Zdeněk Lorenc (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdeněk Lorenc
Narození12. února 1919
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí14. října 1999 (ve věku 80 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povoláníbásník, romanopisec, spisovatel, výtvarník, kritik a překladatel
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Zdeněk Lorenc (12. února 1919, Praha14. října 1999, tamtéž) byl český básník, prozaik a překladatel, představitel surrealismu. V roce 1946 se stal členem surrealistické Skupiny Ra. Jeho poezie kombinuje surrealismus s romantismem (svou pozici definoval v eseji Romantismus 20. století). Jeho surrealistická próza má blízko k próze psychologické. Překládal soudobé autory z francouzštiny a španělštiny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstal na pražském Žižkově. V letech 1930–1938 studoval libeňské reálné gymnázium, kde studoval spolu s dalším členem budoucí surrealistické skupiny Ra Ottou Mizerou.[1]

V roce 1938 začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1939 však nacisté zavřeli české vysoké školy, a tak se vyučil knihkupeckým účetním v nakladatelství Melantrich. Poté pracoval jako dělník v továrně Ostmarkwerke ve Kbelích a když se mu díky známému podařilo z nuceného pracovního nasazení uniknout, žil v Praze na falešné pracovní doklady až do konce války.

Na počátku války se seznámil s Karlem Teigem a ve stejnou dobu i s Josefem Istlerem a Ludvíkem Kunderou. Autorsky se podílel na samizdatovém sborníku Skupiny Ra Roztrhané panenky (1942), kterému dal název. Roku 1943 vydal cyklostylem poetický traktát Romantismus XX. století, který provázelo 5 kreseb Josefa Istlera. Je to jedno z nejvýznamnějších svědectví o mentální situaci příslušníků Lorencovy generace uprostřed války, o existenciálním vykořenění a životu ze dne na den v dehumanizující atmosféře války a násilí. Za války Lorenc překládal text Tristana Tzary Přibližný člověk, který se pak odrazil i v jeho vlastních básních ve sbírce Velká cesta, z nichž část vyšla ve společném sborníku Skupiny Ra A zatím co válka (1946).[2]

Po válce pokračoval v přerušených studiích na Filozofické fakultě, ovšem nedokončil je. Roku 1946 se stal tajemníkem publikační komise ministerstva informací a osvěty, které vedl František Halas. Redigoval edici Pohledy do myšlenek a knih, kde v letech 1945-1946 v jeho překladu vyšla díla Lorcy, Blanca, Cassou, ad. Roku 1946 začal spolu s A. Vaněčkem zpracovávat literární archiv Umělecké besedy a úzce spolupracoval s její severočeskou pobočkou v Mladé Boleslavi při vydávání časopisů Pochod a Mladá archa. Pochod od roku 1946 redigoval Ludvík Kundera a roku 1947 zde vyšly Lorencovy verše z let 1944-1945 pod titulem Plavba. V Nakladatelství mladých na kladně, kde působil Jaroslav Puchmertl, vyšel Lorencův svazek básní Vodnář v blížencích s obálkou Josefa Istlera.

V říjnu 1947 odjel s Josefem Istlerem do Bruselu na Mezinárodní kongres revolučních surrealistů, se kterým pak Skupina Ra udržovala kontakt do roku 1947. V rámci večerů mladé literatury Umělecké besedy se v listopadu 1947 uskutečnil diskusní večer o surrealismu a tím zároveň tyto aktivity skončily.

V roce 1950 byl z politických důvodů propuštěn, pracoval ve sklárně v Bílině, od září 1951 pak učil na základní škole na pražském Smíchově. V únoru 1952 byl zatčen, avšak po roce byl zproštěn obžaloby a propuštěn. Publikovat však nemohl, až do roku 1959. Po propuštění pracoval jako soustružník v různých pražských podnicích. Roku 1965 se stal tzv. „spisovatelem z povolání“. Po sovětské okupaci roku 1968 však opět nemohl publikovat, a tak se od roku 1971 živil jako železář a svářeč. V roce 1980 odešel do důchodu. Až do roku 1986 si přilepšoval jako vrátný.[3]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Trojstěžník (1945)
  • Krajiny ve tváři (1946)
  • Vodnář v Blížencích (1946)
  • Plavba (1947)
  • Za zády (1967)
  • Sladké vánoce mým mrtvým (1990)
  • Prabásně (1991)
  • Paňák na zdi (1993)
  • Romantismus XX. století aneb Márinka od parchantů (1996)
  • Nocležna pro romantismy (2000)
  • Pít z kterékoliv strany (2001)

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Kardinálská vesnice, vyd. Josef Lukasík, Ostrava (1947)
  • Virakoča (1959)
  • Hodina pětadvacátá, Čs spisovatel, Praha (1965)
  • Dutá lampa (1967)
  • Víno mrtvého muže (1969)

Eseje[editovat | editovat zdroj]

  • Romantismus 20. století (1943)
  • Prologomena k Romantismu 20. století (1988)
  • Zavazadlo s posledním romantismem 20. století anebo konec (1992)

Libreta[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOŠNAROVÁ, Veronika. Slovník české literatury po roce 1945. In: [s.l.]: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2010. Dostupné online. Kapitola Otta Mizera.
  2. Šmejkal F, 1988, s. 137
  3. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1064

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Šmejkal, Skupina Ra, Galerie hl. města Prahy 1988

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]