Jan van Ruusbroec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan van Ruisbroek
Jan Van Ruysbroeck.jpg
Narození 1293
Ruisbroek
Úmrtí 2. prosince 1381 (ve věku 87–88 let)
Groenendael
Povolání kněz a spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan van Ruusbroec (výslovnost [rüüsbruk]), také Ruysbroeck nebo Ruisbroek (1293, Sint-Pieters-Leeuw, Belgie2. prosince 1381, Groenendaal) byl vlámský teolog, mystik a spisovatel. Svá díla psal nizozemsky. V současnosti jsou jeho nejznámějšími spisy[zdroj?] Sedm kroků na žebříku duchovní lásky a Duchovní zásnuby.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Jan měl oddanou matku, která ho vychovala v katolické víře. O jeho otci se neví nic. Jeho příjmení je toponymum, čili je odvozeno od názvu osady Ruisbroek. V jedenácti letech bez rozloučení opustil svou matku a odešel ke svému strýci, kanovníkovi Janu Hinckaertovi, který se o něj postaral a zajistil mu vzdělávání na škole sv. Guduly v Bruselu. Hinckaert žil v apoštolském bratrství s členem téže kapituly Francisem van Coudenbergem. Zajistil Ruusbroekovi vzdělání, a ten se tak mohl stát knězem. Vysvěcen byl v kostele Svaté Guduly v roce 1317. Jeho matka ho následovala do Bruselu. Vstoupila do tamní bekináže, kde krátce před svěcením svého syna zemřela.

Kněžské působení[editovat | editovat zdroj]

V letech 1318–1343 působil jako farář u sv. Guduly; nadále žil se svým strýcem Hinckaertem a Van Coudenbergem v extrémní chudobě a odloučenosti od světa. V té době vyvolávalo v Nizozemí spory hnutí Bratří svobodného ducha (světsko-křesťanské hnutí ve 14. století, které papež Klement V. na Viennském koncilu prohlásil za kacířské). Jednou z členek bratrstva byla Heilwige Bloemardinne; byla aktivní zejména v Bruselu, kde pomocí pamfletů propagovala svou víru. Ruusbroec jí odpovídal rovněž pamflety, žádný se však do dnešních dob nezachoval. Tento spor natrvalo poznamenal Ruusbroekovu tvorbu: jeho pozdější spisy byly psány v nizozemštině a vždy odkazovaly na "kacířské" názory Bratrstva.

Touha po větším odloučení od světa a možná i pronásledování poté, co napadl Bloemardovou, jej vedla k tomu, že r. 1343 s dvěma přáteli opustil Brusel a v nedalekém lese založil převorství Groenendael. Přidalo se k nim mnoho následovníků; 13. března 1349 se komunita zformalizovala jako klášter řádu augustiniánů-kanovníků, Ruusbroec se stal jeho prvním převorem.

Nejplodnější Ruusbroekovy roky spadají právě do tohoto období, tedy od roku 1349 do jeho smrti v roce 1381. Jeho pověst "Božího muže", kontemplativce a duchovního vůdce se rozšířila z území Flander a Brabantu do Nizozemska, Německa a Francie. Jeho spisy byly ve velkém opisovány, speciálně v klášterech v Nizozemsku a v Německu. Na počátku 15. století se rozšířily i do Anglie. Ruusbroec udržoval styky s blízkou kartouzou v Herne, několika komunitami klarisek a s hnutím "Božích přátel" ve Štrasburku. Všechny společenské vrstvy vyhledávaly jeho pomoc a radu. Mezi slavnými návštěvníky v Groenendael byli německý mystik Johannes Tauler či nizozemský kazatel, mystik a náboženský reformátor Geert Groote. Prostřednictvím Grooteho formoval Ruusbroec ducha Windesheimské kongregace, Bratří společného života (Fratres Vitae communis) a celého hnutí devotio moderna, jehož nejslavnějším představitelem byl Tomáš Kempenský, autor knihy Následování Krista.

Filozofie[editovat | editovat zdroj]

Středověký portrét Jana van Ruisbroeka

Jan se rád toulal a meditoval osamělý v lese, který obklopoval klášter. Brával si s sebou psací tabuli na kterou si zapisoval myšlenky, když se jimi cítil inspirován. Později v prohlásil, že nikdy neprovedl zápis na pokyn Ducha svatého.

V jeho dogmatických spisech se vysvětluje, ilustruje a posiluje tradiční učení. Jím vyzdvihovanými ctnostmi byly oddělenost, pokora a dobročinnost. Jeho oblíbenými tématy jsou vzlety ze země, meditace nad životem (speciální utrpení Krista), odevzdání se do Boží vůle, a intenzivní osobní láska k Bohu.

Několik autorů zmínilo jeho, zřejmě neuvědomělý sklon k panteismu.

Jan si stál za svým názorem, že duše nachází Boha v jejích vlastních hloubkách a rozlišil 3 stupně toho, co nazval duchovní žebřík křesťanského dosažení:

  • Aktivní život
  • Vnitřní život
  • Rozjímavý život.

Neučil splynutí já s Bohem. Učil, že na vrcholu duchovního vzestupu si duše stále zachovává svou podstatu. Ve spise Království milujících Boha vysvětluje, že ti kteří hledají moudrost, musí "proudit dopředu na vodách do všech hranic země, to znamená, že soucit, lítost, a milost dají do potřeb všech lidí", musí "létat ve výbuchu rozumové dovednosti" a "předložit všechno řízení a ctnosti pro uctění Boha"; pak (skrze milost boží) najdou "nesmírnou a bezmeznou čistotu" udělenou jejich mysli.

Rozlišil tři stavy, kterých by měl mystik dosáhnout:

  • Duchovní svoboda a nezávislost na světských tužbách
  • Obrazy nezatížená mysl ("vnitřní ticho")
  • Pocit vnitřní jednoty s Bohem ("jako hořící a žhavý oheň, který již nemůže být uhašen").

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Janovy ostatky byly pečlivě uschovány a jeho památka ctěna jako památka světce. Když bylo Groenendaalské převorství potlačeno Josefem II. (1783), byly jeho ostatky přeneseny do kostela Svaté Gudule v Bruselu, avšak pak se ztratily během francouzské revoluce. Jana blahořečil v roce 1908 papež Pius X..

Janův autentický portrét neexistuje, avšak jeho tradiční obraz ho zobrazuje jako sedícího v kanovnickém rouchu v lese s psací tabulí na koleni. Takto byl dle pověsti nalezen jednoho dne bratry, respektive byl v extázi obklopen ohněm pod stromem, pod kterým odpočíval a kterému plameny neublížily.

Po jeho smrti ho v příbězích nazývali extatickým nebo božským lékařem, a jeho myšlenky formovaly Přátele Boha, katolickou německou mystickou skupinou založenou ve švýcarské Basileji. Skupina věřila, že jsou bratry Ježíšovými, na základě Janova evangelia 15:15, ("...už nejste mými služebníky, ale bratry ... ").

Hlásil se k němu františkán Henry van Herp, Laurentius Surius, Tomáš Ježišský, Luis de Blois a jezuita Leonardus Lessius. Později také Ernest Hello či Maurice Maeterlinck udělali mnoho, aby se Janovy spisy staly známými. Jan měl též velký vliv na generálního sekretáře OSN Daga Hammarskjölda a jeho koncepci duchovního růstu přes službu lidstvu.

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • Dat rijcke der ghelieven (lat. Regnum amantium Deum, česky Království milenců Božích)
  • Die chierheit van der gheestelijcker brulocht (lat. De ornáty spiritalium nuptiarum, česky Okrasy duchovních svateb)
  • Vanden blinkenden steen (lat. De perfectione filiorum dei, česky Dokonalost synů Božích)
  • Vanden vier becoringhen (lat. De QUATUOR tentationibus, česky O čtveru pokušeních)
  • Vanden kerstenen ghelove (lat. De fide et iudicio, česky O víře a soudu)
  • Vanden gheesteliken tabernakel (lat. In tabernaculum Foederata Commentarius; česky Výklad svatostánku Mojžíšova)
  • Vanden seven Sloten (lat. De septem Custódio, česky O sedmi strážích)
  • Een spieghel der eeuwigher salicheit (lat. Speculum aeternae Salute, česky Zrcadlo věčné blaženosti čili Vzestup duše k Bohu s Kristem, překlad p. Emil Soukup OP, Olomouc 1946).
  • Van seven trappen in den graed der gheesteleker MINNEN (lat. De septem amoris gradibus, česky Sedm stupňů lásky, překlad p. Silvestr M. Braito, OP, v Po cestách mystiku k lásce Boží. Olomouc 1937, s. 87–131)
  • Vander hoechster waerheit (i Dat boecsken der verclaringhe a Samuel; Lat. Samuel vel. de alta contemplatione, český Samuel, neboli kniha o vyšší kontemplaci).
  • Vanden XII beghinen (lat. De vera contemplatione, česky Pravá kontemplace).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan van Ruisbroek na slovenské Wikipedii.Údaje bzlz doplněny y biografie Jakuba Demla (1915).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Albert Ampe: Artikel Ruusbroec, Jan van, in: Verfasserlexikon, 2. Auflage, Bd. 8, Berlin 1992, S. 436–458
  • Jakub Deml, Život a některé spisy doktora extatického to jest Jana Ruysbroecka podivuhodného, Tasov na Moravě 1915 (včetně překladu některých drobných spisů a listů Ruisbroecka)
  • Kurt Ruh: Jan van Ruusbroec. Versuch einer Würdigung ven Person und Werk. In: Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur. 125 (1996), S. 1–50.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]