy, jež jsou jeho realizací. Vzniklo zde rozlišení mezi jazykem jako systémem a samotnou mluvou.[9] Toto dílo dále rozpracovali v teorii znaků Ch. S. Peircem a Ch. W. Morrisem. Teorie vycházejí z trojúhelníkového modelu C. K. Ogdena a I. A. Richardse. [4] Vrcholy tohoto trojúhelníku jsou:

Strukturální teorie komunikace se tedy zabývá kódem, jehož prostřednictvím se komunikace odehrává, a jazykem jako základním komunikačním kódem v lidské společnosti.[4] Jazyk je tedy odlišen od řeči, která je definována jako užití jazyka v konkrétní komunikační situaci.[10][11]

Kognitivní a behaviorální teorie[editovat | editovat zdroj]

Teorie se věnuje vztahům mezi účastníky komunikace. Řeší tři základní otázky:

  • Proč se komunikuje?
  • Jaký význam má komunikační situace?
  • Jaký je vztah mezi účastníky komunikace?

Komunikaci je přisuzován význam poznávací, přesvědčovací, ovlivňovací.

Ch. E. Osgood, jeden z předních představitelů kognitivní a behaviorální teorie, se věnoval vzniku komunikačních znaků a snažil se stanovit jejich přesný význam. Mezi další významné průkopníky kognitivního přístupu řadíme lingvistu N. Chomského. Ostatní práce se soustřeďují na celkové pojetí komunikace jako přenosu sdělení, u kterého je důležitý především jeho vliv na chování účastníků komunikace. Klíčové při vzniku těchto „teorií kulturní a sociální reality“ byly práce L. Wittgensteina a A. Schutze.[4]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana, VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 1627 str. ISBN 8071843113.

LAMSER, Václav. Komunikace a společnost: úvod do teorie společenské komunikace. Praha: Academia, 1969. 300 str.

GIDDENS, Anthony, SUTTON, Philip W., ed. Sociologie. Praha: Argo, 2013. 1052 str. ISBN 9788025708071

Reference[editovat | editovat zdroj]

[1] „Teorie - Wikipedie,“ 19 9 2019. [Online]. Available: https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie. [Přístup získán 28 11 2019].

[2] „Sociální komunikace - Wikipedie,“ 12 10 2019. [Online]. Available: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_komunikace. [Přístup získán 28 11 2019].

[3] A. Giddens, Sociologie, Praha, Česká Republika: Argo, 1999, p. 550.

[4] M. Petrusek, H. Maříková a A. Vodáková, Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, 1996, p. 1293.

  1. Teorie. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17655066. 
  2. Sociální komunikace. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17898760. 
  3. GIDDENS, A. Sociologie. Praha, Česká republika: Argo, 1999. S. 550. 
  4. a b c d e f g PETRUSEK, M.; MAŘÍKOVÁ, H.; VODÁKOVÁ, A. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. S. 1293. 
  5. Teorie komunikace – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2019-12-02]. Dostupné online. 
  6. Shannonův a Weaverův model komunikace. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17724682. 
  7. George Gerbner. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 15913874. 
  8. Harold Lasswell. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17612071. 
  9. Ferdinand de Saussure. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17268005. 
  10. Sociologie jazyka. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 16755928. 
  11. Teorie jazykových kódů. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17117813.