Karl Lamprecht

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karl Lamprecht
Karl Lamprecht.jpg
Narození 25. února 1856
Jessen
Úmrtí 10. května 1915 (ve věku 59 let)
Lipsko
Alma mater Univerzita v Göttingenu
Lipská univerzita
Mnichovská univerzita
Zaměstnavatelé Univerzita v Bonnu
Marburská univerzita
Lipská univerzita
Ocenění Čestný doktor Univerzity v Oslu
honorary doctor of Columbia University
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Lamprecht (25. února 1856, Jessen10. května 1915, Lipsko) byl německý historik. Lamprecht byl profesorem na univerzitě v Lipsku a byl znám především svou rolí v metodologických sporech v dějepisectví.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování gymnázia ve Wittenbergu studoval od r. 1874 historii na univerzitách v Göttingen, Lipsku a Mnichově. V Göttingen se stal členem studentského pěveckého spolku Blauen Sänger (Modrý pěvec), v Lipsku pak byl ve spojení s univerzitní pěveckým sborem sv. Pavla a v Mnichově členem Akademického pěveckého spolku.

Pod vlivem národohospodářského ekonoma Wilhelma Roschera se Lamprecht zabýval hospodářskými dějinami a promoval v r. 1878 na filozofické fakultě v Lipsku právě u Wilhelma Roschera a historika Carla von Noodena s prací o hospodářskému životu ve Francii v 11. století. Začal sice pracovat na univerzitě jako odborný asistent, ale bez nároku na fixní plat, z toho důvodu se rozhodl pracovat jako soukromý pedagog a v r. 1879 složil státní zkoušku pro učitele středních škol. Ještě téhož roku se již stal soukromým učitelem u kolínského bankéře Deichmann a v Kolíně nad Rýnem také poznal průmyslníka Gustava von Mevissena, díky jehož stipendiu mohl zkoumat hospodářské dějiny Porýní (rheinische Wirtschafsgeschichte). V r. 1881 spolu s Mevissenem založil Gesselschaft für Rheinische Geschichtskunde a po boku Felixe Hettnera, ředitele zemského muzea v Trevíru, vydával v letech 1881-1891 časopis Westdeutsche Zeitschrift für Geschichte und Kunst.

Profesionální kariéra[editovat | editovat zdroj]

Už v r. 1880 se stihl habilitovat v Bonnu a stal se zde odborným asistentem (Privatdozent). Jeho práce zůstala nepublikována, jelikož byla dokončena pouze z části. V osmdesátých letech Lamprecht vedl ediční projekt ke kronikám německých měst (Die Chroniken der Deutschen Städte) při Historické komisy Bavorské akademie věd pod vedením Karla von Hegela. V r. 1888 byl jmenován „mimořádným profesorem“. V r. 1890 obdržel výzvu stát se řádným profesorem v Marburgu. Tu ale nejspíš pak odmítl, jelikož již v r. 1891 převzal v Lipsku vedení katedry pro středověké a novější dějiny. V r. 1898 založil společně s geografem Friedrichem Ratzelem historicko-geografický seminář a v akademickém roce 1910-1911 byl rektorem lipské univerzity. V r. 1906 přišel další zlom, když navrhl vytvoření semináře pro regionální dějiny a studium osídlení (Seminar für Landesgeschichte und Siedlungskunde) pod vedením Rudolfa Kötzschkeho a v r. 1909 založil saský Institut für Kultur –und Universalgeschichte, první instituci svobodných umění v Německu, která již nebyla podřízena univerzitě, ale přímo ministerstvu. Aktivit měl ale mnohem více. V r. 1896 založil Královskou saskou komisy pro historii. Kromě toho byl také členem Všeněmeckého spolku (Alldetsche Verband) a Společnosti pro vysokoškolskou pedagogiku (Gesselschaft für Hochschulpädagogik), jímž byl předsedou v r. 1911. Úzké kontakty udržoval mimo jiné s psychologem Wilhelmem Wundtem a chemikem Wilhemem Oswaldem.

Vědecké dílo[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od do té doby dominující historické metodě Leopolda von Ranke (v německé historiografii označované jako Neo-Rankeanern), zdůrazňoval v historické vědy Lamprecht význam kulturních dějin, hmotných faktorů a skupin. Převládající individualismus, myšlenka, že „velcí muži“ dějin jsou těmi významnými tvůrci dění, upevnila Lamprecht v přesvědčení, že jde naopak o jiné faktory, jako je význam věcí bezprostředně kolem nás, prostředí ve kterém se pohybujeme, především pak hospodářský vývoj. Předpokládal také, že v zákonitosti lidských dějin nelze spatřovat žádný důvod, který by popíral svobodu jednotlivce.

Spor o historickou metodu[editovat | editovat zdroj]

Spor o metodu se v 80. letech rozhořel v souvislosti s Lamprechtovými dějinami Německa (Deutsche Geschichte, postupně 1891-1909), a to především pro to, že se zabývaly nebo chtěly zabývat kulturními a hospodářskými dějinami. Podstatně důležitější byla však otázka, s jakým způsobem psaní dějin v rámci dodržování nových nároků, mohla jak společnost, tak také přírodních vědy, počítat. Lamprecht se domníval, že kulturní a hospodářské dějiny jsou pro primární otázkou, a až druhotnou úlohu ve společnosti sehrávají osobnosti a politika. V Německu se tak proti jeho pojetí vytvořila opozice z řad historiků, která stále pevně bránila dosud platnou historickou metodu Leopolda von Ranke – říkali si „Neorankeaner“ (Novorankovci). Mezi ně patřili Georg von Below, Max Lenz nebo Felix Rachfahl nebo sociolog Max Weber – ti vyčítali Lamprechtovi nepřesně uváděné citace. V Lamprechtově koncepci univerzálního pojetí dějin a jeho základní teorii je rozpoznatelný vliv psychologa Wilhelma Wundta. Takto Lamprecht došel k tomu, že historický vývoj národního povědomí bude periodizován podle stáří kultur (Kulturzeitaltern). Tyto fáze pak odpovídají stupňům hospodářského vývoje kultury a charakterizují se následujícím způsobem:

  • symbolismus (do r. 350 n. l.) – období okupační ekonomiky
  • typismus (350-1050) – období tržního vývoje přírodního hospodářství
  • konvencionalismus (1050-1450) – panské přírodní hospodářství
  • individualismus (1450-1700) – družstevní obchod a finanční ekonomika
  • subjektivismus (od r. 1700) – finanční ekonomika, soukromý a průmyslový obchod

V souladu s tím pak periodizoval německé dějiny podle „kulturních věků“. Lamprechtův metodologický přístup tehdejší historici naprosto odmítali a dokonce ho za to nenáviděli a osočovali. Jeho Deutsche Geschichte vyšly navíc dříve, než byly plně propracovány. George von Below byl jedním z nejsilnějších odpůrců a napsal, že musí k Lamprechtově vědecké práci „použít sekery“. Z toho důvodu byl Lamprecht v německém „cechu“ historiků v naprosté izolaci, ovšem ve Francie byla jeho koncepce kulturních dějin hodnocena velmi kladně a o něco později velmi ovlivnila pojetí dějin v okruhu školy Annales. V souvislosti se 100. výročím úmrtí Karla Lamprechta vydala univerzita v Lipsku obsáhlý sborník, které se věnuje jak jeho osobě, tak také dílu, metodě a přístupu, který hájil.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Deutsche Geschichte (Dějiny Německa ), dvanáct svazků a dva svazky neúplné, Berlin 1891–1909.
  • Deutsche Geschichte. Dvanáct svazků v devatenácti knihách. Hermann Heyfelder & Weidmannsche Buchhandlung, Berlin 1906–1911. 1. oddíl: Urzeit und Mittelalter. Zeitalter des symbolischen, typischen und konventionellen Seelenlebens. Band 1–4. 2. oddíl: Neuere Zeit. Zeitalter des individuellen Seelenlebens. Bd. 5.1–7.2. 3. oddíl: Neueste Zeit. Zeitalter des subjektiven Seelenlebens. Bd. 8.1–11.2. Poslední svazek (Band 12): Anhang, Bibliographie, Register. Tři svazky dodatků: Zur jüngsten deutschen Vergangenheit. 1. sv.: Tonkunst – Bildende Kunst – Dichtung – Weltanschauung. 2. sv., 1. polovina: Wirtschaftsleben und soziale Entwicklung. 2. sv., 2. polovina: Innere Politik- Äußere Politik.
  • Deutsches Wirtschaftsleben im Mittelalter. 3 in 4 Bänden. Dürr, Leipzig 1885/1886. Dotisk: Aalen 1969.
  • Alte und neue Richtungen in der Geschichtswissenschaft. Gaertner, Leipzig 1896 (Digitalizováno; enthält: I. Über geschichtliche Auffassung und geschichtliche Methode. II. Rankes Ideenlehre und die Jungrankianer).
  • Die kulturhistorische Methode. Gaertner, Berlin 1900.
  • Deutsche Geschichte der jüngsten Vergangenheit und Gegenwart. 2 Bände. Weidmann, Berlin 1912/1913.
  • Deutscher Aufstieg 1750–1914. Perthes, Gotha 1914.
  • Rektoratserinnerungen. Hrsg. von Arthur Köhler. F. A. Perthes, Gotha 1917.
  • Die Chroniken der westfälischen und niederrheinischen Städte. Dortmund, Neuß, hg. von Karl Lamprecht unter Mitarbeit von Johannes Franck, Joseph Hansen, Carl Nörrenberg und Adolf Ulrich, Bd. 1, Leipzig 1887.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bernhard vom Brocke: Lamprecht, Karl. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 13, Duncker & Humblot, Berlin 1982, ISBN 3-428-00194-X, S. 467–472
  • Roger Chickering: Karl Lamprecht. A German Academic Life. Humanities Press, Atlantic Highlands 1993, ISBN 0-391-03766-8
  • Rudolf Kötzschke, Armin Tille: Karl Lamprecht. In: Deutsche Geschichtsblätter. Bd. 16, 1915, S. 159–186
  • Matthias Middell: Weltgeschichtsschreibung im Zeitalter der Verfachlichung und Professionalisierung. Das Leipziger Institut für Kultur- und Universalgeschichte 1890–1990. 3 Bände. Akademische Verlagsanstalt, Leipzig 2005
  • Ines Mann, Rolf Schumann: Karl Lamprecht: Einsichten in ein Historikerleben. Akademische Verlagsanstalt, Leipzig 2006
  • Erich Rothacker: Über die Möglichkeit und den Ertrag einer genetischen Geschichtschreibung im Sinne Karl Lamprechts. Voigtländer, Leipzig 1912
  • Hans Schleier: Karl Lamprecht. Alternative zu Ranke. Schriften zur Geschichtstheorie. Reclam, Leipzig 1988
  • Luise Schorn-Schütte: Karl Lamprecht. Kulturgeschichtsschreibung zwischen Wissenschaft und Politik. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1984
  • Hasso Spode: Lamprecht, Karl Nathanael. Deutsche Geschichte. In: Georg W. Oesterdiekhoff (Hrsg.): Lexikon der soziologischen Werke. Westdeutscher Verlag, Wiesbaden 2001, ISBN 3-531-13255-5, S. 372 f
  • Hans-Josef Steinberg: Karl Lamprecht. In: Hans-Ulrich Wehler (Hrsg.): Deutsche Historiker. Band 1, Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen 1971
  • Klaus-Gunther Wesseling: Karl Lamprecht. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 16, Bautz, Herzberg 1999, ISBN 3-88309-079-4, Sp. 891–932
  • Georg Winter: Karl Lamprecht. In: Die Gesellschaft. Bd. 14 (1898), H. 13, S. 296–314
  • Jonas Flöter – Gerald Giesener (Hrsg.), Karl Lamprecht (1856-1915). Durchbruch in der Geschichtswissenschaft, Leipzig 2015, ISBN 978-3-86583-938-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]