Johanna Gabriela Habsbursko-Lotrinská

Johanna Gabriela Habsbursko-Lotrinská
	Rakouská arcivévodkyně
	Johanna Gabriela
Úplné jméno	Maria Joanna Gabriella Josepha Antonia
Narození	4. února 1750; Hofburg, Vídeň
Úmrtí	23. prosince 1762; Hofburg, Vídeň
Pohřbena	Císařská hrobka ve Vídni
Dynastie	Habsbursko-Lotrinští
Otec	František I. Štěpán Lotrinský
Matka	Marie Terezie
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Johana Habsbursko-Lotrinská (známá jako Johana Gabriela; 4. února 1750 Vídeň – 23. prosince 1762 Vídeň) byla dcera královny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. V necelých třinácti letech zemřela na neštovice.

Život

Marie Johanna Gabriela Josefa Antonie byla princeznou z královské krve a náležel jí titul Její Královská Výsost arcivévodkyně rakouská. Narodila se na císařském dvoře ve Vídni jako osmá dcera (jedenácté dítě) císařského páru v početné rodině, měla patnáct sourozenců. Výchova a vzdělání malé arcivévodkyně podléhalo přísnému řádu stanovenému Marií Terezií, jejímž výchovným krédem byla poslušnost, zbožnost a kázeň. V necelých třinácti letech podlehla neštovicím.

Dětství

Marie Johana byla dosti svéhlavá, ale velmi nadaná, stejně jako většina dětí císařského páru. Od tří let věku byla vzdělávána. K předmětům patřily čtení, psaní, latina a francouzština, náboženství, historie, geografie a zeměměřičství, matematika, vojenská architektura, hudba, tanec a gymnastika. Zatímco bratři hráli povinně na hudební nástroje, Marie Johana zpívala. Zbožnost každého ze sourozenců ve věku 8-11 let vyzdvihli jezuitští vydavatelé encyklopedie svatých Acta sanctorum v Antverpách, když otiskli v úvodu knihy portrét a připsali mu věnování, v případě Johanny Gabriely to byl svazek 46, část sedmá, věnování podepsali její klienti. Svazek byl věnován světcům druhé poloviny měsíce září, mimo jiné sv. Václavovi a sv. Ludmile.^[1]

Její vychovatelka hraběnka Walpurga Lerchenfeldová s ní měla zřejmě potíže stejně jako s její sestrou Josefou, která se matce zdála dosti hrubá a tvrdohlavá. I ona, tři roky po Johanině smrti, těsně před svatbou s Ferdinandem Neapolským, zemřela na stejnou nemoc, v té době častou a většinou smrtelnou.

Víme také, že Marie Johana nesnášela ryby. Často po nich zvracela a jelikož v matčiných poučeních bylo: "co přijde na stůl, to se také sní", malá arcivévodkyně velmi trpěla. Když si císařovna blíže všimla potíží, poradila se se svým dvorním lékařem Gerardem van Swietenem o malém výchovném experimentu. Marie Terezie se pokusila nechuť k rybím pokrmům omezit, a proto Johanu brala do podniku na chov pstruhů, kde malá arcivévodkyně mohla sledovat pohyb ryb a také v učivu se objevovala často anatomie těchto tvorů. Dokonce ji matka vzala do kuchyně, aby sledovala, jak se rybí pokrmy připravují. Tento postup nechuť k rybám pomohl odstranit.

Vzdělání

Mala arcivévodkyně musela zvládnout velký obsah učiva. Denně měla výuku psaní, čtení a francouzštiny, třikrát týdně po hodině náboženství, zeměpisu a tance. Později přibyly hodiny dějepisu, hudební výchovy a dalších cizích jazyků.

Sňatková politika a smrt

Předčasná Johanina smrt poněkud narušila matčinu sňatkovou politiku. Johana byla zasnoubena s Ferdinandem Neapolsko-Sicilským; když dívka zemřela, nahradila ji její mladší sestra Marie Josefa. I ona však podlehla neštovicím a nakonec se Ferdinandovou manželkou stala další mladší sestra, Marie Karolina.

Smrt arcivévodkyně nejvíce zasáhla Marii Josefu, jež s ní vyrůstala a měla společnou chůvu, a první manželku Josefa II., Isabelu Parmskou.