Norská drobná království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
drobná království v Norsku
8601020 (proces sjednocování Norska) Norské království (872–1397) 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
Drobná království Norska kolem roku 860
různé
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
germánské osídlení
v Době železné
Nástupnické:
Norské království (872–1397) Norské království (872–1397)

Norská drobná království byla řada malých státních útvarů v Norsku před jeho sjednocením roku 872 po bitvě u Hafrsfjordu, kdy je do jednoho státu všechny sjednotil král Harald Hårfagre (Krásnovlasý), ty spolu dosud neustále soupeřily o moc. I přes výraznou expanzi vikingů směrem do Normandie, Anglie a později dále do Portugalska, Středomoří a Ruska, docházelo i k řadě vnitřních sporů a válek. Vikingské nájezdy byly zřejmě způsobeny zejména chudobou Norska a velmi malým množstvím zemědělské půdy, nájezdníci proto často osidlovali dobyté území. Po Haraldovi nastalo opět období válek až do nástupu Olafa I.

Seznam drobných království[editovat | editovat zdroj]

  • Agder
  • Fjordane
  • Grenland
  • Gudbrandsdalen
  • Hadeland
  • Hardanger
  • Hedmark
  • Hordaland
  • Hålogaland
  • Land
  • Lade
  • Namdalen
  • Nordmøre
  • Oppland
  • Orkdalen
  
  • Ranrike
  • Raumarike
  • Ringerike
  • Rogaland
  • Romsdal
  • Sogn
  • Solør
  • Sunnmøre
  • Telemark
  • Toten
  • Trøndelag
  • Vestfold
  • Vestmar
  • Vingulmark
  • Viken
  • Voss

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vikingové[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Norska.

Germánské osídlení ve Skandinávii se rychle rozšířilo až k polárnímu kruhu. Osady byly zakládány v hlubokých fjordech (vik). Toto slovo se pak stalo kořenem slova "Viking". Odtud pak lidé vyráželi jak na dobyvačná tažení, tak na lovecké výpravy. Rychlý růst počtu obyvatel, který však přivodil i nedostatek zemědělské půdy a vedl k častým drobným válkám mezi jednotlivými kmeny, pak vyústil v loupežné a objevitelské plavby Vikingů.

Drobná království kolem roku 820
Mapa vikinských cest a objevů

Už v 9. století vpadli Vikingové do Francie - vyplenili tam řadu klášterů na Seině a oblehli dokonce i Paříž. Francouzský král Karel Pošetilý, který však rozhodně nebyl tak pošetilý, jak by se dalo usuzovat z jeho přízviska, nakonec učinil roku 911 vikinského vůdce Rolla vévodou Normandie, ovšem teprve poté, co vikinský vůdce přistoupil na křesťanskou víru. Tím skončily loupežné a pirátské výpravy a plavby Vikingů zejména v oblasti Normandie, kde se Normani - to znamená francouzsky mluvící Vikingové - brzy zařadili do vládnoucí vrstvy. Stali se leníky francouzského krále.

Příbuzenské svazky se pak staly základem "vzdělanostní turistiky", která směřovala z Norska do Francie. Veliké množství mladých vikinských šlechticů tak nabylo vědomosti o římských metodách správy, o právu a organizaci vojska a válčení právě v Normandii, kde také poznávali křesťanství.

Koncem 9. století Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Orkneje a Island; později, kolem roku 930, vytvořili na těchto ostrovech vlastní státní systém s oddělenou soudní a zákonodárnou mocí.

Kolem roku 985 vznikly první osady v Grónsku a pak, přibližně na přelomu století, Leif Eiríksson objevil Vinland na Newfoundlandském pobřeží Ameriky. Tam pak přežívaly vikinské osady až do 14. století, kdy byli Vikingové přemoženi indiány a poddali se jim.

Vikinská loď

Mnohé, co podle dnešního názoru o Vikinzích bezpečně víme, však bylo o nich napsáno teprve mnohem později, v dobách křesťanských. Je však nezvratně prokázáno, že připlouvali až na pobřeží Portugalska a ve středomořském prostoru na Sicílii, Maltu a také na Kypr a pobřeží Byzance.

Některým skupinám se podařilo proniknout přes Balt a po východoevropských řekách až k Černému moři; na této pouti, dlouhé asi 2000 kilometrů, museli Vikingové někdy přenášet své lodě přes hranice povodí. Tak velkorysé výpravy ovšem vyžadovaly opravdu dobré znalosti nautiky a navigačního umění. Vikingové však byli opravdu znamenití mořeplavci. Jejich dlouhé a obratné lodě s příděmi v podobě dračí hlavy byly bezpochyby nejlepší a nejlépe vybavené lodě své doby.

Prapor užívaný vikingy, norskými náčelníky i panovníky od 9. to 10. století

Vikingové se museli vždy postarat o bezpečnou ochranu a o zásoby jídla pro ženy a děti, které zůstaly doma, a kromě toho museli zajistit i ochranu samotných bojovníků na výpravách. Až po vybudování opěrných bodů v Normandii mohli podnikat odvážné výpravy k portugalským břehům a teprve opěrný bod na Sicílii jim umožnil další plavby do východního Středomoří. A bez vikinských osad na území dnešního Ruska - ono území se jmenovalo Gardarike - by se žádný vikinský kníže neodvážil výpravy k Černému moři. To vše vyžadovalo funkční a fungující sociální infrastrukturu, o níž s oblibou psali vikinští kronikáři.

Přitom je mnohem pravděpodobnější, že ona expanze Vikingů pramenila spíše z nouze, z chudoby ve vlastní zemi. Kdo je pánem tak malého území, které může obdělávat, kdo dokáže plody moře konzervovat jen v omezené míře a je odkázán na také jen značně omezenou výměnu zboží, musí se pokoušet o jiné, třeba i válečnické způsoby, jak získat zboží vhodné k výměně. Anebo si musí hledat další životní prostor. A že Vikingové opravdu byli ochotni stát se vystěhovalci, dokládá skutečnost, že se velmi ochotně usazovali na všech místech, kde se pro to vytvořily příznivé politické a hospodářské podmínky. Svědčí o tom příklady Normandie, Sicílie a Gardariky.

Sjednocování Norska (Rikssamlingen)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Dějiny Norska a Norské království (872–1397).
Drobná království roku cca 872 v době Bitvy u Hafrsfjordu.

Bitva u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru) roku 872 byla poslední z řady bitev, v nichž se Harald Hårfagre (Krásnovlasý) dokázal prosadit proti všem drobným knížectvím, a tak se poprvé v historii stal králem, který vládl spojené říši. První říše Vikingů, kterou tak založil, ovšem neměla dlouhé trvání. Po Haraldovi nastalo opět období malých království a malých králů, kteří proti sobě vedli nekonečné války, a to až do nástupu Olafa I.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. ISBN 80-7106-407-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]