Lišaj svlačcový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxLišaj svlačcový
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Podkmen šestinozí (Hexapoda)
Třída hmyz (Insecta)
Podtřída křídlatí (Pterygota)
Řád motýli (Lepidoptera)
Podřád Glossata
Čeleď lišajovití (Sphingidae)
Rod Agrius
Binomické jméno
Agrius convolvuli
Linné, 1758
Areál rozšíření (červeně stálý výskyt, oranžově oblasti tahu)
Areál rozšíření
(červeně stálý výskyt, oranžově oblasti tahu)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lišaj svlačcový (Agrius convolvuli) je noční motýl z čeledi lišajovitých. Lze se s ním setkat i v České republice, kde je druhým největším lišajem po smrtihlavovi.[1] Lišaj svlačcový je vynikající letec, schopný překonávat i mezikontinentální vzdálenosti.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako lišaj smrtihlav, i lišaj svlačcový je migrujícím druhem motýla. Celoročně se vyskytuje v tropickém a subtropickém pásmu jižní Evropy, Afriky, přední Asie a indoaustralské oblasti.[2]

V ČR se vyskytují migrující jedinci, kteří se zde i rozmnožují. Intenzita výskytu je částečně vázaná na vhodné (dostatečně teplé) počasí na migrační trase, zejména pak v jižní Evropě.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sbírkový exemplář
(svrchní a spodní pohled)

Přestože jde o velkého motýla (délka předního křídla je 42–57 mm), může snadno uniknout pozornosti díky nenápadnému zbarvení. Přední křídla jsou šedá s rozmanitým zubatým vlnkováním a čárkováním černohnědé barvy, zadní křídla jsou hnědá s modrošedým nádechem a čtyřmi příčnými tmavými pruhy. Na šedé hlavě vynikají velké tmavé oči, tykadla jsou světlá, hruď je šedá s tmavou liniovou kresbou. Výrazněji zbarvený je pouze zadeček, jehož středem probíhá šedý pruh, po stranách jsou články střídavě černo-růžové. Samečci bývají menší a obecně pestřeji vybarvení. Zajímavým znakem lišaje svlačcového je sosák, který je i 9–10 cm dlouhý a umožňuje mu sát z trubkovitých květů.[2][4]
Z našich lišajů je lišaji svlačcovému nejpodobnější lišaj šeříkový, který je ale celkově pestřejší (liší se tmavšími plochami na předních křídlech a hrudi) a obecně dorůstá menší velikosti.

Vajíčka jsou malá, zelená.

Housenky existují ve dvou barevných formách – častější jsou hnědé, vzácnější zelené. V rámci forem je zbarvení variabilní, vždy však jsou patrné šikmé světlé boční pruhy ve střední části těla a tmavohnědý podélný pruh na hřbetě. Tak jako jiní lišajové, i housenky lišaje svlačcového mají na posledním článku růžek, v tomto případě mírně zahnutý, žlutý až oranžový s černou špičkou. Před kuklením mohou být housenky až 12 cm dlouhé.[2]

Kukla je žlutohnědá, cca 6 cm dlouhá. Jejím typickým znakem je obloukovitě odstávající pochva sosáku.[4]

Bionomie[editovat | editovat zdroj]

První generace motýlů přilétá do střední Evropy v květnu a červnu, vyhledává teplá stanoviště a množí se. Druhá generace se vyskytuje v srpnu a září a bývá hojnější než první, protože dochází k posilování domácí populace o další motýly, přilétající z jižních krajin. Motýli přes den odpočívají na plotech, kůlech a sloupech, přičemž se maskují svým nenápadným zbarvením. Aktivní jsou navečer a v první polovině noci, kdy vyhledávají trubkovitě kvetoucí rostliny (petúnie, tabák, nocenka)[2] a sají nektar v letu svým extrémně dlouhým sosákem, přičemž dochází také k opylování.[5] V noci naletují také na umělé zdroje světla, kde často hynou. Za letu vydávají slyšitelný bručivý zvuk, působený rychlým vířením křídel.[4]

Housenky žijí od června do srpna a vyskytují se jednotlivě.[5] Po vylíhnutí zpravidla nejprve zkonzumují vaječný obal, než přejdou na rostlinnou stravu. Hostitelskou rostlinou je nejčastěji svlačec rolní, případně také opletník plotní, s housenkami je tedy možné se setkat téměř kdekoli v zemědělské a zahradní krajině. Přes den se skrývají na zemi či mělce zahrabané v blízkosti živných rostlin, aktivní jsou zejména večer a v noci. Během života se housenky čtyřikrát svlékají. Před kuklením se zahrabávají hluboko do půdy, kde si vytvářejí podzemní dutinu, ve které se kuklí.[4]

Kukla má potenciál přezimovat, vyžaduje k tomu však mírnou zimu – přežívá pouze krátkodobé poklesy teploty pod nulu.[2]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-06-21]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e f HRABÁK, Rudolf. Kapesní atlas našich motýlů. 1. vyd. Praha: SZN ve spolupráci s SPN, 1985. 352 s. 
  3. LULÁK M., KRNÁČ J. Začínáme s entomologií a chovem motýlů. 1. vyd. Karviná: Alfa Consulting, 1999. 352 s. ISBN 8023839721. 
  4. a b c d ZAHRADNÍK, Jiří. Naši motýli. Praha: Albatros, 1997. 
  5. a b PONEC, Jozef. Motýle. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1982. 384 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]