Námořnictvo Papežského státu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marina Pontificia
Námořní vlajka užívaná do 19. století
Námořní vlajka užívaná do 19. století
Země Vlajka Církevního státu Papežský stát
Vznik 849
Zánik 1878
Typ válečné loďstvo
Posádka Řím (vrchní velitelství)
Účast
Války Křížové výpravy
Bitvy bitva u Lepanta

Námořnictvo Papežského státu (italsky Marina Pontificia, doslova Papežské či Pontifikální loďstvo) bylo válečné loďstvo Papežského státu. S přestávkami existovalo mezi bitvou u Ostie (849) během pontifikátu Lva IV. až do nástupu Lva XIII. v roce 1878.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Papežský stát byl původně na moři ochraňován námořnictvem Byzantské říše, ale po muslimském nájezdu na Řím v roce 843 a arabském nájezdu v roce 846, který vyplenil baziliky extra muros, mu vyvstala potřeba vlastních námořních sil. V roce 849 svaz pod vedením Caesara, prince neapolského, skládající se z neapolských, amalfských, gaetských a papežských lodí, odrazil piráty v bitvě u Ostie.

Později Papežský stát financoval různá loďstva v průběhu křížových výprav a vypravil některé vlastní eskadry, které se spolu s Benátkami a dalšími podílely na bojích s Osmanskou říší v době po pádu Konstantinopole. Spolu s najatými a spojeneckými loděmi z Toskánska a Malty se jedna papežská eskadra účastnila bitvy u Lepanta.

V roce 1715 papež Kliment XI. nechal postavit Papežský arzenál nedaleko Porta Portese v přístavu Ripa Grande na Tibeře.[1] V roce 1802 Napoleon daroval Piovi VII. a jeho námořnictvu dvě brigy: poněkud starší Saint Paul a zcela novou Saint Pierre. Pod jmény San Paulo a San Pietro pak byly po nějakou dobu umístěny v přístavu Civitavecchia, než byly vyřazeny ze služby.

Papežské lodě byly od roku 1819 chráněny mezinárodní konvencí, ale námořnictvo se jen pomalu vzpamatovávalo ze ztrát plavidel které utrpělo v době napoleonských válek. Jedna loď byla v roce 1826 ukořistěna muslimskými piráty, ale po demonstraci síly dvěma piemontskými fregatami a dělovou šalupou pod velením kapitána Arnouse ji tripolský bej propustil spolu s náhradou ve výši 10 600 franků.[2] V roce 1823 se námořnictvo skládalo z dvanáctidělového škuneru San Pietro, kutru, feluky a pinasy.[3] Dalších dvanáct hlídkových člunů vyzbrojených moždíři a organizovaných ve dvou eskadrách (osm v Jaderském a čtyři v Tyrhénském moři) sloužilo jako pobřežní stráž. Podplukovník Alessandro Cialdi vedl expedici do Egypta a pak vedl tři parníky britského původu do Říma pro plavbu na Tibeře.[3] Čtvrtý parník, Roma, se podílel na nepokojích v roce 1848, když čelil rakouskému obléhání Ancony.

V roce 1856 byly správy dosud samostatného Válečného loďstva (Marina da Guerra), námořnictva finanční stráže (Marina di Finanza) a Tiberského loďstva (Marina del Tevere) sjednoceny do Papežského námořnictva (Marina Pontificia).

Lev XIII., v rámci svého odklonu od diplomatické linie Pia IX., prodal poslední loď papežského loďstva, korvetu Immacolata Concezione, již během prvního roku svého pontifikátu. Vzhledem k tomu, že světská moc papežství byla od obsazení Říma Itálií v roce 1870 omezena na Vatikán, bylo plavidlo do té doby zakotveno ve francouzském Toulonu.[4] Její vlajka a zmenšený model se nacházejí ve Vatikánském muzeu v Lateránu.

Lodě[editovat | editovat zdroj]

  • U Lepanta:
    • Capitana (vlajková loď)
    • Padrona (vlajková loď eskadry)
    • Suprema
    • Serena
    • Pace
    • Vittoria
    • Grifona
    • Santa Maria
    • San Giovanni
    • Regina
  • San Bonaventura[5]
  • San Pietro, škuner
  • San Pietro, dřívější briga, zrušená v roce 1807
  • Roma, parník
  • Immacolata Concezione, korveta

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Papal Navy na anglické Wikipedii.

  1. BOERO, Beatrice. Il biondo Tevere: La scomparsa dell'Arsenale e il declino di Ripa Grande. Il Tempo [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-27. (italsky) 
  2. Gazetta Piemontese [online]. 15. duben 1836. Čís. 45. Dostupné online. (italsky) 
  3. a b La Marina dello Stato Pontificio [online]. Roma: Ministero della difesa. Dostupné online. (italsky) 
  4. CHADWICK, Owen. A History of the Popes, 1830-1914. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  5. LAUDONIO, Marco. Arsenale Pontificio, la rinascita. La Repubblica [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-22. 

Související články[editovat | editovat zdroj]