Michael Schmaus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Monsignore
Michael Schmaus
Církevřímskokatolická
Svěcení
Kněžské svěcení1922
Osobní údaje
Datum narození17. července 1897
Místo narozeníBaar
Datum úmrtí8. prosince 1993 (ve věku 96 let)
Místo úmrtíGauting
Místo pohřbeníLesní hřbitov v Mnichově
Povolánívysokoškolský učitel a katolický kněz
Alma materVévodské georgianum
PodpisPodpis:
Řády a oceněníBavorský řád za zásluhy
velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Maxmiliánův řád pro vědu a umění
Komtur Řádu Fénixe
komtur řádu za občanské zásluhy
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michael Raphael Schmaus (17. července 1897 Oberbaar, Bavorsko – 8. prosince 1993 Gauting, Horní Bavorsko) byl německý katolický kněz a vysokoškolský pedagog (teologie a dogmatika).

Život[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení školy v Rosenheimu studoval katolickou teologii na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově a v roce 1924 získal doktorát z teologie pod vedením Martina Grabmanna. Na kněze byl vysvěcen v roce 1922 a svou první mši sloužil 16. července 1922 v Oberbaaru, svém rodišti. Po vyučování na Filozoficko-teologické fakultě ve Freisingu, v tamním semináři a na mnichovské univerzitě působil jako profesor dogmatiky na německojazyčné sekci Karlovy univerzity v Praze (1928–1933) a od roku 1933 na Vestfálské univerzitě Wilhelma v Münsteru.

Od roku 1946 až do svého odchodu do důchodu v roce 1965 byl řádným profesorem katolické dogmatiky na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Mezi jeho studenty patřili Joseph Ratzinger - pozdější papež Benedikt XVI., s nímž se dostal do sporu v souvislosti se svou habilitační prací o fundamentální teologii „Das Offenbarungsverständnis und die Geschichtstheologie Bonaventuras [Bonaventurovo chápání zjevení a teologie dějin]“ u Gottlieba Söhngena –, Gerhard Boß, Josef Finkenzeller, Elisabeth Gössmann, Richard Heinzmann, Stephan Otto, Uta Ranke-Heinemann a kardinál Leo Scheffczyk. V letech 1951–1952 byl Schmaus rektorem LMU v Mnichově.

Schmaus se zúčastnil druhého vatikánského koncilu jako peritus.

Byl členem katolických studentských spolků Kartellverband katholischer deutscher Studentenvereine [Kartelové sdružení německých katolických studentských spolků] (KV) a čestným členem KBStV Rhaetia München [Katolické bavorské studentské bratrstvo Rhaetia] a katolických německých studentských spolků Aenania München [Katolické německé studentské bratrstvo Aenania] a Trifels München, oba v CV. V roce 1929 byl také zakládajícím členem katolického studentského bratrstva Unitas Praha a v roce 1933 vstoupil do Unitas Sugambria v Münsteru.[1]

Zemřel ve věku 96 let a pohřben byl na hřbitově Waldfriedhof v Mnichově (hrob 142a).

Působení[editovat | editovat zdroj]

Schmaus významně reformoval katolickou dogmatiku díky obecně srozumitelnému jazyku svých děl a důsledné orientaci své teologie na Písmo svaté a díla církevních otců. Jeho obsáhlá Katholische Dogmatik [Katolická dogmatika], která vyšla šestkrát, byla ve své době standardním dílem mimořádného významu. Jeho knihy a spisy byly přeloženy do mnoha jazyků.

V roce 1955 byl zakladatelem časopisu Münchener Theologische Zeitschrift [Mnichovský teologický časopis]. O rok dříve založil Martin-Grabmann-Forschungsinstitut pro studium středověké teologie a filozofie.

Jeho soukromá knihovna byla v roce 2007 předána Saské státní a univerzitní knihovně v Drážďanech (SLUB).

V roce 1934 se ve svém díle Setkání katolického křesťanství s nacionálně socialistickým světonázorem vyjádřil k souvislostem s nacionálně socialistickou ideologií takto: „Směrovky nacionálně socialistických imperativů a směrovky katolických imperativů ukazují stejným směrem.“[2] Ve svém díle Katholische Dogmatik, vydaném v roce 1941, označil „Židy“ za „služebníky hříchu“, kteří nemají „vůbec žádný cit“, a jejich „děti, za služebníky ďábla“.[3]

Po přestěhování do Mnichova byl v listopadu 1946 vyloučen z univerzity jako profesor kvůli své dřívější příslušnosti k nacistickým organizacím. Zpočátku byl v řízení před kasačním soudem klasifikován jako „stoupenec“ a při odvolacím jednání jako „nedotčený“. Teprve poté, co kasační soud při bavorském ministerstvu zahraničí v polovině října 1947 tuto kategorizaci potvrdil, se mohl na univerzitu vrátit.[4]

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1947: jmenování arcibiskupským církevním radou
  • 1951: přijetí do Bavorské akademie věd, historicko-filozofická třída
  • 1952: přijetí do Academia Mariana Internationalis v Římě
  • 1952: přijetí do Accademia Leonardo Da Vinci v Neapoli
  • 1952: jmenování papežským domácím prelátem
  • 1954: Komandérský kříž řádu Al Merito Řádu za zásluhy ve Španělsku
  • 1956: přijetí do Pontifica Accademia Theologica Romana
  • 1957: Komandérský kříž královského řádu Fénixe řeckého krále
  • 1959: Bavorský řád za zásluhy
  • 1968: Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
  • 1983: Čestný titul apoštolského protonotáře; udělen papežem Janem Pavlem II. 12. listopadu 1983[5]
  • 1983: Cena Günthera Klingeho za kulturu obce Gauting
  • 1984: Bavorský Maximiliánův řád za vědu a umění
  • Pojmenování náměstí u kostela v jeho rodišti Oberbaar jako „Prof.-Michael-Schmaus-Platz“

Vzpomínkové publikace[editovat | editovat zdroj]

  • 1957: Pamětní publikace k 60. narozeninám
  • 1967: Pamětní publikace k 70. narozeninám

Spisy v němčině[editovat | editovat zdroj]

  • Die psychologische Trinitätslehre des hl. Augustinus von Hippo, 1927
  • Der Liber propugnatorius des Thomas Anglicus und die Lehrunterschiede zwischen Thomas von Aquin und Duns Scotus, II: Die trinitarischen Lehrdifferenzen (Beiträge zur Geschichte der Philosophie und Theologie des Mittelalters 29), Münster 1930 (Habil.).
  • Begegnungen zwischen katholischem Christentum und nationalsozialistischer Weltanschauung (Reihe: Reich und Kirche). Aschendorff, Münster 1933
  • Katholische Dogmatik, 3 Bände in 4 Teilbänden, 1938–1941
  • Vom Wesen des Christentums, Westheim bei Augsburg 1947
  • Aurelius Augustinus – Über den dreieinigen Gott, 2. Auflage: 3.–5. Tausend, München 1951
  • Zusammen mit Karl Forster: Der Kult und der heutige Mensch, München 1961.
  • Der Glaube der Kirche, 2 Bände, München 1969–1970
  • Vom Mysterium der göttlichen Dreieinigkeit, Karlsruhe 1972, ISBN 3-7617-0037-7

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Michael Schmaus na německé Wikipedii.

  1. ↑ Unitas-Handbuch. Příprava vydání Wolfgang Burr (Hrsg.). Svazek 1. Siegburg: Verlag Franz Schmitt, 1995. S. 359. (němčina) 
  2. ↑ citováno z Gerhard Bodendorfer: Ent-Schuldigung statt Schuldbekenntnis, www.jcrelations.net.
  3. ↑ RECK, Norbert. Christliche Schuldgeschichte und Judenfeindschaft. Überlegungen zu alten und neuen Formen des Antisemitismus. In: Hansjörg Schmid/Britta Frede-Wenger. Neuer Antisemitismus? Eine Herausforderung für den interreligiösen Dialog. Berlín: Frank & Timme, 2006. S. 45. (němčina)
  4. ↑ DENZLER, Georg. Widerstand ist nicht das richtige Wort. Katholische Priester, Bischöfe und Theologen im Dritten Reich. Zürich: Pendo, 2003. S. 59–66. (němčina) 
  5. ↑ Annuario Pontificio per l’anno 1987. [s.l.]: Città del Vaticano, 1987. S. 2031. (italština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Johann Auer (Hrsg.): Theologie in Geschichte und Gegenwart. Michael Schmaus zum sechzigsten Geburtstag dargebracht von seinen Freunden und Schülern. Verlag Zink, München 1957.
  • Manfred Eder: Michael Schmaus. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 9, Bautz, Herzberg 1995, ISBN 3-88309-058-1, Sp. 322–327.
  • Peter Kollmannsberger: Die schöpfungstheologische Frage nach dem Personsein des Menschen in den Dogmatiken von Michael Schmaus und Johann Auer. Dissertationsschrift (Universität Passau). Schuch, Weiden 1992. ISBN 3-926931-09-4
  • Leo Scheffczyk (Hrsg.) (u. a.): Wahrheit und Verkündigung. Michael Schmaus zum 70. Geburtstag. Paderborn, München, Wien 1967, zwei Bände.
  • Christian Zühlke: Die Privatbibliothek des Theologen Prof. Michael Schmaus in der SLUB, in: SLUB-Kurier, 2007, Heft 3, S. 12–14. online verfügbar
  • Richard Heinzmann: Zum Verhältnis von Kirche und Theologie nach Michael Schmaus, in: Thomas Prügl, Marianne Schlosser (Hrsg.): Kirchenbild und Spiritualität. Dominikanische Beiträge zur Ekklesiologie und zum kirchlichen Leben im Mittelalter (= Festschrift für Ulrich Horst OP zum 75. Geburtstag). Paderborn, München, Wien, Zürich 2007, ISBN 978-3-506-75651-0, S. 421–435.
  • Leo Scheffczyk: Schmaus, Michael Raphael. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 23, Duncker & Humblot, Berlin 2007, ISBN 978-3-428-11204-3, S. 123 f. (Digitalisat).
  • Kurt Flasch: Katholische Wegbereiter des Nationalsozialismus: Michael Schmaus, Joseph Lortz, Josef Pieper. Klostermann, Frankfurt am Main 2021, ISBN 978-3-465-02706-5.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Michael_Schmaus&oldid=23617462“