Nafarové
Nafarové nebo Nafaři, Nafar-klan (turecky Neferler, ázerbájdžánsky Nəfərlı Türkləri, Nəfərlılər persky لون → Nafar) jsou menší turkický klan-rod žijící v Íránu. I když představují jižní sub-etnickou skupinu Ázerbájdžánců, některými výzkumníky jsou přiřazeni k větvi afghánských Oghuzů. Mísí se v nich turecké, arabské a lúrské elementy. Ke konci 20. století žili podle sčítání v počtu 4 100 obyvatel.[pozn. 1] (Zdroj: Ethnologue 2010). Nafarové mluví jazykem Nafar, což je jižní dialekt jazyka ázerbájdžánského – Torki.[1][2] V průběhu vládnutí dynastie Pahlaví v Íránu, se od Nafarů a dalších tureckých národů požadovalo učení v perštině.[3] Jsou přívrženci větve ší'itského islámu.[4]
Krátké dějiny
[editovat | editovat zdroj]Podle Hasan Fasá’iho, Nafarové zahrnovali následující dílčí kmeny: Bádeki, Tátemlu, Čengezi, Dulukánlu, Zamánkánlu, Settárlu, Sandžarlu, Šuli, Tátem, Tá’efa-je Džen, Aráki, Kádlu, Kobádlu, Karabádžaglu, Kejdárlu a Lúr.[5] Nafarové byli úzce spjati s Baharluy. Již dlouho předtím byly tyto dva kmeny několik krát pod vládou společného vládce (kalántar). Jeden známější z nich byl Hadži Hossajn Chán Nafar, který se stal náčelníkem Baharluských a Nafarských kmenů během panování Nádir Šáha (1736–1747). Jeho syn Mohammad Taki Chán, po posloupnosti následovaný synem Ali Akbar Chánem, byl také v čele obou kmenů.[5] Ačkoli byli Nafarové jeden z největších kmenů provincie Fárs, neustále se rozpadávali, jež nakonec byli absorbováni Kaškajskou kmenovou konfederaci. Již v první polovině 19. století, byla Kaškajská kmenová konfederace tak silná, že byla schopná vzdorovat autoritě ústřední vlády Kádžárovské dynastie. Kaškajové také představovali stálou hrozbu pro právní řád, jejich rozsáhlými nájezdy v jižním Fársu. Perská vláda Kádžárovců byla pod nepřestajným tlakem britských konzulů v Širázu, stejně jako Širázských obchodníků, poskytnout řešení tohoto problému. V létech 1861–62 se guvernér-generál Fársu Soltán-Morád Mirzá snažil omezit moc Kaškajů tím, že založil konkurenční kmenovou konfederaci. Tak se oba kmeny, Baharluové a Nafarové stali členy Chamžské kmenové konfederace (Ilāt-e Kamsa) skládajících se z pěti kmenů: Baharluů, Ajnalluů, Bašeriů, Nafarů a Arabských kmenů. Na přelomu 20. století bylo v této kmenové konfederaci mnoho Nafarů absorbovaných do Bašeriského kmenového svazu což byl založen vládou a pod vedením Alí Mohammada Kawám-al-Molúka, bohatého Širázského obchodníka. Skládali se z tureckých kmenů Ajnalluů, Baharluů a Nafarů spolu s Bašeriy, a arabských kmenů Šajbáníů a Džabbáraů.[6] Když ještě Nafarové z Fársu byli kočovníky, jejich zimní tábořiště byla v böluku Daráb (ázerbájdžánsky: böluk → okres) stejně jako v bölucích Džahrom a Lárestán a letní v distriktu Abade Tašk (distrikt) severně od jezera Nejriz.[7]
V souladu s Britsko-ruskou smlouvou z roku 1907, byl Širáz v neutrálním pásmu. Soupeření mezi Kawámy a Kaškajy byla nadále zhoršena jejich výběrem opačných stran v první světové válce. Britové potřebovali zabezpečením ve Fársu ochránit své ropná pole v Chúzistánu, a přístupové cesty do Mezopotámie, kde napadající britské síly pochodovaly k hornímu Tigrisu. V roce 1914 vládla rodina Kawámů v Bašeriské kmenové konfederaci až 16 000 stanům, dokud tato politická struktura nebyla rozbita Rezá Šáhem Pahlavím (1925–1941) v roce 1930. Tvrdé vládnutí Rezá Šáha dále podkopávalo jednotu a soudržnost kmene, když dvě koloniální mocnosti, Rusko a Británie, soupeřily o zóny vlivu v jednotlivých regionech. Šlo o druhou, méně intenzivní fázi Velké hry mezi Ruskem a Británii, v které se Nafarové přiklonili k spolupráci s Velkou Británii. Protikomunisticky orientovaný Rezá Šáh si brzy získal podporu Británie, která si nepřála expanzi ruských bolševiků směrem na jih.
V roce 1940 Ráhdár Chán, zeť nafarského kalántaře Sardar Chána, se svými muži napadl a zabil Abd al-Ghaffár Behruze, náčelníka širázské větve Bánk-e Melli a celou jeho skupinou, jež byl v čele kolony směrující k Laru, jako specifický protivník, vedoucí činitel, který byl očividně na nesprávné straně. Po několika marných pokusech zatknout Ráhdár Chána mu ústřední vláda nabídla plochu úrodné země v blízkosti Perského zálivu, výměnou za slib, že se jeho strana zdrží jakýchkoliv dalších násilných činů.
Slovy Olivera Garroda:
| „ | ...do roku 1945 se Nafarové potopili v zločinnou sebranku několika set rodin, tábořících ve skalních jeskyních na jih od Laru, kde vykořisťují několik ustálených obyvatel který setrvali v tomto nepřátelském regionu... | “ |
| — Oliver Garrod[8] | ||
Některé odhady počtu obyvatel Nafarů z Fársu jsou následující:
- Lady Mary Leonora Sheil (1849), 850 rodin,[9]
- Aleksandr Grigorovič Tumansky (1896), 2,500 rodin,[10]
- Gustave Demorgny (1918), 3 500 rodin,[11]
- Masʿud Kayhān (1932), 3 500 rodin,[12]
- Arthur Cecil Edwards (1953), 450 rodin.[13]
Rozmístění
[editovat | editovat zdroj]Nafarové jsou usídleni v obrovské oblasti jihovýchodního Fársu. Podstatná skupina z nich se také usadili v okresu Ramžerd severně od Šírázu. Dnes jsou Nafarové rozptýleny v regionu Teherán, okrese Kavar jižně od hlavního města a v Alborzských horách.[14]
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ ačkoli tento počet obyvatel je prezentován íránskými úřady, někteří výzkumníci se domnívají že je tendenční a jejich počet může být daleko větší
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dokumentace pro ISO 639 identifikátor: aze dostupné online
- ↑ MultiTree: Digitální knihovna jazykových vztahů The Nafar Dialect of South Azerbaijani (dostupné online)
- ↑ GÜZEL, Hasan Celâl, "Genel Türk tarihi", Yeni Türkiye, 2002, c. 1, s. 169 (turecky)
- ↑ LLMAP: Nafar, a Dialect of Afghanistan Oghuz (dostupné online)[nedostupný zdroj]
- ↑ a b Fasāʾi, Hasan „Fārs-nāma-ye nāṣeri“, 2 vols. in 1, Tehran, 1895-96. p. 314, p. 315; repr. Tehran, nd; ed. M. Rastgār, 2 vols., Tehran 1988. p. 1583, p. 1585 (persky)
- ↑ Barth, Fredrik „Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961 pp. 85. (anglicky)
- ↑ Demorgny, Gustave „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, pp. 106. (anglicky)
- ↑ Garrod, Oliver „The Nomadic Tribes of Persia To-Day, Journal of the Royal Central Asian Society“ 33, 1946, p. 44.
- ↑ Sheil, Lady M. L. „Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856.
- ↑ Tumansky, A. G. „Ot Kapiiskago morja k Hormuzdskomu prolivu i obratno“, Sbornik Materialov po Azii 65, 1896, p. 79.
- ↑ Demorgny, G. „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, p. 106.
- ↑ Kayhān, M. „Joḡrāfiā-ye mofaṣṣal-e Irān“, 2 vols., Tehran, 1932-33. p. 87
- ↑ Edwards, A. C. „The Persian Carpet“, London, 1953. p. 288
- ↑ Hosayn Ali Razmara, „Farhang-e joḡrāfiāʾi-e Irān. Ābādihā“, Vol. II, Tehran, 1949-54, s. 111. (persky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Fredrik Barth, “Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961.
- Gustave Demorgny, “Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913.
- Arthur Cecil Edwards, “The Persian Carpet, London“, 1953.
- Lady Mary Leonora Sheil, “Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856.
