Nízkouhlíková strava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nízkouhlíková strava je pojem, který se týká volby životního stylu vedoucího ke snížení emisí skleníkových plynů, na základě rozhodnutí spotřebitele.[1] Odhaduje se, že například v USA je potravinářský průmysl odpovědný nejméně za 20 procent skleníkových plynů. Je možné, že tento odhad je ještě nízký, neboť počítá pouze s jejich přímými zdroji. Nepřímé zdroje, například dovoz potravinářských výrobků ze zahraničí, se většinou nepočítají. Nízkouhlíková strava minimalizuje emise uvolněné během výroby, balení, zpracování, přepravy a přípravy jídla a likvidace nespotřebovaných potravin. Mezi hlavní principy nízkouhlíkové stravy patří používání masa a mléčných výrobků z malovýroby, snížení spotřeby potravin z průmyslové velkoprodukce obecně, konzumace potravin vyráběných a pěstovaných v místě spotřeby, používání potravin s minimálním balením a snižování množství potravinářských odpadů volbou správné velikosti porce, recyklací a kompostováním.[2]

Celkové trendy[editovat | editovat zdroj]

Britská studie z roku 2014, která se zabývala reálnými stravovacími návyky Britů odhadla uhlíkovou stopu jednotlivých stravovacích návyků takto (v kilogramech ekvivalentu oxidu uhličitého za den).[3]

  • 7,19 kg pro vysokou denní spotřebu masa (≥100 g/den),
  • 5,63 kg pro střední denní spotřebu masa (50-99 g/den),
  • 4,67 kg pro nízkou denní spotřebu masa (<50 g/den),
  • 3,91 kg pro jídelníček, který z masa obsahuje pouze ryby,
  • 3,81 kg pro vegetariánskou stravu,
  • 2,89 kg pro veganskou stravu.

Stravování a emise skleníkových plynů[editovat | editovat zdroj]

Potravinářský průmysl produkuje čtyři důležité skleníkové plyny: oxid uhličitý, metan, oxid dusný a chlor-fluorované uhlovodíky. Při dopravě potravin letecky, po vodě, kamiony i železnicí jsou využívána v jisté míře fosilní paliva (jako je ropa a benzín) a uvolňuje se oxid uhličitý (CO2) Chlor-fluorované uhlovodíky (CFC) unikají také z chladicích zařízení pro skladování a dopravu potravin.[4] Zemědělství patří mezi antropogenní zdroje emisí metanu (chovy přežvýkavců, nakládání s hnojem, pěstování rýže v mokřadech). Antropogenní zdroje oxidu dusného v potravinářství jsou hnojiva, hnůj, zbytky plodin a pěstování dusíkatých plodin.[5]

Odhaduje se, že živočišná výroba představuje 18 % antropogenních emisí skleníkových plynů vyjádřených jako ekvivalenty oxidu uhličitého.[6] Z této částky tvoří 34 procent emise oxidu uhličitého z odlesňování, zejména ve střední a Jižní Americe, kde dochází ke kácení pralesů a jsou přeměňovány v pastviny pro živočišnou výrobu. V některých zemích ale naopak dochází k nárůstu plochy lesa, např. ve Spojených státech[7] a Kanadě.[8]

Z emisí ze živočišné výroby představuje cca 30 % metan. Koncentrace metanu v ovzduší ale v posledních letech příliš nerostla.[9][10][11][12] Jedinou výjimkou byl rok 2007, kdy byl příčinou nárůstu metanu pravděpodobně anomální metanový tok z přírodních mokřadů, převážně v tropických oblastech.[13]

Zdroje živočišného původu (včetně enterické fermentace a hnoje) představují v případě USA přibližně 3,1 procenta antropogenních emisí skleníkových plynů vyjádřených jako ekvivalent oxidu uhličitého.[5] Tento odhad EPA je založen na metodologiích, na nichž se dohodla Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.

Studie z roku 2016, zveřejněná v časopise Nature Climate Change, dospěla k závěru, že klimatické daně na maso a mléko by vedly k výraznému snížení emisí skleníkových plynů a zároveň by vedly ke zdravějšímu stravování. Takové daně by musely být navrženy pečlivě: výjimky a dotování pro některé skupiny potravin, selektivní kompenzace ztráty příjmů a využití části příjmů na podporu zdraví. Studie analyzovala daně ve výši 40 % na hovězí a 20 % na mléko a jejich vliv na spotřebu, emise do ovzduší a distribuci. Optimální plán by snížil emise o 1 miliardu tun ročně – což je podobné množství emisí, jako má v celosvětovém měřítku letecká doprava.[14][15]

Možnosti výběru potravin s vysokým obsahem uhlíku či s nízkým obsahem uhlíku[editovat | editovat zdroj]

Potenciál globálního oteplování jednotlivých skupin potravin: výsledek hodnocení životních cyklů v roce 2017[16]

Některé potraviny vyžadují při výrobě vyšší použití fosilních paliv než jiné, proto lze výběrem potravin s nízkými emisemi uhlíku snížit uhlíkovou stopu .

Dle zprávy Programu OSN pro životní prostředí z června 2010 je zapotřebí globální posun směrem k veganské stravě, aby bylo zamezeno hladu, nedostatku paliv a změně klimatu.[17]

Cundiff a Harris[18] píší: „Americká dietetická asociace (ADA) a Kanadská dietetická společnost ve svém stanovisku oficiálně uznávají, že dobře plánovaná veganská a vegetariánská strava je vhodná v kojeneckém a dětském věku.[19] S tímto názorem souhlasí i Americká akademie pediatrie.[20][21] Vegetariánská strava ale vyžaduje pečlivé volby, aby zajistila dostatečnou výživu. Ve srovnání s konzumenty masa bývá u vegetariánu častější neeemický deficit železa[22] a nižší hladiny zinku u vegetariánských dětí.[23] V případě veganské stravy je třeba doplňovat také vitamín B12.[24] Pro veganskou stravu je statisticky také častější podvýživa.[25] Rizika související s takovými stravovacími návyky pro děti jsou diskutována Jacobsem a Dwayerem.[26]

V roce 2016 zavedla Čína nové směrnice o stravování, jejichž cílem je snížit spotřebu masa o 50 % a tím snížit emise skleníkových plynů o 1 miliardu tun do roku 2030.[27]

Srovnání průmyslového a pastebního chovu hospodářských zvířat[editovat | editovat zdroj]

Hovězí a mléčný skot může mít obzvlášť vysoké emise skleníkových plynů. Krmivo významným způsobem přispívá k emisím u zvířat vyrůstajících v průmyslových chovech, protože průmyslová krmiva musí být ve výrobním procesu hnojena, zavlažována, zpracovány na krmivo, balena a poté přepravovány do chovů. V roce 2005 představovaly, podle Institutu Worldwatch, průmyslové chovy 74 % světové produkce drůbeže, 50 % produkce vepřového masa, 43 % produkce hovězího masa a 68 % produkce vajec. V rozvinutých zemích jsou tyto poměry výrazně vyšší, avšak i v rozvojových zemích tento poměr prudce narůstá.[28]

V jedné studii bylo odhadnuto, že pasený skot produkuje o 40 % méně emisí skleníkových plynů než dobytek chovaný průmyslově.[29] Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je úloha zdravého ekosystému pastvin při zachycování uhlíku. Střídavé pasení přežvýkavců (skotu, ovcí, koz atd.) a drůbeže (kuřat, krůt atd.) na pastvinách podporují rychlou akumulaci ornice, která představuje hlavní propad uhlíku.

Vzhledem k tomu, že průmyslová produkce masa je vysoce centralizovaná, je dalším zdrojem emisí skleníkových plynů převoz zvířat na porážku a poté do vzdálené maloobchodní prodejny . To však může být víceméně kompenzováno sníženou přepravou krmiv, protože chovy se nacházejí ve výrobních oblastech.

V živočišné výrobě se sníží emise využitím odpadů z potravinářské výroby. Například v Nizozemí pochází v současné době 70 % krmiv z potravinářského průmyslu.[30]

Ujetá vzdálenost a způsob průjezdu[editovat | editovat zdroj]

Emise uhlíku z dopravy představují 11 % celkových emisí uhlíku v potravinářském průmyslu.[31] Nicméně "potravní míle" jsou velmi zavádějící opatření; v mnoha případech mohou potraviny dovážené z druhé strany světa mít nižší uhlíkovou stopu než místní ekvivalent, kvůli rozdílům v metodách chovu. Kampaně prosazující "místní potraviny" mohou být někdy motivovány spíšeprotekcionismem než skutečnou ekologickou zátěží.[32]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Low-carbon diet na anglické Wikipedii.

  1. STUKIN, STACIE. The Low Carbon Diet. Time. 2006-10-30. Dostupné online [cit. 2019-01-25]. ISSN 0040-781X. (anglicky) 
  2. 'Low Carbon Diet' Aims to Take Bite Out of Global Warming. CNS News [online]. 2008-07-07 [cit. 2019-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. SCARBOROUGH, Peter; APPLEBY, Paul N.; MIZDRAK, Anja; BRIGGS, Adam D.M.; TRAVIS, Ruth C.; BRADBURY, Kathryn E.; KEY, Timothy J. Dietary greenhouse gas emissions of meat-eaters, fish-eaters, vegetarians and vegans in the UK. Climatic Change. July 2014, s. 179–192. DOI:10.1007/s10584-014-1169-1. PMID 25834298. (anglicky) 
  4. CFC STAT
  5. a b
    EPA. 2011. Zásoby emisí skleníkových plynů v USA a záchytů: 1990–2009. Agentura ochrany životního prostředí Spojených států. EPA 430-R-11-005. 459 stran.
  6. Steinfeld, H. et al. 2006, Livestock’s Long Shadow: Environmental Issues and Options. Livestock, Environment and Development, FAO.
  7. US EPA. 2011. Inventory of U.S. greenhouse gas emissions and sinks: 1990–2009. United States Environmental Protection Agency. EPA 430-R-11-005. 459 pp.
  8. Environment Canada. 2010. National Inventory Report 1990–2008. Greenhouse Gas Sources and Sinks in Canada. Part 1. 221 pp.
  9. DLUGOKENCKY, E. J.; ET AL. Continuing decline in the growth rate of the atmospheric methane burden. Nature. 1998, s. 447–450. DOI:10.1038/30934. Bibcode:1998Natur.393..447D. (anglicky) 
  10. DLUGOKENCKY, E. J.; ET AL. Global atmospheric methane: budget, changes and dangers. Phil. Trans. R. Soc.. 2011, s. 2058–2072. DOI:10.1098/rsta.2010.0341. PMID 21502176. Bibcode:2011RSPTA.369.2058D. (anglicky) 
  11. IPCC. 2007. Čtvrtá hodnotící zpráva.IPCC
  12. RIGBY, M.; ET AL. Renewed growth of atmospheric methane. Geophys. Res. Lett.. 2008, s. L22805. Dostupné online. DOI:10.1029/2008GL036037. Bibcode:2008GeoRL..3522805R. (anglicky) 
  13. CIAIS, P.; VIOVY, N.; YVER, C. Source attribution of the changes in atmospheric methane for 2006–2008. Atmospheric Chemistry and Physics. 2011-04-20, roč. 11, čís. 8, s. 3689–3700. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 1680-7316. DOI:https://doi.org/10.5194/acp-11-3689-2011. (English) 
  14. CARRINGTON, Damian. Tax meat and dairy to cut emissions and save lives, study urges. The Guardian. 2016-11-07. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  15. SCARBOROUGH, Peter; RAYNER, Mike; GODFRAY, H. Charles J. Mitigation potential and global health impacts from emissions pricing of food commodities. Nature Climate Change. 2017-01, roč. 7, čís. 1, s. 69–74. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 1758-6798. DOI:10.1038/nclimate3155. (anglicky) 
  16. STEPHEN CLUNE, ENDA CROSSIN, KARLI VERGHESE. Systematic review of greenhouse gas emissions for different fresh food categories. Journal of Cleaner Production. 1 January 2017, s. 766–783. Dostupné online [cit. 28 July 2017]. DOI:10.1016/j.jclepro.2016.04.082. (anglicky) 
  17. CARUS, Felicity. UN urges global move to meat and dairy-free diet. The Guardian. 2010-06-02. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  18. CUNDIFF, David K.; HARRIS, William. Case report of 5 siblings: malnutrition? Rickets? DiGeorge syndrome? Developmental delay?. Nutrition Journal. 2006-01-16, roč. 5, čís. 1, s. 1. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 1475-2891. DOI:10.1186/1475-2891-5-1. PMID 16412249. 
  19. AMERICAN DIETETIC, A.; DIETITIANS OF, C. Position of the American Dietetic Association and Dietitians of Canada: Vegetarian diets. Journal of the American Dietetic Association. 2003, s. 748–765. DOI:10.1053/jada.2003.50142. PMID 12778049. (anglicky) 
  20. MESSINA, Virginia; MANGELS, Ann Reed. Considerations in planning vegan diets: infants. Journal of the American Dietetic Association. 2001-06-01, roč. 101, čís. 6, s. 670–677. PMID: 11424546. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0002-8223. DOI:10.1016/S0002-8223(01)00169-9. PMID 11424546. (English) 
  21. Pediatric Nutrition Handbook [online]. American Academy Of Pediatrics. Dostupné online. 
  22. BARR, Susan I; RIDEOUT, Candice A. Nutritional considerations for vegetarian athletes. Nutrition. 2004-07-01, roč. 20, čís. 7, s. 696–703. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0899-9007. DOI:10.1016/j.nut.2004.04.015. 
  23. GIBSON, R. S. Content and bioavailability of trace elements in vegetarian diets. The American Journal of Clinical Nutrition. 1994-05-01, roč. 59, čís. 5, s. 1223S–1232S. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0002-9165. DOI:10.1093/ajcn/59.5.1223S. (anglicky) 
  24. MYKKÄNEN, Hannu; HÄNNINEN, Osmo; TÖRRÖNEN, Riitta. Vitamin B-12 Status of Long-Term Adherents of a Strict Uncooked Vegan Diet (“Living Food Diet”) Is Compromised. The Journal of Nutrition. 1995-10-01, roč. 125, čís. 10, s. 2511–2515. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0022-3166. DOI:10.1093/jn/125.10.2511. (anglicky) 
  25. DWYER, J. T. Health aspects of vegetarian diets. Am. J. Clin. Nutr.. 1988, s. 712–738. (anglicky) 
  26. JACOBS, C.; DWYER, J. T. Vegetarian children: appropriate and inappropriate diets. Am. J. Clin. Nutr.. 1988, s. 811–818. (anglicky) 
  27. MILMAN, Oliver; LEAVENWORTH, Stuart. China's plan to cut meat consumption by 50% cheered by climate campaigners. The Guardian. 2016-06-20. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  28. Danielle Nierenberg, Lisa Mastny, 2005, Worldwatch Paper #171: Happier Meals: Rethinking the Global Meat Industry, p. 11-12
  29. Brian Halweil a Danielle Nierenberg, 2008, Maso a mořské plody: Nejdražší ingredience globální diety, ve Worldwatch Institute's State of the World 2008, str. 65
  30. Elferink, EV, S. Nonhebel a HC Moll. 2008. Krmení reziduí potravin z hospodářských zvířat a důsledky pro dopad masa na životní prostředí. J. Cleaner Prod. 16: 1227–1233
  31. TRIVEDI, Bijal. What is your dinner doing to the climate?. New Scientist [online]. [cit. 2019-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Voting with your trolley. The Economist. 2006-12-07. Dostupné online [cit. 2019-02-08]. ISSN 0013-0613.