Jan van Ruusbroec

Blahoslavený; Jan van Ruusbroec
	Středověký portrét bl. Jana van Ruisbroeka
kněz
Svátek	2. prosince
Státní občanství	Brabantské vévodství
Řád	Augustiniáni kanovníci
Vyznání	katolická církev
Blahořečen	9. prosince 1908, Pius X.
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributy	kněžský oděv
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan van Ruisbroek
Jan van Ruisbroek
Narození	1293; Ruisbroek
Úmrtí	2. prosince 1381 (ve věku 87–88 let) nebo 1381 (ve věku 87–88 let); Groenendaal
Povolání	spisovatel, kaplan, mystik a katolický kněz
Příbuzní	Jan Hinckaert (strýc)
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan van Ruusbroec (výslovnost [rüüsbruk]), také Ruysbroeck nebo Ruisbroek (1293, Sint-Pieters-Leeuw, Belgie – 2. prosince 1381, Groenendaal) byl vlámský teolog, mystik a spisovatel. Svá díla psal nizozemsky. V současnosti jsou jeho nejznámějšími spisy^[zdroj?] Sedm kroků na žebříku duchovní lásky a Duchovní zásnuby. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného.

Životopis

Jan měl oddanou matku, která ho vychovala v katolické víře. O jeho otci se neví nic. Jeho příjmení je toponymum, čili je odvozeno od názvu osady Ruisbroek. V jedenácti letech bez rozloučení opustil svou matku a odešel ke svému strýci, kanovníkovi Janu Hinckaertovi, který se o něj postaral a zajistil mu vzdělávání na škole sv. Guduly v Bruselu. Hinckaert žil v apoštolském bratrství s členem téže kapituly Francisem van Coudenbergem. Zajistil Ruusbroekovi vzdělání, a ten se tak mohl stát knězem. Vysvěcen byl v kostele Svaté Guduly v roce 1317. Jeho matka ho následovala do Bruselu. Vstoupila do tamní bekináže, kde krátce před svěcením svého syna zemřela.

Kněžské působení

V letech 1318–1343 působil jako farář u sv. Guduly; nadále žil se svým strýcem Hinckaertem a Van Coudenbergem v extrémní chudobě a odloučenosti od světa. V té době vyvolávalo v Nizozemí spory hnutí Bratří svobodného ducha (světsko-křesťanské hnutí ve 14. století, které papež Klement V. na Viennském koncilu prohlásil za kacířské). Jednou z členek bratrstva byla Heilwige Bloemardinne; byla aktivní zejména v Bruselu, kde pomocí pamfletů propagovala svou víru. Ruusbroec jí odpovídal rovněž pamflety, žádný se však do dnešních dob nezachoval. Tento spor natrvalo poznamenal Ruusbroekovu tvorbu: jeho pozdější spisy byly psány v nizozemštině a vždy odkazovaly na „kacířské“ názory Bratrstva.

Touha po větším odloučení od světa a možná i pronásledování poté, co napadl Bloemardovou, jej vedla k tomu, že r. 1343 s dvěma přáteli opustil Brusel a v nedalekém lese založil převorství Groenendael. Přidalo se k nim mnoho následovníků; 13. března 1349 se komunita zformalizovala jako klášter řádu augustiniánů-kanovníků, Ruusbroec se stal jeho prvním převorem.

Nejplodnější Ruusbroekovy roky spadají právě do tohoto období, tedy od roku 1349 do jeho smrti v roce 1381. Jeho pověst „Božího muže“, kontemplativce a duchovního vůdce se rozšířila z území Flander a Brabantu do Nizozemska, Německa a Francie. Jeho spisy byly ve velkém opisovány, speciálně v klášterech v Nizozemsku a v Německu. Na počátku 15. století se rozšířily i do Anglie. Ruusbroec udržoval styky s blízkou kartouzou v Herne, několika komunitami klarisek a s hnutím „Božích přátel“ ve Štrasburku. Všechny společenské vrstvy vyhledávaly jeho pomoc a radu. Mezi slavnými návštěvníky v Groenendael byli německý mystik Johannes Tauler či nizozemský kazatel, mystik a náboženský reformátor Geert Groote. Prostřednictvím Grooteho formoval Ruusbroec ducha augustiniánské Windesheimské kongregace, Bratří společného života (Fratres Vitae communis) a celého hnutí devotio moderna, jehož nejslavnějším představitelem byl Tomáš Kempenský, autor knihy Následování Krista.

Filozofie

Jan se rád toulal a meditoval osamělý v lese, který obklopoval klášter. Brával si s sebou psací tabuli na kterou si zapisoval myšlenky, když se jimi cítil inspirován. Později v prohlásil, že nikdy neprovedl zápis bez pokynu Ducha svatého.

V jeho naukových spisech se vysvětluje, ilustruje a posiluje tradiční učení. Jím vyzdvihovanými ctnostmi byly oproštěnost, pokora a dobročinnost. Jeho oblíbenými tématy jsou útěk od světa, meditace nad životem (a zvlášť utrpením) Krista, odevzdání se do Boží vůle, a intenzivní osobní láska k Bohu.

Podle Gersona a Bossueta se v jeho díle nacházejí stopy neuvědomělého panteismu.

Jan vytrvale učil, že duše nachází Boha ve své vlastní hlubině a rozlišil 3 stupně pokroku na cestě, kterou nazval „duchovní žebřík ke křesťanské dokonalosti“:

činný život,
vnitřní život,
kontemplativní život.

Neučil splynutí já s Bohem. Učil, že i na vrcholu duchovního vzestupu si duše stále zachovává svou totožnost. Ve spise Království milujících Boha vysvětluje, že ti kteří hledají moudrost, se musejí „do všech konců země plavit po vodách soucitu a milosrdenství vůči každé lidské nouzi“, že musejí „létat ve vzduchu rozumové dovednosti“ a „všechny své skutky a síly zaměřit k Boží poctě“; pak bude jejich mysli dána „nesmírná a bezmezná jasnost“.

Ke kontemplativnímu životu jsou podle něj nutné tři vlastnosti:

Duchovní svoboda od světských tužeb,
mysl nezatížená obrazy („vnitřní ticho“),
pocit vnitřní jednoty s Bohem („jako hořící a žhavý oheň, který již nemůže být uhašen“).

K jeho nejdůležitějším dílům patří De vera contemplatione („O pravé kontemplaci“) a De septem gradibus amoris („O sedmi stupních lásky“).

Odkaz

Janovy ostatky byly pečlivě uchovávány a jeho památka ctěna jako památka světce. Když bylo Groenendaalské převorství zrušeno Josefem II. (1783), byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Guduly v Bruselu, avšak pak se ztratily během francouzské revoluce. Jan byl v roce 1908 blahořečen papežem Piem X.

Janův autentický portrét neexistuje; tradičně se zobrazuje, jak sedí v kanovnickém rouchu v lese, s psací tabulkou na koleni. Takto byl dle pověsti jednoho nalezen, vytržen v extázi a zahalen plameny, které obklopovaly, avšak nezničily strom, pod nímž seděl.

Po jeho smrti ho v příbězích nazývali extatickým nebo božským lékařem.

Hlásil se k němu františkán Henry van Herp, kartuziáni Denis a Laurentius Surius, karmelitán Tomáš od Ježíše, benediktin Luis de Blois a jezuita Leonardus Lessius. Později jeho spisy proslavili také Ernest Hello, Maurice Maeterlinck či Evelyn Underhillová. Jan měl též velký vliv na generálního sekretáře OSN Daga Hammarskjölda a jeho koncepci duchovního růstu skrze obětavou službu lidstvu.

Díla

Dat rijcke der ghelieven (lat. Regnum amantium Deum, česky Království milenců Božích)
Die chierheit van der gheestelijcker brulocht (lat. De ornáty spiritalium nuptiarum, česky Okrasy duchovních svateb)
Vanden blinkenden steen (lat. De perfectione filiorum dei, česky Dokonalost synů Božích)
Vanden vier becoringhen (lat. De QUATUOR tentationibus, česky O čtveru pokušeních)
Vanden kerstenen ghelove (lat. De fide et iudicio, česky O víře a soudu)
Vanden gheesteliken tabernakel (lat. In tabernaculum Foederata Commentarius; česky Výklad svatostánku Mojžíšova)
Vanden seven Sloten (lat. De septem Custódio, česky O sedmi strážích)
Een spieghel der eeuwigher salicheit (lat. Speculum aeternae Salute, česky Zrcadlo věčné blaženosti čili Vzestup duše k Bohu s Kristem, překlad p. Emil Soukup OP, Olomouc 1946).
Van seven trappen in den graed der gheesteleker MINNEN (lat. De septem amoris gradibus, česky Sedm stupňů lásky, překlad p. Silvestr M. Braito, OP, v Po cestách mystiku k lásce Boží. Olomouc 1937, s. 87–131)
Vander hoechster waerheit (i Dat boecsken der verclaringhe a Samuel; Lat. Samuel vel. de alta contemplatione, český Samuel, neboli kniha o vyšší kontemplaci).
Vanden XII beghinen (lat. De vera contemplatione, česky Pravá kontemplace).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan van Ruisbroek na slovenské Wikipedii.Údaje byly doplněny y biografie Jakuba Demla (1915).

Literatura

Albert Ampe: Artikel Ruusbroec, Jan van, in: Verfasserlexikon, 2. Auflage, Bd. 8, Berlin 1992, S. 436–458
Jakub Deml, Život a některé spisy doktora extatického to jest Jana Ruysbroecka podivuhodného, Tasov na Moravě 1915 (včetně překladu některých drobných spisů a listů Ruisbroecka)
Kurt Ruh: Jan van Ruusbroec. Versuch einer Würdigung ven Person und Werk. In: Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur. 125 (1996), S. 1–50.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan van Ruisbroek na Wikimedia Commons
Jan van Ruisbroek na phil-fak.uni-duesseldorf.de Archivováno 7. 6. 2011 na Wayback Machine.
Heslo v Catholic Encyclopedia (1913)