Přeskočit na obsah

Kormoránovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxKormoránovití
alternativní popis obrázku chybí
Kormorán rudonohý, netypický samotář (Phalacrocorax gaimardi) z Jižní Ameriky
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádterejové (Suliformes)
Čeleďkormoránovití (Phalacrocoracidae)
Reichenbach, 1850
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sušící se kormorán neotropický
Hnízdiště kormoránů ušatých

Kormoránovití (Phalacrocoracidae) je čeleď vodních ptáků z řádu terejů. Rozeznává se přes 40 druhů těchto ptáků rozdělených do 7 rodů. Všichni zástupci mají rodové jméno kormorán.

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Obývají, vyjma polárních oblastí, téměř celý svět. Někteří se zdržují na mořském pobřeží, jiní přebývají u vnitrozemských sladkovodních jezer, močálů a brakických ústí řek, vždy však u dobře zarybněných vod. Při nedostatku potravy migrují na úživnější místa, stejně jako před nástupem zimy se stěhují za potravou z chladnějších území do teplých oblastí.[1][2] Velký druh kormorána (kormorán Stelerův, Phalacrocorax perspicillatus) obýval až do svého vyhubení člověkem v polovině 19. století rozsáhlé oblasti Kamčatky, Japonska a dalších částí východní Asie.[3]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Při zobecnění tak široké čeledi lze říci, že jsou to ptáci střední velikosti, velcí od 50 do 100 cm a těžcí od 1,5 do 7,5 kg. Mají protáhlé tělo a dlouhý krk, poměrně krátká křídla a zaoblený ocas. Jejich zobák je štíhlý a dlouhý, má pilovitý okraj a na špičce je hákovitě zakončen. Mají silné nohy s masivními stehny, které jsou posazeny na trupu hodně dozadu. To je výhodné pro plavání. Při chůzi po pevnině se kormoráni pohybují nemotorně a pomalu. Jejich čtyři prsty jsou propojené širokou plovací blánou. Mají 11 letek ručních, žádné letky ramenní a opeřenou kostrční žlázu. Na krku mají objemné vole, které slouží jako úložiště potravy a v době před pářením dostává signální zabarvení. Poznávacím znamením čeledi je robustní kostěný týlní hrot, na svrchní straně s tenkým hřebenem, který je spojený s týlní kostí kulovitým kloubem.

Zbarvení různých druhů kormoránů je obdobné. Převládá černá, hnědá nebo tmavě šedá barva, zpravidla s kovovým leskem. Kormoráni žijící na severní polokouli mívají nejvýše světlé skvrny, kormoráni jižní polokoule mají břicho a spodní část krku celé světlé. Téměř uniformní zbarvení peří je doplněno pestrými barvami neopeřených částí, tj. okolí zobáku a očí, hrdelního vaku a nohou. Zvláštností kormoránů je zelené zbarvení duhovky oka, které žádný jiný druh u ptáků nemá. Dalším ozdobným prvkem, kterým se kormoráni některých druhů pyšní zejména v době námluv, je vztyčitelná péřová chocholka na temeni hlavy a zvláštní výrůstky při kořeni zobáku. Nemají však tukové žlázy pro namaštění a jejich peří je proto velmi smáčivé, po ukončení lovu ho obvykle suší ve zvláštním postoji s roztaženými křídly. Jsou velmi opatrní, jen stěží se lze k nim přiblížit. Odpočívají a hřadují na svých obvyklých místech, ze kterých mají dobrý výhled na případné predátory.[1][2][4][5]

Stravování

[editovat | editovat zdroj]

Kormoráni jsou rybožraví ptáci, za potravu jim slouží především ryby o ideální velikosti 10 až 20 cm, mořské i sladkovodní a veškeří vodní živočichové přiměřené velikosti, které mohou spolknout. Potravu si loví pod vodou, dokážou se za kořistí velmi dobře potápět. Pod vodou vydrží průměrně půl minuty, některé druhy i o minutu déle, a potápějí se do hloubky i 50 m. K plavání pod vodou využívají pouze nohy, křídla mají přitlačena k tělu. Jsou stejně dobří letci jako plavci.

Vzhledem k tomu, že žijí a loví v početných hejnech, spotřebují velké množství potravy. Jednotlivec sežere v průměru denně 0,5 kg ryb a tím je mnohde rybáři považují za své konkurenty. Svými agresivními výkaly na jedné straně pomáhají růstu planktonu ve vodě, na druhé likvidují veškerou zeleň v okolí. Na pevnině, kde se dlouhodobě zdržují nebo hnízdí, přispívají společně s dalšími ptáky k tvorbě guána.[1][2][4][5]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

Jsou to společenští ptáci hnízdící v početných koloniích na tradičních místech, většinou na neobývaných ostrůvcích nebo skaliskách, kde jim nehrozí nebezpečí od suchozemských dravců. Tam si na zemi mezi kameny, na stromech, v křovinách, v rákosí nebo na holých skaliskách vytvářejí jednoduchá, neuspořádány hnízda. Hnízdění je v  jednotlivých lokalitách načasováno na období dostatku potravy. Samice snášejí 3 až 6 bleděmodrých nebo světlezelených vajec v několikadenních intervalech. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě asi 30 dnů. Vylíhlá mláďata jsou na rodičích zcela závislá a ti se společně starají o krmení, ochranu a později i výchovu. Pohlavně dospívají ve 3 až 4 letech.[1][2][5]

Poznámka

[editovat | editovat zdroj]

Popisu se poněkud vymyká kormorán galapážský, který zhruba v počtu asi 1000 ks přežívá na dvou ostrovech Galapág. Je to mimo tučňáků jediný mořský nelétavý pták. Za léta odluky od ostatního světa, při dostatku potravy a v prostředí bez dravců mu zakrněla křídla natolik, že není schopen vzlétnout. Výborně plave a potápí se, na rozdíl od tučňáků nevesluje křídly, ale svalnatýma nohama.[6]

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

Taxonomie čeledi se postupně vyvíjela. Kdysi byl do čeledě kormoránovitých ještě zařazován i rod anhinga, avšak ten byl vyčleněn do monotypické čeledě anhingovitých.

V roce 2014 byla vypracována podrobná studie DNA, která pracovala se vzorky všech zástupců kormoránovitých. Podle této studie se v rámci čeledi nachází 7 jasných linií, které byly navrženy na rody.[7] Toto rozvržení do 7 rodů bylo přijato četnými taxonomickými autoritami včetně Mezinárodní ornitologické unie.[8] Seznam rodů a druhů rozeznávaných k roku 2022 je tedy následující:[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Kormoránovití, kormorán [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 06.03.2006 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d ROBERSON, Don. Cormorants [online]. Don Roberson, Creagrus, Monterey Bay, CA, USA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  3. ↑ https://www.audubon.org/news/bering-island-was-giant-extinct-seabirds-last-stand
  4. ↑ a b Other Free Encyclopedias, Animal Life Resource: Phalacrocoracidae [online]. NET Industries, Kingston, Ontario, CA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Cormorants [online]. South African National Parks, Pretoria, ZA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ ARKive: Phalacrocorax harrisi [online]. ARKive, Wildscreen Trading Ltd., Bristol, UK [cit. 2012-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-12. (anglicky) 
  7. ↑ KENNEDY, Martyn; SPENCER, Hamish G. Classification of the cormorants of the world. S. 249–257. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2014-10 [cit. 2021-12-06]. Roč. 79, s. 249–257. DOI 10.1016/j.ympev.2014.06.020. (anglicky) 
  8. ↑ a b IOC World Bird List v12.2 [online]. International Ornithologists’ Union, 2022 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kormoránovití&oldid=24225971“