Konference OSN o životním prostředí člověka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Konferenci OSN o životním prostředí člověka se konala ve Stockholmu, ve Švédsku ve dnech 5.-16. června 1972. Konference se konala na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSN. Vedením konference pověřil generální tajemník OSN U Thant Maurice Stronga.[1][2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Švédsko jako jako první navrhlo v roce 1968 Ekonomické a sociální radě OSN zorganizování konference OSN, která by se zaměřila na vztahy člověka a prostředí. Konference byla svolána usnesením Valného shromáždění OSN č. 2398 z roku 1969.[3] Přípravy pro konferenci byly rozsáhlé, trvaly 4 roky, bylo zapojeno 115 vlád, a stály více než 30 mil. USD.[4]

Průběh konference[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz a další státy Varšavské smlouvy národy bojkotovaly konferenci na protest proti nezačlenění Německé demokratické republiky, která nebyla v té době řádným členem OSN.[5]

Na konferenci samotné, se začaly objevovat rozpory mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Čínská delegace se ve svém vystoupení vymezila proti Spojeným státům, vydala 17 bodové memorandum odsuzující politiku USA v Indočíně i jinde na světě. Tento postoj povzbudil další rozvojové země, které tvořily 70 z celkem 122 zemí, které se účastnily. Několik zemí, včetně Pákistánu, Peru a Chile vydalo též prohlášení proti delegaci Spojených států.

Stockholmská deklarace[editovat | editovat zdroj]

Konference se shodla na Deklaraci, která obsahovala 26 principů, které se týkaly životního prostředí a rozvoje a přijala Akční plán s 109 doporučeními a přijala Závěrečnou rezoluci.

Principy Stockholmské deklarace: [6]

  1. Je třeba prosazovat lidská práva, odsoudit apartheid a kolonialismus
  2. Je třeba chránit přírodní zdroje
  3. Je třeba mít pod kontrolou schopnosti Země poskytovat obnovitelné zdroje
  4. Musíme chránit volně žijící živočichy
  5. Neobnovitelné zdroje musí být sdíleny a nevyčerpány
  6. Znečištění nesmí překračovat samočistící schopnost prostředí
  7. Je třeba se vyvarovat škodlivého znečištění oceánů
  8. Pro zlepšení životního prostředí je třeba vývoj
  9. Rozvojové země potřebují pomoc
  10. Rozvojové země musí mít možnost prodávat produkty za ceny, které zahrnují i ochranu životního prostředí
  11. Politika životního prostředí nesmí bránit rozvoji
  12. Rozvojové země potřebují investice na zajištění ochrany životního prostředí
  13. Je zapotřebí integrovaného plánování rozvoje
  14. Racionální plánování by mělo řešit konflikty mezi prostředím a rozvojem
  15. Plánování lidských sídel musí eliminovat ekologické problémy
  16. Vlády by měly naplánovat svou vlastní vhodnou populační politiku
  17. Národní instituce musí plánovat rozvoj přírodních zdrojů států
  18. Ke zlepšení životního prostředí je třeba využívat vědu a technologie
  19. Ekologická výchova je zásadní
  20. Je třeba podporovat výzkum v oblasti životního prostředí, zejména v rozvojových zemích
  21. Státy mohou využívat své zdroje, jak si přejí, ale nesmí ohrozit ostatní
  22. Poškozeným státům je třeba poskytnout kompenzace
  23. Každý národ musí stanovit své vlastní normy
  24. V mezinárodních otázkách musí fungovat spolupráce
  25. Mezinárodní organizace by měly přispět ke zlepšení životního prostředí
  26. Je třeba odstranit zbraně hromadného ničení.

Jedním z klíčových problémů, které vyplynuly z konference, je uznání že zmírnění chudoby přispívá k ochraně životního prostředí. Indická předsedkyně vlády Indira Gándhíová ve své klíčové řeči na konferenci vysvětlila spojení mezi ochranou životního prostředí a zmírňováním chudoby. [7]

Někteří argumentují [8] že tato konference a především vědecké konference, které jí předcházely, měly skutečný dopad na environmentální politiku Evropského společenství (které se později stalo Evropskou unií). Například v roce 1973 EU vytvořila ředitelství pro ochranyu životního prostředí a pro ochranu spotřebitele a přijalo první environmentální akční program. Taková zvýšená zájmová a výzkumná spolupráce pravděpodobně připravila cestu pro další porozumění globálnímu oteplování, které vedlo k takovým dohodám, jako je Kjótský protokol a Pařížská dohoda , a dala základ pro moderní ochraně životního prostředí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku United Nations Conference on the Human Environment na anglické Wikipedii.

  1. http://legal.un.org/avl/images/ha/dunche/08-l.jpg
  2. 1929-, Strong, Maurice F.,. Where on earth are we going?. New York: Texere x, 431 p., [8] p. of plates s. Dostupné online. ISBN 158799092X, ISBN 9781587990922. OCLC 46965082 
  3. DESOMBRE, Elizabeth. Global Environmental Institutions. [s.l.]: Rutledge, 2006. S. 22–23. (anglicky) 
  4. ASTRACHAN, Anthony. Goals for Environment Talks Listed. The Washington Post, Times Herald. March 17, 1972, s. A20. (anglicky) 
  5. STERLING, Claire. Chinese Rip U.S. At Parley. The Washington Post, Times Herald. June 10, 1972, s. A1. (anglicky) 
  6. Source: Clarke and Timberlake 1982
  7. www.thehindu.com. Dostupné online. 
  8. Björn-Ola Linnér and Henrik Selin The Thirty Year Quest for Sustainability: The Legacy of the 1972 UN Conference on the Human Environment, Paper presented at Annual Convention of International Studies Association, Portland, Oregon, USA, February 25 – March 1, 2003, as part of the panel “Institutions and the Production of Knowledge for Environmental Governance” (co-author Henrik Selin).p. 3

Další čtení[editovat | editovat zdroj]