Jan Zdeněk Bartoš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Zdeněk Bartoš
Narození4. června 1908
Dvůr Králové nad Labem, Čechy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. června 1981 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPražská konzervatoř
Povoláníhudební skladatel a učitel
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Zdeněk Bartoš (4. června 1908 Dvůr Králové nad Labem – 1. června 1981 Praha) byl český hudební skladatel a pedagog hudební teorie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jan Zdeněk Bartoš se od dětství učil hrát na housle. Nejprve však jako šestiletý získal první veřejný úspěch ve zpěvu a hře na klavír. Jako houslista působil od 14 let. Absolvoval dvouletou obchodní školu (kvůli rodičům) a nastoupil profesní dráhu úředníka. Vedle toho však studoval hru na housle u Karla Huršla v Hradci Králové. Hudební praxi získal jako houslista v řadě orchestrů. V 18 letech ho otec zplnoletnil, aby mohl získat licenci k založení vlastního hudebního souboru, byl i hudebníkem kočovné divadelní společnosti. Později vstoupil se svým souborem do služeb francouzské námořní společnosti Messageries Martimes se sídlem v Marseille a v letech 1929–1931 byl zaměstnán jako koncertní mistr. Na jejích lodích procestoval Středozemní moře, Indii, Dálný východ, Afriku, a dostal se i na Madagaskar.[1][2]

Po krátkém působení v Paříži se vrátil domů a doplňoval si hudební vzdělání. Od roku 1933 studoval skladbu na odborné škole pro hudební pedagogy při Uměleckém sdružení českých učitelek hudby v Praze u Františka Píchy a Metoda Doležila. V letech 1935–1939 pokračoval na Pražské konzervatoři pod vedením Otakara Šína a Jaroslava Řídkého a poté na mistrovské škole u Jaroslava Křičky, jíž absolvoval v roce 1943. Hrál mimo jiné v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. Dále působil jako houslista, ale

Během druhé světové války se ale začal zároveň věnovat i pedagogické činnosti.[1][2] Od roku 1941 vyučoval hudební výchovu na pražských středních školách v Praze a počínaje rokem 1943 připravoval své studenty ke státním zkouškám z hudby na dvouletém hudebním pedagogiu Uměleckého sdružení českých učitelek hudby. Hrál v symfonických orchestrech (např. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Šaškova filharmonie) i v divadelních hudebních tělesech (např. Valentova kočující společnost na Moravě, Tylovo divadlo v Praze-Nuslích, Velká opereta v Praze).[1]

V roce 1945 začal pracovat na ministerstvu školství a kultury, věnoval se i mládežnickým orchestrům, byl uměleckým vedoucím hudebního souboru Motorletu v Jinonicích a postupně se začal prosazovat i jako skladatel. V roce 1956 se stal vedoucím hudebního odboru Ministerstva školství a kultury. V roce 1958 začal vyučovat na Pražské konzervatoři a stal se profesorem skladby a hudební teorie.[3] Mezi jeho žáky patřili např. Otomar Kvěch, Juraj Filas nebo Jiří Gemrot. Pedagogické činnosti se věnoval až do konce života. Mezitím v roce 1959 odešel z ministerstva a stal se hlavním redaktorem (šéfredaktorem) Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (1959–1962).[1][2][4] Později se věnoval pouze výuce na konzervatoři a skladatelské činnosti. V 70. letech byl rovněž předsedou pražské Mozartovy obce. Vedle hudby napsal i knihy O hudebních formách (1960), Hudba volá SOS (1969) a Breviář posluchače hudby (1983).[2]

Ocenění a připomínky[editovat | editovat zdroj]

Roku 1955 dostal vyznamenání Za vynikající práci za skladatelské dílo a v roce 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem.[1] V roce 1968 obdržel u příležitosti svých 60. narozenin čestné občanství ve svém rodném Dvoře Králové nad Labem.[5] Diplom si převzal na slavnostním koncertě v Hankově domě dne 13. června 1968.[2]

V neděli 10. června 2018 byla u příležitosti 110. výročí jeho narození a 50 let od jeho jmenování čestným občanem města slavnostně odhalena Bartošova pamětní deska na jeho rodném domě v Hlávkově ulici ve Dvoře Králové nad Labem.[2][4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jevištní díla[editovat | editovat zdroj]

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Symfonie č.1 pro velký orchestr, op.65 (1952)
  • Symfonie č.2 pro komorní orchestr, op.78 (1956–1957)
  • Symfonie č.3 pro smyčcový orchestr (1964–1965)
  • Symfonie č.4, Koncertantní symfonie pro oboe d'amore a smyčcový orchestr (1968)
  • Symfonie č.5
  • Symfonie č.6 pro dechový kvartet a smyčcový orchestr (1974)
  • Symfonie č.7 (1977)
  • Introdukce a rondo pro housle a orchestr, op.13 (1937)
  • Concertino pro fagot a orchestr, op.34 (1943)
  • Staří přátele, Koncertantní suita pro violu, kontrabas a 9 dechových nástrojů (1964)
  • Concerto da camera pro violu a smyčcový orchestr (1970)
  • Koncert pro housle a smyčcový orchestr (1972)
  • Concerto per Due Boemi pro basklarinet, klavír a smyčcový orchestr (1975)
  • Koncert pro trio pro housle, violu, violoncello a smyčcový orchestr (1975)
  • Sonáta pro trombon, 12 smyčců a klavír (1978)
  • Capriccio concertante pro hoboj a komorní orchestr (1979)

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Malá suita ve starém slohu (1935)
  • Partita pro violu, op.36 (1944)
  • 11 smyčcových kvartetů
  • Sonatina pro violu a klavír, op.46 (1947)
  • Duetto pro 2 housle, op.60 (1951)
  • Elegie pro violoncello a klavír (nebo varhany) (1952)
  • Divertimenta pro dechové nástroje
  • Klavírní kvartet, op.81
  • Trio pro housle, violu a harfu (1961)
  • Preludia (Preludes) pro flétnu a klavír (1963)
  • Musica piccola, Suita (1964)
  • Trio pro housle, violu a violoncello, op.123 (1967)
  • Miniatury pro violoncello a klavír (1970)
  • Adagio, elegiaco a rondo pro lesní roh a klavír (1974)
  • 2 nonety
  • Klavírní tria
  • Deset skladbiček pro 3 zobcové flétny (1976)
  • Fantazie pro violu sólo (1980)

Klavírní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Dvouhlasé invence, op.5
  • Maličkosti (1947)
  • Sonáta č.1 (1956)
  • Sonáta č.2 „Giocosa“, op.82 (1959)

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Kmotr Váňa (kantáta na slova Jana Nerudy)
  • Běžec míru (kantáta – oceněno na olympiádě v Londýně r. 1948)
  • Krásná země (kantáta – 1949)
  • V míru žít (kantáta – 1951)
  • Tractatus pacis (kantáta - 1973)
  • Z podkrkonošského špalíčku (1973)
  • Meditace na Štursova "Raněného" pro mezzosoprán a smyčcový orchestr (nebo smyčcový kvartet), op.76 (1956)
  • Dětem (To Children), písňový cyklus na slova Zdeňka Kriebla pro soprán a klavír (1972)
  • Píseň domova pro smíšený sbor (1969)

a řada dalších písní, písňových cyklů a sborů, scénická hudby, hudba pro rozhlasové pořady. Komponoval i hudbu zábavnou a taneční.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e Český hudební slovník. slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f Jan Zdeněk Bartoš. Dvůr Králové nad Labem [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ Jan Zdenek Bartos | Komponist - Blasorchester Noten & Partituren - HeBu Musikverlag GmbH. www.hebu-music.com [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Osobnost skladatele Jana Zdeňka Bartoše připomíná pamětní deska umístěná na jeho rodném domě. Dvůr Králové nad Labem [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ Čestní občané města. Dvůr Králové nad Labem [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník I (A–L), 1963, SHV, Praha
  • JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 23, 223, 283. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Zdeněk_Bartoš&oldid=23804791“